Co člověk nalezne v hlubinách? Třeba borůvkové knedlíky :-)

(photo credit: Arnaud Abadie)

(photo credit: Arnaud Abadie)

Tento týden byl super týden. Tedy zdál se být. Dcera u babičky, manžel na „pochoďáku“ tam, kde je zima a prší (fuj :-)). Já SAMA a hodlala jsem si to pořádně užít! Miluju totiž samotu. Můžu si dělat, co chci, kdy chci, jíst kdy chci a co chci a hlavně mám absolutní klid.

Představovala jsem si, jak budu cvičit. Jak budu uklízet (fakt, já opravdu ráda uklízím, relaxuju u toho). Jak si budu vyvářet dobrůtky, které ani manžel, ani dcera nemusí, ale které já miluju. A navíc jsou DĚSNĚ zdravé. Jak si budu vytvářet portfolia k výuce. Jak všechno to, co nepotřebuju, vyházím.

Hmmm. Četli jste ten článek o tom, jak si lidé raději než být sami se svými myšlenkami dávali elektrické šoky?? Krásný psychologický experiment, to si počtete.

Jsem zvyklá být sama se svými myšlenkami. Když jsem doma večer sama (manžel na fotbale), nepouštím si TV, ani rádio a jsem se svými myšlenkami velmi ráda. Někdy ani ten internet nezapnu :-) Ve vlaku, nebo v autobuse dokážu jet i hodinu bez toho, abych si četla. Hudbu do uší se obvykle nepouštím (to až poslední dobou ty dlouhé mantry, abych se je nemusela učit, uff). Maximálně vytáhnu mobil a čtu si maily, blogy apod.

A přece byl tento týden tedy velmi těžký. Necvičila jsem, úklid se omezil na to nejzákladnější (ta hora nádobí FAKT NENÍ nutná), krmila jsem se tím, co mi přišlo pod ruku (a dokonce jsem večer zblajzla celé balení svých oblíbených sušenek DERBY – cukru hory). Gramatické hry a cvičení jsem vracela dnes do knihovny se zpožděním. A po nějakém portfóliu není v pátek ještě ani čárečka. Na józe (a že mě to tak baví) jsem opět nebyla. Neměla jsem náladu. A minule jsem zjistila, že když nemám náladu, že tam ani nemusím být. Ještě že mám alespoň to pravidelné čchi-kungování několikrát do týdne, kterému se nemůžu vyhnout. A díky Bohu za práci, protože jakákoliv výuka angličtiny, případně návštěva kamarádek, se pro mě stávala stejným únikem před sebou samou jako pro ostatní možná bývá TV, hudba, nebo knížka.

Nořila jsem se do těch svých myšlenek a emocí, které s nimi vyplouvaly na povrch, hlouběji a hlouběji. Ty chvíle v práci, na čchi-kungu nebo u kamarádky byly takovými chvilkovými nadechnutími, abych se asi úplně neutopila, ale cítila jsem, že TAM jít musím. Hlouběji. A že každá chvíle někde jinde je vlastně jen ztrátou času, sice nápomocnou, ale ztrátou. Člověk totiž může mít pocit, že někdy je lepší se do myšlenek nenořit, protože v nich nebývá dobře, ale ono to nemusí být takové to plané utápění se v tom „co by kdyby“, nebo „kdybych já bývala“, nebo třeba „jaké to bylo pěkné“. Takové to plané propadnutí hluboko do vzpomínek nebo depresí, kdy zapomínáme v tom negativním slova smyslu na okolní svět.

Když není nic vnějšího, čeho se můžete chopit (žádné dítě, o které se musíte postarat, žádná večeře, kterou musíte přichystat, žádný úklid, který musíte udělat, aby všem bylo dobře), když nemáte kam před těmi všemi myšlenkami uniknout, protože si můžete dovolit na chvíli na ten okolní svět zapomenout, může se stát, že dostanete možnost propadnout opravdu hluboko. Můžete se v tom utopit. Nebo se o sobě nakonec něco dozvíte. Něco, co Vás zas vymrští na hladinu.

A já jsem zrovna v tyto dny zjevně nepotřebovala cvičit, uklízet a dělat portfolia, ačkoliv jsem po tom tak toužila, ale zcela zjevně jsem nutně potřebovala spoustu věcí pochopit, spoustu vnitřních konfliktů rozseknout a dojít hlubšího klidu, který nebude tak snadné něčím rozvrátit.

A zjistila jsem, že má zodpovědnost vůči sobě i druhým leží právě ve svobodě, s jakou přijímám věci tak, jak jsou, uvolněně, nesobecky, protože pak jsem schopná jednat bez strachu a bez touhy něčím nebo někým manipulovat.

Ovšem přijměte něco tak, jak to je, když Vás to zároveň táhne dvěma opačnými směry (např. závislost, nebo nezávislost, portfolia nebo to pátrání v hlubinách?), jak už to lidi Velkého kříže mají? CO tedy máte přijmout??? :-)

Hmmm… někdy je to holt složitější, ale vždycky je možné najít to správné řešení.

A to pak člověk zas vypluje na povrch, nadechne se… a může jít uklízet, nebo si dát borůvkové knedlíky :-) Už jduuuuuuuu….

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Svoboda, Uncategorized se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na Co člověk nalezne v hlubinách? Třeba borůvkové knedlíky :-)

  1. Sedmi napsal:

    znam… taky se obcas norim, kdyz to jde…

    • avespasseri napsal:

      No, když to jde :-) Jsi asi jedna z mála, která by o to vůbec stála :-)) No, jsem ráda, že mám muže doma :-)) Nořit se není špatné… je vždycky potřeba zas vyplavat…

      • Sedmi napsal:

        jo to pak mivam obcas taky problem… zase zacit fungovat v normalnim rezimu…

        • avespasseri napsal:

          To ani ne, mně k tomu obvykle stačí, když se kolem ochomýtne nějaký člověk. To naskakuju do normálního režimu hned. Otázka je, jestli nemám pocit, že bych měla být zrovna zanořená a čím delší doba v normálním režimu, tím větší podrážděnost…

  2. Pingback: Červenec = seriál hadr | Žít je umění

  3. Pingback: 27. Hra na slepou bábu kolem rozpálených kamen… (Absurdistán 2014) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s