Otravná Frozen

Dokud jsem se nezačala hnípat ve svém Velkém kříži, žila jsem v domnění, že ta pohádka Frozen je fakt nuda. Slyšela jsem na ni chválu, tak jsem se na ni podívala. Celé téměř dvě hodiny jsem trpělivě (fakt to nevzdám) čekala, kdy přijde něco úchvatného. Něco, díky čemu mi to všechno dojde… to, proč se to tolika lidem tak strašně líbí.

  • Písničky?? Neuchvátily mě. Žádná, která by mě chytla za srdce. Žádná, do které bych se ponořila a pořád ji slyšela v hlavě.
  • Vizuální stránka? Takových už tu bylo. A navíc ta 3D animace – holt už v tomto asi nejdu s dobou :-)

Nejvíc je jim prý sympatická jedna ze dvou sester – Elsa. Ta blonďatá s magickými schopnostmi. Koukla jsem se na video:

A to jako fakt?? Tahle prapodivná osoba, jaksi vzdorovitá?? Proboha kdo na ní co vidí?? Prý „Let it go“, prý je svobodná?? Tohle přece není svoboda…

No, podívám se, třeba to chce jen širší kontext.

No, širší kontext filmu nepomohl. Spíš naopak. Elsa????? Ta uzavřená, vzdorovitá, neustále se litující??? Kolik zla způsobila? Proboha? To má být nějaká hrdinka?? Pravda, její sestra Anna ji zachraňuje. Ale ta je spíš takový pošuk, skrz kterého autoři chtějí vnést do příběhu trochu toho „humoru“, než hrdinka. Ani ten humor mě ale moc nepobavil. Ach jo. Ztráta času, řekla jsem si.

No a při psaní těch minulých článků mi to nakonec došlo. No jo, ta otravná Elsa – vždyť to jsem celá já!!!! :-)))) Tedy ne tak úplně, pravda. Ale symbol je to slušný.

Kdepak hrdinka s magickými schopnostmi (pro koho je hodnotou magie, ten si holt všímá hlavně magie), ale osoba s destruktivní mocí. Se silou tak mocnou, tak mrazivou, že dokáže ublížit (nechtíc) vlastní sestře a celému království. Metat kolem sebe ostré rampouchy. Se silou tak mocnou a tak mimo kontrolu. Když propadne hněvu, je smrtelně nebezpečná. Od dětství se skrývá, uzavřená ve svém pokoji, aby nikomu neublížila. Protože není zlá. Prostě jen neumí ovládat to, s čím se narodila.

Myslí, že to vyřeší tím, že bude žít sama ve svém světě. Ve svém krásném mrazivém zámku. Sama. Ale nemůže utéct před tím, co způsobila, ani před láskou své sestry, která se ji vydá najít.

Hmmm… jak tohle dopadne???

No, Frozen je pro mě i nadále nudná pohádka, ale nemůžu jí odepřít moc oslovit mě. A to se cení :-)

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI, Filmy se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

31 reakcí na Otravná Frozen

  1. Sedmi napsal:

    ja jsem to videla s holkama jako nasi patecni dlouhou pohadku. divala jsem se na to optikou toho, ze jsou taky dve sestry a kazda uplne jina, tak me to pomerne zaujalo :)

  2. est napsal:

    Film jsem neviděl, ale slova té písničky jsou velmi inspirující. Vždyť mluví o tom, co tady furt řešíte :) Zajímavé, jak stejná slova dávají různým lidem různý význam.

    • avespasseri napsal:

      To je právě ono… slova jsou velmi inspirující, ale nekorespondovaly mi s chováním hrdinky ani při shlédnutí samotného videa, natož pak při shlédnutí celého filmu. Je to takové to „let go“, po kterém se touží, ale které člověk umí jen těžko skutečně naplnit. Při stavění toho zámku byla svobodná jen napůl a ještě zdánlivě.

