Návraty – Spřízněni životem

stromUž dlouho jsem se na svém blogu nevrátila ke starším článkům. V případě tohoto článku (a tohoto týdne, věnovaného probuzení) mi to přijde škoda. Někdy je prostě dobré si připomenout, co milujeme, co v nás probouzí příjemné pocity a klid a čeho si vážíme natolik, že by nám bylo do pláče, kdybychom to měli ztratit. Co milujeme natolik, že když jsme poblíž, tak máme tendenci zapomenout na to, co bylo, přestaneme se zabývat v myšlenkách tím, co bude, nebo se tím dokonce trápit, ale otevřeme oči a srdce (no, zní to jako klišé, já vím, ale jak lépe to vyjádřit??) a užijeme si přítomnost… a spolu s ní vše, co se v ní právě nachází…

 

Miluju přírodu. Když nám před časem museli v parku před domem pokácet ze zdravotních důvodů pár stromů a pár jich výrazně ořezat, měla jsem slzy na krajíčku. Opravdu. A to jsem člověk silně racionálně založený a emocionálně se projevuji jen velmi zřídka. V tom případě ale spíš propadám „spravedlivému rozhořčení“ nad chováním své dcery (eufemisticky řečeno), než že bych plakala nad dojemnými slaďáky v TV.

Ale když jsem se přestěhovala za mým manželem z rodiného domku, jehož dominantou je stará košatá hruška, do třetího patra cihlového domu, velmi rychle jsem si utvořila zvláštní pouto s dvěma stromy v parku před domem. Jeden, zvláštně zabarvený mohutný javor, stojí hned vedle kostela a kdysi dávno, ještě než propukla ta ekonomická krize, byl na Vánoce vždycky ozdobený světýlky a já na něj vždy tak ráda z okna koukala. V té tmě a zimě vždy tak povzbudivě zářil.

Druhý strom, jerlín japonský, tvoří takovou zvláštní bránu nad cestou v parku a jeden z jeho kmenů slouží dětem z okolí jako taková přírodní houpačka. Na podzim opadá vždy až jako úplně poslední a na jaře se zase zazelená až jako úplně poslední. A kvete až v červenci a v té době vypadá naprosto úchvatně.

A právě tento strom, který tou svou bránou jako by nás vždy, když jsme šli pod ním, objímal, musel projít tou drsnou ozdravnou kůrou. A já měla chvíli strach, jestli ho nepokácí úplně. Protože ten, kdyby z parku zmizel, zmizelo by s ním i kus mě samotné. Zní to jako klišé, ale tak jsem to v tu chvíli opravdu vnímala…

Ne, neobjímám stromy, i když kdo ví, možná bych měla začít :-)

Možná proto tak ráda chodím do lesa a vnímám to ticho a klid a jemné ševelení listů ve vánku. Možná proto tak ráda chodím ve městech do parků a vyhledávám to, co jinak ve městech nenajdete – tiché spojení s přírodou.

V jednom komentáři jsem psala, jak moc pro mě bylo jednou těžké vrátit se zpět do města z pětidenního pochodování po horách, kdy jsme spali v lese a manžel ve mě vyvolával dojem, že je to zrovna ten typ, co by ráno vyšel na lov a večer bychom pojídali mamuta. Teprve tam jsem si uvědomila, jak moc jsme odtržení od světa, který nás živí (každou minutu několikrát, s každým nádechem) a jak moc nás to asi každou tu minutu poznamenává…

Kdysi dávno jsem objevila čínskou medicínu a to, jakým způsobem dělí tu základní životní energii na pět různých „podenergií“, které se jedna v druhou vlévají, ovlivňují a vyrovnávají, aby život proudil tak jak má, harmonicky a svobodně. Jedna z těch energií je právě energie dřeva (a tedy i stromů).

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Bdělost, Příroda, Štěstí, Čínská medicína - Dřevo se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Návraty – Spřízněni životem

  1. Hi it’s me, I am also visiting this site on a regular
    basis, this web site is actually nice and the visitors are truly sharing pleasant thoughts.

  2. Sedmi napsal:

    ja to takhle kazdodenne nevnimam, ale nemohla bych asi zit a bydlet nekde, kde nejsou zadne stromy… a cim jsem starsi, tim vic tu prirodu kolem vnimam a ocenuji i kousky parku ve meste :) (Ta fotka dneska je od nas kousek za domem… na Prahu docela dobry ne? :D)

    • avespasseri napsal:

      Kdysi jsem v Praze jela kamsi na okraj kvůli vázání diplomky. Taková pěkná vesnička to byla :-)))
      Jinak já poznala, jak moc mi stromy chybí, když jsem žila v Egyptě. Poušť se mi sice taky líbí, ale pořádný les je pořádný les. Parků tam, minimálně tehdy, bylo minimum. Celé rodiny se scházeli v pátek v jednom velkém, už si přesně nepamatuju, jak se mu říkalo. To byl děs, hlava na hlavě, jak v létě u nás na koupališti. Kdysi jsem narazila kousek od místa, kde jsem bydlela, na jeden pidiparčíček. Jinak si nějak nevybavuju. Vnitřní trakt americké univerzity, tak max. Tam se dalo sednout pod stromy…

      • Sedmi napsal:

        my jsme taky na kraji, ale ne na vesnici… i kdyz ono je to asi jedno…

        • avespasseri napsal:

          To jsem chtěla říct… že na některých okrajových částech velkých měst to vypadá přesně tak, jak to původně bylo, než se „přifařila“ k „velkému světu“. Je to prostě vesnice :-))))

  3. Pingback: Je to fajn… | Žít je umění

  4. jolana88 napsal:

    se píšu s komentem – a néjni :))) tak post – aspoň :DDDDD

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s