Velký kříž – 3. část

Tak, když jsme probrali, proč jsou mé názory někdy tak konfliktní (ale to já prostě jen vidím věci z obou úhlů zároveň, no), pojďme se konečně podívat na ten můj Velký kříž. Možná Vám to pomůže lépe pochopit některé děti (i dospělé) :-)

• Začněme tím třaskavým – opozicí Marsu s Plutem. Nejsem žádný velký astrolog. Nebudu se tu pouštět do rozboru znamení a domů, ve kterých se tyhle „planety“ nacházejí, ačkoliv třeba právě skutečnost, že jeden je ve znamení „Já chci a chci“ a druhý „A neměla bych brát v úvahu taky to, co chtějí ti druzí?“, je velmi výmluvná. Stačí, když řeknu, že když se setkají tyhle dvě planety, symbolicky obdařené výbušnou a hluboce transformující energií, tak dojde k výbuchu řádu atomového. Jako malá jsem ji zažívala dnes a denně. Cholerik nejvyšší, vztek, bouchání dveřmi, trucování na chladné dlažbě na dvoře (radši umřu, než bych se podřídila), vzteklý výstup s učitelkou v první třídě. Má taneční učitelka to řešila improvizacemi na rychlou hudbu. A mí rodiče kupou kroužků (sportovní gymnastika, atletika, tenis atd., atd.) Pokud máte podobně založené dítě, nelekejte se, může být, že skončí jako já – mílius tolerantní největší :-) V 99% případů. Jediný, kdo ve mně umí tuhle energii probudit, je moje milá dceruška. Šikulka :-) Jinak je pěkně zasutá pěkně pod koberec – a s ní i schopnost nevyhýbat se konfliktům, řešit je v klidu, stejně tak jako ta ohromná síla, která člověka může hnát prosadit sebe a své plány a sny. Pravda, jako správný Kozoroh jsem vytrvalá a nevzdám se. Ale jako správná marsopluťanka bych se nemusela tak dlouho do toho kopce plahočit :-)
• A nyní můj oblíbenec… úplněk. Ach ano, přišla jsem na tento svět za svitu Luny (doufám, že aspoň nebylo zataženo). V době, kdy vycházejí vlkodlaci, psi zlověstně vyjí a lidi nemohou spát. Neboli za opozice Slunce a Měsíce. Teď si vezměte někoho, kdo potlačí emoce (atomovky), ale přitom je nutně potřebuje. Nejen k tomu, aby mu byly motorem (viz výše), ale také aby mu byly stabilním prostředím a navigátorem do toho světa tam venku. Protože uzavřít se za své hradby a tam si tiše lkát, to by Měsíc klidně udělal… ale ten můj Měsíc v opozici k mému Slunci to udělat nemůže. A tak se musí naučit své divoké emoce ovládat a musí se naučit vnímat své potřeby… ale zároveň i potřeby a city i těch druhých. Protože tady nejde jen o něj, ale o ty druhé. O celý svět.

A tak když budete mít silně emočně založené dítě, naučte se své emoce zvládat (ne potlačovat!) a pak to naučte i je. Nebo je aspoň netrestejte a neučte je ty emoce potlačovat. Ono si už nějak poradí nakonec samo.

Když potkáte silně emočně založené dítě někde v samoobsluze, v autobuse, ve vlaku, nebo prostě někde, kam se ten jeho vzteklý řev vůbec nehodí, neříkejte si „To je ale nevychovanec„, ale spíš „Prožívá věci fakt hluboce, snad najde někoho, kdo ho naučí nad nimi získat moc.“

A hlavně si nemyslete, že Vaše emoce jsou něco špatného. Ale ani je neomlouvejte, když jim propadnete a budete jednat jak malé dítě a ubližovat sobě i druhým. Radši běžte a najděte způsob, jak nad nimi získat moc a využít je pozitivně.

A na závěr mou oblíbenou – Hijo de la Luna, na kterou letos (už znovu, minulý rok jim to moc nevyšlo… půlka dětí zaspala nástup… asi propadla síle Luny) tančila jedna skupinka dětí na baletním představení, kterého se zúčastnila i má dcera. Proto jsem si na ni vzpomněla. Našla jsem Vám video se španělským textem, kdyby někdo trochu rozuměl. Poprvé jsem tak konečně pochopila, o čem píseň je. O tom, jak mladá cikánka si na Luně vyprosila cikánského manžela. Luna jí ho slíbila, ale pouze pod podmínkou, že jí za to dá své prvorozené dítě. Cikánka svého muže dostala, ale když se bílé dítě s šedivýma očima narodilo, manžel svou ženu obvinil z nevěry a zabil a dítě odnesl na horu. A tam prý Luna za noci svítí, aby bylo dítě v pořádku, a když začne plakat, tak ze sebe udělá kolébku a pohoupe ho….