Divoké historky

Měla jsem velké štěstí. Manžel se mi vrátil z deštivého chladivého pochodu živý a zdravý. Ani v letadle ho nesestřelili. Ani loď mezi Faerskými ostrovy neztroskotala.

To by samo o sobě mohlo stačit. Ale on navíc nebyl z toho dlouhého sezení v autobuse na cestě z Kodaně unavený a zatoužil po kultuře, když už máme dceru u babičky.

Tak jsem sedla k počítači a googlila… a vygooglila šaryvarský film. Poslední den, kdy u nás dávají ozvěny karlovarského festivalu. Hurá. Na festival jsem jezdívala velmi ráda. Naposledy jsem tam byla těhotná, zasnoubená a na svatební (tedy spíš předsvatební cestě). A to upozorňuju, že jsem měla svatbu v kostele. Zdá se, že s tradicemi jsem hodně na štíru :-)

(photo credit: Mummelgrummel)

(photo credit: Mummelgrummel)

Historky o tom, jak jsem na záchodě vrazila do Aňi Geislerové a ve Velkém sále postávala za Landovským, jsou pro mě vždycky úžasný zdrojem dobré nálady. (Zde zas upozorňuji na fakt, že pokud do celebrity rovnou nevrazím, tak si jí nevšimnu.) Což ovšem nemá na historku mé kamarádky (přísahám, že je pravdivá, protože jsem se jí osobně zúčastnila), se kterou se dal do řeči hlavní záporák ze Starců na chmelu. Vykládala předtím, jak moc má ten film ráda. Pak jsme si všimly, že v pozadí to kdosi filmuje. Nepoznala ho (já tedy taky ne). Tak holt dopadají hrdinové našich oblíbených filmů po 40 letech, když se na ně zapomene….

Měli jsme i to štěstí, že manžel je docela rychlík a za ty dvě hodiny od jeho příjezdu jsme už seděli v sále.

Film se jmenoval Divoké historky, odehrával se v Argentině, byl španělsky s českými titulky (miluju španělštinu!) a od začátku do konce jsem se popadala smíchy. Jestli máte rádi hodně, hodně, HODNĚ černý humor s malilinkatým nádechem společenské kritiky, ale hlavně ten černý humor a situace dotažené ad absurdum, tak se Vám to bude líbit. Škoda, že takové filmy se většinou do široké distribuce zahlcené akčňáky na jedno brdo běžně nedostanou. Je to tuším 6 povídek, nejsou nijak propojené… jen tématem. A tím tématem je „ztráta kontroly„. Ten okamžik, kdy dopadne poslední kapka, Vám něco rupne v hlavě a už jedete. A začnete dělat věci, které byste normálně nikdy neudělali….

Zemřelo tam hodně lidí. Asi by se tomu člověk neměl smát (říkala jsem si chvílemi). Ale když ono to bylo tak dokonalé. To, jakým způsobem a proč…

V úvodním článku k tomuto týdnu jsem mluvila o tom, že jsem ohledně strachu spíš flajťák. A slíbila jsem Vám říct proč.

No protože někdy mám ten dojem, že právě ke ztrátě kontroly a šíleným koncům mám velký náběh :-) A tak bych si rozhodně netroufla konfrontovat třeba řidiče, který by mě na silnici vybržďoval. Nebo bych předstírala, že mi ten chlápek, kvůli kterému můj otec spáchal sebevraždu, vůbec nevadí (chudák, určitě měl těžké dětství či tak :-)). Nebo bych šla, vystála tu dlouhou frontu na odstavném parkovišti a pak ještě tu dvakrát delší frontu na zaplacení pokuty za špatné parkování, ačkoliv jsem vlastně špatně neparkovala.

Ale možná bych se mohla inspirovat tím posledním příběhem (bacha SPOILER), který skončil pro dva hlavní protagonisty nakonec kupodivu velmi pozitivně, ačkoliv to zpočátku vypadalo, na velký, velký průšvih – všude krev, záchranka a vyděšení hosté, kteří rozhodně nečekali, že ta svatba bude mít zrovna  takový průběh. Někdy je možná potřeba nechat průchod svým pocitům, i když jsou veskrze negativní (znáte takovou chuť vraždit??) :-) Protože usmíření je o to sladší :-)

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Emoce se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na Divoké historky

  1. Sedmi napsal:

    kodan? :D tam maji ted tropicka vedra, 26 stupnu :D

  2. Sedmi napsal:

    ale teda kontrola, to je dobre tema… co vlastne, krom vlastniho pristupu, mame pod kontrolou? ja mam posledni dobou pocit, ze vubec nic…

    • avespasseri napsal:

      Pod kontrolou nemáme vůbec nic… i o tom našem vlastním přístupu bych v některých situacích hodně pochybovala. Někdy jsou prostě emoce silnější než nějaká kontrola a kdo umí zacházet se svými emocemi??? Tohle téma jsme tu už taky měli :-)

        • avespasseri napsal:

          K tomu mě napadá, že poznat, že má nad námi něco moc, není nic příjemného… a bránit se tomu nemá smysl. Jde pak už asi jen o to, jak to člověk ustojí. A to není vůbec žádná sranda. Vůbec se nedivím, že si lidstvo neustále vytváří nějaké berličky… hlavně aby to nemuselo vidět, vnímat. A žilo v domnění, že má všechno pod kontrolou…

          • Sedmi napsal:

            jo, nebo ze to ma pod kontrolou nejaka jina sila…

            • avespasseri napsal:

              To je ovšem velmi lákavá představa :-)) Možná opravdu funguje to, že jak to člověk interpretuje (vidí), tak to pak i je :-) Protože na mě to velmi působí, že to má pod kontrolou jiná síla :-)))))) Ale kdo o to doopravdy stojí????? :-)

  3. Pingback: Červenec = seriál hadr | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s