(photo credit: Apostoloff)
Když už jsme u toho tématu, jakých bublin se vzdát a čeho tedy ani náhodou ne, napadlo mě, že muslimové se v těchto dnech vzdávají těch nejzákladnějších potřeb – jídla a dokonce i pití.
Pominu, zda způsob, jakým se postí, je zdravý, nebo ne.
O nějaké spravedlnosti také nelze hovořit – někde se postí 12 hodin (třeba na Novém Zélandě), jinde 16 (Jordánsko), jinde 19 (Německo), onde zase 22 hodin (Švédsko). To závisí na hodině východu a západu slunce. Někde mají vedro (prostě pařák, hic na umření), jinde chladněji a někde zimu. Zkuste přes den nepít, když je přes 30 stupňů.
Tohle téma mě napadlo, když jsem zaskočila kousek od zastávky tramvaje do obchůdku pro mléko… a najednou jsem se ocitla v Káhiře. Arabský chléb, baklava… arabský prodavač, který si vyprávěl s kolegy. Bylo to, jako bych se najednou ocitla někde úplně jinde. Já vím, že spoustu lidí by v tomto okamžiku napadlo: „No jo, už se nám tu roztahujou„, nebo „Kdyby zůstali tam, kde mají, tak by se mohli postit tak, jak mají“, ale mně se v tom okamžiku mihlo myslí spousta krásných vzpomínek a přes tvář letmý úsměv. Ne, kecám, začala jsem se usmívat naplno :-) Tak holt to už symbolicky uvažující lidi mají… těch politicky a pragmaticky uvažujících je i tak víc a stejně mě jednou převálcujou :-) Až začnou uvažovat o tom, čeho je lepší se vzdát – své vlastní kultury, nebo válečného konfliktu? (A tak mě napadá, že Tibeťani si našli způsob, jak s Čínou nebojovat, ale kulturu si uchovat a ještě ji šířit… prý se dnes lidi učí i tibetsky :-)).
A všechno dorazila má bývalá spolužačka, která připíchla na FB článek o typicky ramadánových sladkostech. Třeba taková kunáfa. Když si vzpomenu, jak jsem se ji kdysi pokoušela upéct, nafotila to… a ten film i s foťákem nám pak čajzli při nastupování na autobus směr pyramidy na dnes již celosvětově nechvalně proslulém náměstí Tahrír.
Lidé jsou různí, dobří i ti méně dobří. Kdekoliv na světě. Přišla jsem o foťák, zato jsem byla obohacena o nanejvýš zajímavou zkušenost ze sepisování protokolu o krádeži (arabsky) na místní policejní stanici. Ovšem největší fór byl, když se nám po pár dnech telefonicky ozval jeden policista… a lákal mou spolužačku – také poškozenou – na rande do nedalekého hotelu. Jen do kavárny. Zato jí tam nabízel manželství a dlouze vykládal o tom, jak bude rok od roku na tom policejním žebříčku postupovat výš a výš a jak se budou mít lépe a lépe. A možná jednou i tu dovolenou v Jugoslávii. Nebo aspoň v Alexu.
Nemluvě o tom, že naši egyptští známí, když slyšeli, že jsme byly okradené právě během ramadánu, byli znechucení (o ramadánu by k sobě lidé měli být výrazně vstřícnější, laskavější, než obvykle… a ne okrádat turisty). K těm pyramidám (na koně) nás zavezli sami, ačkoliv se blížil iftár.
A jak takový ramadán v Egyptě vypadá? Zažila jsem ho tam několikrát. Naposledy před 2-3 lety v létě a byl to „mazec“. Měla jsem ráno hodinu arabštiny s jednou holčinou, tak jsem se jí ptala, jak snáší to, že v těch vedrech nemůže nic pít. Říkala, že zpočátku má člověk žízeň, ale pak si zvykne. (Do té doby než v tom pařáku někde omdlí???)