    • avespasseri napsal:

      A ještě dodatek: scéna z té písně je jen ta část o respektování sebe sama, co se zde také pořád řeší :-) Přijmout sebe sama je důležité, ale je to jen půlka pravdy a půlka svobody. Ten ledový zámek je jen únik tam, kde má dojem, že sama sebou může být. Útěk před tímhle: http://www.youtube.com/watch?v=jNuZC5_9pQQ. Před tím, že když se neovládne, celé království zničí (což se málem stalo), zmrazí. Je to prostě jen vzdor, taková ta puberta. Opravdová svoboda nastala až v okamžiku, kdy se dokázala vrátit zpět, ovládnout svou moc a napravit své chyby….

      • est napsal:

        Když vás odmala nutí potlačovat vlastní přirozenost a přijímat pravidla, která vás zbavují vnitřní svobody, není divu, že jste podrážděná. Pubertální vzdor je odpor k vnucovaným normám a hněv je jeho projevem.
        Když se osvobodíte od nánosů předsudků, co do vás natloukli, objevíte, že strach ani hněv není třeba. The past is in the past.

        • avespasseri napsal:

          Osvobodit se od nánosů předsudků není jen tak :-) Vlastní přirozenost je často něco, co není ani tak potlačené jako neobjevené a nepoznané… podobně jako u Elsy nebylo její přirozeností vše zmrazit a zabít. V téhle pohádce to bylo velmi zjevné, protože rodiče jí ve skutečnosti nenutili to potlačovat, jen jí nikdo nebyl schopen poradit, jak tu moc ovládat. A tak v zájmu ostatních (i sama to tak chtěla poté, co svou sestru málem zabila ještě jako dítě) byla izolovaná od ostatních.
          Velmi často si spousta lidí plete vlastní přirozenost s vlastními pudy, s vlastními touhami a „osvobozují“ se od společenských norem, které těm jejich touhám brání v projevu. Ale o skutečnou svobodu se nejedná, protože jsou i nadále ovládáni touhou a strachem. Ne vlastní přirozeností…

          • est napsal:

            No musím se na pohádku podívat, ať jsem v obraze :)
            Vlastní přirozenost nemusíte objevovat, vždyť je vaší součástí od narození. Jenže rodičovské (i jiné) představy o tom, co si máte a nemáte myslet, jak se chovat a čemu věřit vás nenápadně indoktrinují a zastřou vaši spotaneitu: ego vás vždy spolehlivě upozorní, že TOHLE není správné (protože vám to někdo řekl). Konflikt mezi přirozeností a „morálkou“ vede k vzteku a frustraci, a ty egoické „touhy“ jsou jen chabou náhražkou vnitřní svobody, po které toužíte.

            • avespasseri napsal:

              Problém je hlavně v tom, že když člověk začne rozum brát, tak už dávno neví, co všechno bylo těmi vnějšími normami překryto. Co je on a co už ne. Jak jsem sledovala svou dceru, tak o nějaké základní přirozenosti se mohlo jednat tak maximálně v tom nejútlejším věku. Jak se tam začalo objevovat to „já chci“, už tam to byl často projev ega. Představa, že dětství je nějaký zlatý věk, je myslím mylná. V dětství je přirozeností, kterou bychom měli zcela jistě podporovat, temperament dítěte, který je jeden z mála vrozený. Jinak se v tom jak dítě, tak dospělí, tak společnost plácaj společně, o nějaké přirozenosti nikdo nic netuší, jde hlavně o formování člověka do nějaké přijatelné formy, která přispívá k rozvoji společnosti takové, jak si ji představujeme. Takže pokud někdo začne mít dojem, že je něco špatně, tak musí začít objevovat… prosívat ego od přirozenosti, správné jednání od morálky dané společností, vrstvu za vrstvou.

  3. est napsal:

    No ano, podlehnutí egu v dětství je nutná (ale dočasná!) daň za sžití se se světem a jeho pochopení. Opravdu, jen malé děti dovedou být spontánní, než se objeví ego. Naším úkolem v dospělosti je právě UTIŠIT hlas ega, bez toho „správné jednání“ od moránlích norem společnosti rozeznáme jen stěží.
    A btw „společnost jak si ji představujeme“ neexistuje :) je to vpodstatě předávaný konsenzus, který nutíme dalším generacím. Jako by neměli právo vidět věci po svém.

