Dejte hůlky dětem…

… tedy pokud Vám nevadí, že se z poklidného oběda stane úžasná zábava.

Možná si pamatujete na můj článek o leváctví, neboli o tom, jak bych v Japonsku zahynula hlady, kdyby po mně vyžadovali, ať jím hůlkami. Včera jsme byly s dcerou na návštěvě u mé bývalé spolužačky z gymnázia v Kutné Hoře a při kuchtění oběda jsme si začaly povídat o vegetariánství (to v okamžiku, kdy z ledničky vytáhla flák masa a vyzvídala, jestli ho vůbec jím). Z debaty o masu, žebru, veganech, raw foodu (neboli syrové stravě), mražení jídla, vaření jídla a všech těch protichůdných stravovacích módách a doporučeních jsme přešly na debatu o čínské medicíně a stravování podle čínské medicíny. Což je něco, co u nás zatím zas v tak velké módě není.

A z mé kamarádky vylezlo, jestli tedy to rizoto nebudeme jíst hůlkami:-)

Což mě nanejvýš pobavilo a přetlumočila jsem ji svou story o leváctví. A pak i story o tom, jak hůlky nedávno vytáhl můj manžel a jal se s nimi pojídat grilované bavorské párečky… a učit mě je těmi hůlkami pojídat taky. Musím říct, že můj manžel je buď lepší učitel než můj čchi-kungový učitel, nebo mi to prostě konečně tělesně docvaklo, Bůh suď, ale najednou se mi podařilo tou vrchní hůlkou pohnout nahoru a pak zase dolů a dotknout se té spodní. Taková drobnost a tolik radosti způsobí… 

Kamarádka vytáhla celou sadu hůlek. A ještě i rýžové misky, které při nedávném stěhování do nového domku nezůstaly kdesi v krabicích, ale zaujaly své místo v kuchyňské skříňce. I když je naposledy vytáhla kdysi zas studentských let.

Tři děti, 7-9 let, nalezly v lovení hrášku hůlkami úžasnou zábavu a pocit úspěchu, když se jim zadařilo. Kamarádka zavzpomínala na svá studentská léta, kdy z těch misek jedla hůlkami naposledy. A já? Nadšení se nikdy meze nekladou :-)

Nikdy bych nečekala, že takový obyčejný oběd přinese také tolik radosti všem zúčastněným. Pravda, když jsem se blížila ke dnu misky, ruka mě už dost bolela, ale hurá… už bych v Japonsku hlady neumřela!!!