Pro turistu má to období jednu velkou nevýhodu a to že některé restaurace, kam se člověk mohl jít najíst, jsou zcela zavřené. A to úplně. Většinou ten měsíc využívají k různým úpravám, malování apod. Ovšem zažít iftár má zase něco do sebe. Iftár je první jídlo po celodenním půstu a buď se k němu schází rodina doma (žena kuchtí, půst nepůst, vedro nevedro), nebo se jí v restauracích. Chudým některé restauraci chystají stoly s jídlem. Byla jsem pozvaná i na firemní iftár na felúkách na Nilu a byla to sranda. Jídlo, zpěv a tanec. Střízliví. Po celodenním půstu. No, umíte si to představit??
V TV je to samý náboženský pořad. Lidé telefonují do studia… a ptají se imámů, co smí a co nesmí. Pokud toužíte po užším vztahu s Bohem, ať jste muslimové, nebo křesťané, jeďte během ramadánu do nějaké muslimské země – vztahem k Bohu to tam dýchá na každém kroku. A až budete v tom pařáku bloudit po Káhiře, vyhlížet nějakou otevřenou džusárnu (a ono nic a nic), tak Vám garantuju, že si na Boha taky vzpomenete. Minimálně zvoláním „Pane Bože, proč jsem si nezjistila dopředu, kdy začíná ramadán??!!!
Žít je umění 
Včera a dnes, dost provokativní téma?
Provokativním se stává, až když místo jednotlivce zaměříme pozornost na skupinu, až když jednotlivou událost vidíme očima strachu. Když to udělají oni i my, nastává třeskavá situace. Čím to, že ještě před pár lety se mě lidi ptali, proč tu arabštinu studuju, k čemu se zabývám náboženstvími a mezináboženským dialogem, když Arabové jim přišli jak mimozemšťani, které nikdy nepotkají, a náboženství odepsané do propadliště dějin???? Stačil jeden šílenec a pár dalších, co mu pomáhali, a máme tu celosvětový konflikt a spoustu nenávisti na jedné i druhé straně. Je mi z toho smutno. Když na povrch vypluje to, co je latentní, stínové, jak říká Jung, je to průšvih. A stát se to může vždycky, u jednotlivce, u národů. Ale Jung to nazýval procesem individuace, pokud se nemýlím, a ten přes otřesy může vést k integraci. Otřesy nejsou nikdy příjemné, ale člověk v nich stále může doufat, že člověk jako jednotlivec, ale i společnost jako taková, se v ní neutopí… ostatně snad máme nějaký pud sebezáchovy…
dotaz – samozřejmě, nemusíte odpovídat. Pracovala jste s nimi? Nemyslím studium atp. Myslím běžný pracovní proces – kolektivní, každodenní …
Paradoxně mé pracovní zkušenosti jsou mnohem lepší, než ty studijní, co se proslulé liknavosti týká. Byrokracie na Ministerstvu školství nebo ohledně udělení pobytu (klasika – je nutné obejít x lidí, každý Vám dá jedno razítko), utrpení v bance kvůli výplatě stipendia (není dnes, bude bukra… přičemž bukra znamená jakýkoliv další den v budoucnosti, ne jen zítra… a to ještě přidají inšáalláh, takže se nedá počítat vůbec s ničím). Ale pracovala jsem v cestovním ruchu a ačkoliv i tam jsem potkala pár týpků… jednoho jsem dokonce já, tolerance největší, seřvala na recepci před zaměstnancema lodi i před turistama, protože nebyl schopný udělat svou práci a místo toho radši posedával v šíšárně a hleděl do Nilu, vytočil mě do běla… tak na druhou stranu jsem měla tu čest pracovat s lidma, na které bylo absolutní spolehnutí, makali 24 hodin denně. O takovém pracovním zápřahu (třeba i u zaměstnanců obchůdků) se u nás nikomu nezdá. Pracovní týden 6, 5 dne, od nevidím do nevidím. Pravda, efektivita té práce mnohdy nic moc, přezaměstnanost, ale takové to, že se flákaj a nepracujou… no, na místě některých zaměstnanců bych tedy fakt být nechtěla… ani co se týká pracovní doby, ani co se týká platu.
