Návraty – Spřízněni životem

Už dlouho jsem se na svém blogu nevrátila ke starším článkům. V případě tohoto článku (a tohoto týdne, věnovaného probuzení) mi to přijde škoda. Někdy je prostě dobré si připomenout, co milujeme, co v nás probouzí příjemné pocity a klid a čeho si vážíme natolik, že by nám bylo do pláče, kdybychom to měli ztratit. Co milujeme natolik, že když jsme poblíž, tak máme tendenci zapomenout na to, co bylo, přestaneme se zabývat v myšlenkách tím, co bude, nebo se tím dokonce trápit, ale otevřeme oči a srdce (no, zní to jako klišé, já vím, ale jak lépe to vyjádřit??) a užijeme si přítomnost… a spolu s ní vše, co se v ní právě nachází…

 

Miluju přírodu. Když nám před časem museli v parku před domem pokácet ze zdravotních důvodů pár stromů a pár jich výrazně ořezat, měla jsem slzy na krajíčku. Opravdu. A to jsem člověk silně racionálně založený a emocionálně se projevuji jen velmi zřídka. V tom případě ale spíš propadám „spravedlivému rozhořčení“ nad chováním své dcery (eufemisticky řečeno), než že bych plakala nad dojemnými slaďáky v TV.

Ale když jsem se přestěhovala za mým manželem z rodiného domku, jehož dominantou je stará košatá hruška, do třetího patra cihlového domu, velmi rychle jsem si utvořila zvláštní pouto s dvěma stromy v parku před domem. Jeden, zvláštně zabarvený mohutný javor, stojí hned vedle kostela a kdysi dávno, ještě než propukla ta ekonomická krize, byl na Vánoce vždycky ozdobený světýlky a já na něj vždy tak ráda z okna koukala. V té tmě a zimě vždy tak povzbudivě zářil.

Druhý strom, jerlín japonský, tvoří takovou zvláštní bránu nad cestou v parku a jeden z jeho kmenů slouží dětem z okolí jako taková přírodní houpačka. Na podzim opadá vždy až jako úplně poslední a na jaře se zase zazelená až jako úplně poslední. A kvete až v červenci a v té době vypadá naprosto úchvatně.

A právě tento strom, který tou svou bránou jako by nás vždy, když jsme šli pod ním, objímal, musel projít tou drsnou ozdravnou kůrou. A já měla chvíli strach, jestli ho nepokácí úplně. Protože ten, kdyby z parku zmizel, zmizelo by s ním i kus mě samotné. Zní to jako klišé, ale tak jsem to v tu chvíli opravdu vnímala…

Ne, neobjímám stromy, i když kdo ví, možná bych měla začít :-)

Možná proto tak ráda chodím do lesa a vnímám to ticho a klid a jemné ševelení listů ve vánku. Možná proto tak ráda chodím ve městech do parků a vyhledávám to, co jinak ve městech nenajdete – tiché spojení s přírodou.

V jednom komentáři jsem psala, jak moc pro mě bylo jednou těžké vrátit se zpět do města z pětidenního pochodování po horách, kdy jsme spali v lese a manžel ve mě vyvolával dojem, že je to zrovna ten typ, co by ráno vyšel na lov a večer bychom pojídali mamuta. Teprve tam jsem si uvědomila, jak moc jsme odtržení od světa, který nás živí (každou minutu několikrát, s každým nádechem) a jak moc nás to asi každou tu minutu poznamenává…

Kdysi dávno jsem objevila čínskou medicínu a to, jakým způsobem dělí tu základní životní energii na pět různých „podenergií“, které se jedna v druhou vlévají, ovlivňují a vyrovnávají, aby život proudil tak jak má, harmonicky a svobodně. Jedna z těch energií je právě energie dřeva (a tedy i stromů).