    • avespasseri napsal:

      Jo, jo, pár mých oblíbených psychologů vidí první část života jako rozvíjení ega a druhou část jako opouštění ega :-))
      SPolečností, jak si ji představujeme, jsem měla na mysli právě ten konsensuz. Každá společnost má ten konsenzus, tu představu, na kterou se shoduje, jinou.
      No a musím říct, že někdy je velmi těžké poznat, jak jinak by tedy člověk měl spontánně jednat, když jednat podle ega není „to správné“.

      • est napsal:

        Spontánní jednání nemusí být v rozporu s dobovými mravy. (Neviděný) rozdíl je ve svobodné vůli k činu, rozumíte, když nepodléháte egoickému popudu, ale jednáte ze své vůle. Můžete dát žebrákovi minci, protože se to „má“ a „dělá“ – jak vás učili – nebo ze soucitu, empatie, bez uvažování, zda je to „správné“ a „beztak ji stejně propije“.
        Společenský konsenzus je např. burka, nebo ukamenování za nevěru. Do you like it?

        • avespasseri napsal:

          Vím. Je to už dávno, co jsem si řekla, že zas nemusím TAK vzdorovat a můžu klidně dělat to, co ostatní. Jen prostě „tak trochu jinak“ (vnitřním nastavením :-)). Možná jsem přece jen nějakou pubertu měla, ale spíš postavenou proti společnosti. Nenápadně, ale jistě :-) Tuším, že jednat z egoického popudu neznamená jen dělat něco, protože se to má, nebo dělá, (případně nemá a nedělá) ale prostě nereagovat na ten hlásek, který se chce bránit (svou image atd.), něčeho se obává, nebo se něčeho dožaduje. Určitý druh strachu a touhy a hněv jsou asi ukazateli toho, že jednáme pod vlivem ega a ne ze své přirozenosti… láska a soucit asi zase indikátory toho „správného“ ve smyslu přirozeného jednání. Nevím.
          (A… no, I don’t :-) Ale tuším jsem potkala pár muslimů, kterým to přišlo jako správný nápad. Zahalování (ne tedy přímo burku) mi vychvalovala kupa muslimů i muslimek jako to nejlepší, čím žena může přispět klidné společnosti bez takového množství nevěr, sexuálních útoků a napadení jako na Západě. A přísné tresty šaríi jim také přišly správné… ačkoliv Alláha vnímají jako slitovného a milosrdného, tak ho v hlavách mají hlavně jako spravedlivého… udělal jsi chybu, zaplatíš za ni. A tvrdě. )

          • est napsal:

            Jen k druhému odstavci: OVŠEMŽE jim to přijde správné, když je tomu tak naučili :)
            Nedostali žádnou možnost se k tomu vyjádřit, byli postaveni před hotovou věc.

            Ale, jak říká Anna, zpátky k pohádce (kterou jsme podle mě ještě neopustili). Ta písnička vypráví o nadšení z vnitřní svobody, úlevy ze zahození předprogramovaných reakcí a neochotě nechat se nadále svazovat představami ega. No right, no wrong, no rules for me :)

          • est napsal:

            Dneska jsem si to pustil ještě jednou, ta písnička je naprosto úžasná, hlavně textem, ale i melodií, která jej zdůrazňuje.

            • est napsal:

              Snad bych ještě dodal, že ono „let it go“ se týká právě oněch pevně usazených přesvědčení, příkazů a soudů ega, které nám furt straší v hlavě :)

              • avespasseri napsal:

                Text té písně je krásný a souhlasím, že je to právě o tom vzdát se všeho toho, co nám straší v hlavě. Nicméně v kontextu toho příběhu v tom daném okamžiku mi přišlo, že to ne zcela sedí. Jak jsem říkala, je to takový ten okamžik respektování sebe sama… ale na druhé se tam ještě moc nemyslí. Zcela se ta píseň naplnila až na samém konci toho příběhu, kdy dokázala respektovat sama sebe uprostřed ostatních lidí. Paradoxně jsem tento týden sama poznala, jaký je rozdíl mezi oním vzdorným „a já se nebojím, nebudu se skrývat“ a „není čeho se bát“ :-)))

                • est napsal:

                  Povídejte. Jestli to není tajné. I’m all ears :)

                • avespasseri napsal:

                  To už je hodně osobní :-) Ale řekněme, že v určitém okamžiku, v konkrétní situaci, která ve mně dlouho vzbuzovala obavy a chuť před ní couvat, se ve mně probudila určitá hrdost. Takové to: „Ne, nebojím se, necouvnu, nebudu před tím utíkat“. A já si myslela, jak jsem to vyhrála :-)) Možná (nejspíš) to byl ten první nutný krok, ale ve své podstatě to byl jen vzdor. Strach tam byl pořád. Až o pár dní později najednou přišel klid :-) Neříkám, že strach zmizel úplně. Ale nemám ani potřebu mu vzdorovat, nějak se od něj pateticky, s velkolepými gesty (a la stavění zámku) osvobozovat, ani ho řešit. Zatím :-)

                • est napsal:

                  I vzdor je lepší než strach, máme právo stát si za svým. Strach asi v tomhle případě vyjadřuje vnitřní nejistotu (můžu si to dovolit?) a pomalu vymizí, jak se ujistíte, že můžete :) Stát si za svým (třeba názorem) vadí spíš tomu, kdo by vám chtěl to právo upřít.
                  A strach nejlíp vyřešíte pozorováním: když se objeví, zeptejte se sama sebe, co konkrétně ho vyvolalo a jestli je vám v té situaci k něčemu dobrý. Obvykle se zastydí a prchne :)

                • avespasseri napsal:

                  Vzdor je zcela jistě lepší než strach :-) Alespoň tak jsem to také chápala :-) Vzdor v takovém tom hrdém slova smyslu (a neporazí mě to). Strach v tomto smyslu (https://zitjak.wordpress.com/2014/06/12/mala-morska-vila/), ale trochu konkrétněji zaměřený. Se strachem je někdy potíž, že nechce hned prchat :-)

                • est napsal:

                  Vím, že jste se neptala na můj názor :) Chtěl jsem jenom říct: dobře děláte.

                • avespasseri napsal:

                  To je v pořádku. Mě zajímají cizí názory :-) I když někdy je třeba nechci slyšet .-))))))

                • est napsal:

                  Možná to bude znít nesrozumitelně, ale strach nechce prchat, protože ho svou reakcí podporujete, tím že jí věříte. Ona je to totiž stejná obranná reakce, jako když na vás bafne psisko, proto se domníváte, že je stejně oprávněná. Ale když podumáte jaké SKUTEČNÉ ohrožení situace představuje, nemůžete mu přece věřit :)
                  Je to jen takový otravný zlozvyk, bát se, když není čeho.

  4. annapos napsal:

    Došli jste od pohádky k filosofii? Děti a babka jako já, se na každou „pohádku„ díváme jinak, najdeme něco, co střední generace nevidí, kulisu a její krásu. Všechno ji má, když se soustředí pozornost je na něco, celek vyzní jinak?

    • avespasseri napsal:

      Nemyslím, že střední generace nevidí. Jen si možná kromě toho, co děti, všimnou i něčeho jiného. Pohádky už svou povahou vyzývají k filozofickému úhlu pohledu. Nejsou to jen krásné „pohádky“. Skrývají v sobě i krásné hloubky.

  5. Pingback: Červenec = seriál hadr | Žít je umění

  6. letitiatiba napsal:

    Zaujímavý rozbor tejto rozprávky vyšiel na zastolom.sk
    Prvú časť nájdete tu: http://zaostri.sk/sk/clanky/nase-projekty/zoci-voci-mediam/zamrznute-srdce-dar-ci-prekliatie

    Rada by som si ju niekedy pozrela. Rozmýšľam s kým… a či ju vôbec ešte dávajú. :)

    • avespasseri napsal:

      My jsme si ji stáhly :-) Rozbor je tedy velmi podrobný. Přečetla jsem dvě části a je tam spousta zajímavých postřehů. Adolescentní vzpoura, jo. jo. Úplně jsem zapomněla na to, že před tím úrazem, než dostala strach, že někomu ublíží, svou moc ovládala velmi dboře. Díky za link :-)))

  7. Pingback: Co přinesl rok 2014? (má cesta z Absurdistánu) | Žít je umění

  8. Pingback: Trochu jiná škola – co vše jsem se naučila (a co ještě ne) za uplynulého 2,5 roku | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s