njn – myslela jsem v „západní“ společnosti. Měla jsem tu možnost pracovat s muslimy různých národností. Několikrát. Dokonce i s mladými, co v téhle „západní“ společnosti vyrostli. Pokud proti nim něco mám (a mám) – je to podložené zkušeností. Jakoby některé mentální aspekty byly vrozené či co. Ano, potkala jsem i vyjímky – mizivé množství, bohužel.
Já s nimi na Západě nepracovala nikdy. A co Vám nejvíc vadilo, můžu-li se zeptat?? Někdy to prostě bývá jen otázka toho, že naše priority a jejich jsou diametrálně odlišné… kdysi jsem slyšela trefný příměr, že zatímco zápaďák zůstane v práci a dotáhne ji do konce, tak výchoďák dá spíš přednost rodině. V tom turistickém ruchu pracovala spousta mladých kluků daleko od původní rodiny… když se oženili, většinou té práce nechali a buď zůstali v Egyptě a dělají něco jiného, nebo se vystěhovali na Západ.
nedá se všechno omlouvat jinými prioritami. Pokud někde žiju – jsou pro mě zavazující normy dané společnosti. Měly by být. Hodně patrný je postoj „žena není partner“ – takže obcházení, ignorace, povýšenost, neochota, nespolupráce. . další – o Islámu se nevede diskuze! v žádném případě, o šaríe už vůbec – šaría je „nadzákon“… Nelíbí se mi britský multikulti zákon, nelíbí se mi muslimský soud v Praze -Já se musela „přiobléknout“, když jsem si chtěla prohlédnout Fontánu slz.. a ne, nejsem xenofob
No, já bych mohla napsat dlouhou řadu kritických článků o islámu a to z pozice člověka, kterému islám a někteří muslimové pootevřeli dveře k vnímání toho, co znamená vztah k něčemu, co nás přesahuje a který je teď dost rozčarován z toho, co z islámu sami muslimové a také západní společnost dělá. Možná je to nějaká drastická agresivní puberta?? No, mě by spíš ohledně šaríy zajímalo, jak to, že kdysi se o ní naopak diskutovalo velmi… a to do takové míry, že ve většině muslimských zemích ji (tedy většinou kromě značné části rodinného práva) nahradily právě evropské zákoníky. Jak to, že tenkrát to bylo žádoucí… a dnes naopak????? Kde jsme prošvihli tu příležitost ukázat jim, jaké jsou ty správné normy společnosti?????? Proč se vrátili zas zpátky???? Proč asi??? A hlavně ti, kteří se přistěhovali na Západ??? Protože já znám třeba i případy, kdy v Egyptě o mešitu téměř nezavadili, ale v Evropě tam nakonec tráví spoustu času…
Jinak o islámu se dost blbě mluví, protože o kterém islámu se budeme bavit? Islám v Egyptě, Saudské Arábii, Afganistánu, nebo na Srí Lance se dost liší. Dáno kulturou a okolními vlivy, ale i prostě tím, že v islámu je 5 právních škol. V tom sunnitském. Pak tu jsou ještě šíité. Z těch hlavních. Muslimky na Srí Lance by ohledně zahalení náboženská policie v SA hnala svinským krokem. Ostatně ani v Egyptě neuvidíte ve vedrech muže chodit v šortkách a v tričku s krátkým rukávem. Jen turisty. Největší dohady ohledně zahalování jsou v současné době asi ve Francii…. No, já bych se dobrovolně nezahalila ani náhodou, ponižuje mě to. Ale ono zase některé muslimky ponižuje, když jim někdo čučí na vlasy. A velmi dobře si vzpomínám na dlouhou diskuzi s jordánskými studentkami ohledně postavení žen na Západě… nechápaly nás, stejně jako my nechápeme je. I výchova dívek je v různých zemích jiná a v různých rodinách jiná. POvýšenost a ignorance může vycházet z toho, jak si Korán a hadíthy (Muhammadovy výroky) ten mužskej vyloží (nebo jak mu ho vyloží imám v té které zemi). ALe ať je jakákoliv, vždycky to z našeho úhlu pohledu bude nepřijatelné a nepochopitelné. Stejně jako to naše z toho jejich úhlu pohledu. Protože jak u nás, tak u nich jsou partnerské páry a rodiny, ve kterých to funguje a ve kterých ne. Ve kterých se zneužívá to, co daná kultura nabízí. Problém je soužití tak rozdílných přístupů a hlavně v okamžiku, kdy zde nefunguje OBOUSTRANNÁ tolerance na základě uznání základních humánních pravidel (nebiju, neutínám ty ruce apod.) Muslimové bohužel ještě nepřijali, že kdo není muslim, nemíří nutně do pekel. Ale ani v tom nejsou sami. No, už tu jednou žijeme pohromadě, tak bychom možná měli spíš myslet na to, jestli my samy máme něco, čím bychom je mohli přesvědčit o tom, že máme něco, co má větší hodnotu než to, co vnímají jako tu svou. Kritizováním a povyšováním se to jejich kritizování a povyšování se asi nepřebijem :-(( Jsme jak dva puberťáci v jednom pokoji… hádaj se, vzdorujou, bez VZÁJEMNÉHO pochopení. A vina je na OBOU stranách. A to neříkám, že bychom měli být tolerantní ve smyslu multikulti.
on je i jiný muslim-Arab, Makedonec, Turek, Albánec, Pákistánec … je to opravdu i podle národností znát. Byla by to diskuze nadlouho. Nemluvím o rodině – to je každého věc. Mluvím o práci a společenských normách jako celku. Víte – není to vždy o kritizování a povyšování jedné kultury nad druhou. Ale těžko se mluví s někým, kdo diskuzi ani nepřipustí…
Právě, je to všechno mnohem komplikovanější, než se zdá (o to těžší je o tom celkově diskutovat, má-li člověk vzít komplexněji a ne jen tím mainstreamovým Hrr na muslimy)… a o to je celá ta situace horší, až neřešitelná.
Co se týká práce a společenských norem… jak asi připadáme my třeba Němcům?? To bychom se zas dostali k tomu jakou společnost tu máme, podle jakých norem žijeme, jak pracujeme… a co z toho všeho chceme zachovat, případně předávat dál jako nějaký mustr toho, jak by společnost a její normy a práce měly vypadat. Obávám se, že naše velká nevýhoda je právě v tom, jak rozkolísané hodnoty dnes máme my samy… a bohužel jsem slyšela tolik příkladů toho, jak zápaďáci přestupují na islám právě proto, že ten jim dává jistoty. Sice pofiderní, ale nějaké.
Myslím, že srovnáváte nesrovnatelné. Nejde o národnost – ale ryze o náboženství. O jeho projevy v práci. Jak připadáme Němcům? jako národ -( moje zkušenosti jsou z Bavorska, což tedy zas tak typické není :)) ) – docela dobré. některé připomínky jsou i pravdivé ať se líbí nebo ne – ale ty se projevují i na „domácí půdě“. (co nejvíc peněz za co nejmíň práce, poslanci nanic…). Jinak za dlouholetého pobytu v příhraničí – jsme pro ně lidi jako každej druhej, Ovšem – zase – s vyznavači islámu mají problém. Je jich tam víc, pravda – ale „doporučení“ to není. Z ústupků, co prošly – převážně v bývalé „východní“ zoně nikdo urvaný není…
Jak se tedy projevuje islám v práci (tedy kromě toho vztahu k ženám?)? Z Vaší zkušenosti?
Tak moc se nezměnilo, jak jsem se dozvěděla. Problémy Německa jsou, řekla bych, horší než u nás. Rozdíly jsou v jednotlivých zemích, rozdíly jsou v národnostech muslimů. došlo ke zvýšení počtu „fundamentalistů“ – tvrdší prosazování pravidel – zřejmě i v souvislosti s krizí (asi jako členů DS ap.). Takže se spíše než Jen o náboženství se začíná jednat o politický nástroj. Práci vyhledávají hlavně mezi svými. I svobodomyslnější preferují mužskou společnost, samostatnou práci. Většinou špatně snášejí, byť produktivní, kritiku. Pokud mají svoji firmu, ženy tam nepracují. V kolektivu se příliš „nedruží“ – udržují si odstup. Platí i při členství ve spolcích – ženě vyberou, kam smí. Straní se dobrovolně. . Diskuzi na „ožehavá“ témata zásadně odmítají. Manželky velkého množství z nich jsou „dovezené“ – bez znalosti řeči, zvyklostí. Nežijí – z vlastního rozhodnutí – spolu, ale vedle sebe. Studenti odchází ze škol (učitelky)… problémy se množí se vzrůstajícími požadavky islámských organizací … Co se týče „vztah k ženám“ – musela byste si to zažít. Opovržení a ignoranci umí dát najevo i mlčky.
To mě nepřekvapuje. Takové zprávy jsou v současné době slyšet nejen z Německa, ale i z VB nebo Francie. A vidíte, takhle se běžný muslim v islámských zemích (z těch, co jsem navštívila – Jordánsko a Egypt) nechová. Ženy tam pracují a muži se k nim chovají slušně. Na Západě se chovají jako správná menšina, uzavírají se do sebe, vyhrocují pravidla své kultury, jakékoliv náznaky toho, že by se ženy i jen přiblížily kultuře západní jsou v zárodku potírané. Že námi pohrdají, je ovšem celkem všeobecné všude. Jsme pro ně nemorální a v úpadku. Za což si ovšem můžeme sami :-(
Řešení nevidím. My jim nemáme co nabídnout, jen odsuzování. Oni zase odsuzují nás a nemají zas většině co nabídnout oni. To jako mírumilovné tolerantní soužití do nejbližší budoucnosti zcela jistě nevidím. A teroristi jsou v tomhle ohledu sakra velké nebezpečí.
„správná menšina“ – o kolika konfliktech je slyšet s judaismem, budhismem, mormony… anebo Maďary, Vietnamci, Řeky , což jsou také menšiny a poměrně silně zastoupené. Jako třeba Němci a Poláci na našem území. Proč má být svátek první den ramadánu a ne třeba Jom Kipur anebo 24.července? Nemáme co nabídnout – kdyby jim západní společnosti nic nenabízela, nebyli by tady. Minimálně větší svobodu, jistoty, zabezpečení .. Takže občas mi to připadá jako kousání do natažené ruky.
Hmm, to je fakt, tady se zcela jistě dá hovořit o vlivu náboženství. Řekněme tedy lépe, že se chovají jako správná menšina, která kdysi ovládala kus Afriky, Asie i Evropy, takže s o to větším komplexem méněcennosti a navíc ještě s mesiášským komplexem (rozšířit víru v Alláha a zachránit tak svět ze spárů Satana, který na ně u nás kouká z každého rohu, třeba z PNSky). A největší průšvih je, že to jejich náboženství je propojené s každodenním životem, ono má samo o sobě politický základ. Židé to mají podobně, ale oni jsou spíš ti trpitelé, než šiřitelé víry…
Nemáme jim co nabídnout ohledně duchovních a morálních hodnot, které jsou pro ně v okamžiku, kdy jsou tady a zjišťují, že to s těmi ekonomickými jistotami není taková sláva, jak si malovali, důležitější.
Pingback: Velký kříž – 2. část | Žít je umění
Pingback: Co může být na tom islámu dobrého??? | Žít je umění
Pingback: Velký kříž – 2. část | Žít je umění – ENjoy!