Jestli já ještě nezapomněla psát…

Po tak dlouhé době víceméně offline pro mě wordpressácké prostředí najednou získává nádech nového… znáte ten pocit, když někam vstupujete poprvé? Takové to lehké vnitřní chvění, nejistotu ohledně toho, co bude, zda to zvládnete, zda se vyznáte…

Dovolená možná často právě takovéhle pocity navozuje… a možná právě proto na ni tak rádi jezdíme…

Nebo to máte jinak??

Ostatně jsou přece i tací, kteří neochvějně, rok za rokem, jezdí stále na to samé místo. Možná právě alespoň na dovolené touží po jistotě a klidu…

Bývaly doby, kdy jsem to nechápala. Kdy jsem milovala cestování právě pro to odhalování nového, poznávání nepoznaného. Pro ten pocit, že žiju. Protože právě to je pro mě synonymum života.

A přece se najednou přistihuju při tom, že ten pocit „nového a neznámého“ mě trošku znervózňuje… možná si ten adrenalin poznávání jen přikrášlujeme ve vzpomínkách, ale ten samotný pocit zas taková sláva není :-))))

Ale je neděle a v neděli obvykle shrnuji téma týdne. A tak vzhůru zpět do wordpressáckého světa.

Zda jsem opravdu prožila tuto dovolenou bez přemýšlení a jen si „užívala“ v tom pravém slova smyslu? No, témat na přemýšlení se našlo spousta… však uvidíte, co se tu na blogu objeví :-) I nějakou tu knihu jsem přečetla. Tedy spíš asi 2 slaboulinké brožurky a 2 (nebo 3??) kapitoly knížky. To když už mě to nepřemýšlení přestalo bavit :-)

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Na cestách se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

26 reakcí na Jestli já ještě nezapomněla psát…

  1. pavel napsal:

    Přímo se pídím po všem novém, ale na druhou stranu mám taky takové pocity jako ty. Je to takové dobrodružství z neznámého a to dělá život bohatý. :)

    • avespasseri napsal:

      Je zvláštní vnímat ten rozdíl mezi nudou jistoty a adrenalinem nejistoty. Člověk chce jedno a pak mu chybí to druhé :-))))) A tak má oboje a život je sakra bohatý :-)))

  2. Sedmi napsal:

    ja myslim, ze jak clovek starne a ubyva energie, tak je ta zmena cim dal narocnejsi… ale asi zalezi i na nature, ja treba zmenu potrebuju k zivotu (evidentne :D), ale nekomu jinemu to trva dlouho, nez si zvykne a dobrovolne by do vetsich zmen nesel…

    • jolana88 napsal:

      :) myslím, že jsou i mladší, co změnu nesnáší … S věkem to bývá spíše neochota – vzdát se movitého i nemovitého

      • Sedmi napsal:

        ale to neni s vekem ne? resp. myslim, ze i mira ochoty se vzdat neceho je vrozena… vidim to treba na dcerach, kazda ma i tohle uplne jinak…

        • jolana88 napsal:

          myslím, že věk některé věci jen posílí – ale jinak je nosí každý v sobě ..

        • avespasseri napsal:

          To je zajímavé… nicméně asi logické. Každý jsme holt jiný a ty hranice máme jinde. S věkem se to možná posiluje z toho důvodu, že právě ve stáří se asi máme vzdávat postupně všeho toho, co pro nás bylo důležité. Zdraví, energie, přátelé, práce… a nakonec i vlastní život. Kdo s tím měl problém předtím, snáší to ještě asi mnohem hůř….

          • Sedmi napsal:

            tyjo, takhle jsem o stari nikdy nepremyslela… pokud vubec teda… hm…

            • avespasseri napsal:

              Možná trochu dáno studiem vývojové psychologie, nevím. Ale hodně asi právě čínskou medicínou… děti jsou dřevo a stáří je podzim (kov) a zima (voda). Stárnutí si můžeš zkoušet právě na podzim. Zbavovat se všeho toho, co je už přežité, natrávené, k ničemu (tlusté střevo je s kovem spojené :-)). Jang postupně ubývá a moci nabývá jin… stahování se do sebe.. až nastane zimní zasněžený klid :-))

          • jolana88 napsal:

            :) že dycky já – ALE víte s tímhle se dá snadno polemizovat. Příklad – jsem starší než tatin – a mozek „myšlenky“ mám mladší. Stárnu si hezky, uvědoměle, v klidu .. – nacházím jiné hezké věci než doběhnout trolejbus, přechytračit šéfa .. Takže – Logicky – jsou lidi, co jsou staří už před sto lety – a lidi, co teprve sto let můžou bejt :DDDD

            • avespasseri napsal:

              To je ale podle mě také individuální dispozicí. Ono se v zásadě asi neočekává, že stárnutí bude nějaké velké utrpení :-) Prostě se člověk přizpůsobí… stejně jako netrvá (většina) na způsobech batolete při dospívání :-)))) Stáří nespočívá v počtu let :-) Paradoxně ale musím říct, že jsem se vždycky cítila velmi mladě (asi tím dlouhým studiem a pozdním mateřstvím)… ale najednou mám vedle mladšího člověka pocit, že jsem malé dítě :-))) A to rozhodně nemá uvažování starce v tom negativním slova smyslu :-)))

              • jolana88 napsal:

                takže – věk jsme vypustily – a jsem u toho „mají lidi v sobě“. Myslím, že dítko s takovou predispozicí je spíše třeba nenuceně „trénovat“

                • avespasseri napsal:

                  Prrr :-)))) Já bych ten věk úplně neodmazávala… jen to absolutní číslo často o ničem nevypovídá. Ale nemůžete říct, že jste před 10ti lety (nebo třeba před 20ti) uvažovala a chovala se stejně :-) Řekla bych, že je zajímavé, co s lidmi dělá přibývající věk… někdo to zvládá hůř, někdo míň.

  3. jolana88 napsal:

    Věk je pořád jenom číslo a rozhodně má mizivou vypovídací hodnotu. Proč myslíte, že jsem se v těch základních a zásadních věcech uvažovala a chovala se jinak? Asociální nonkonformista jsem, co pamatuju. Čas (ne věk) mě naučil (zdraví donutilo) větší toleranci, nadhledu, semo-tamo kompromisu ..

    • avespasseri napsal:

      Co jiného než ubíhající čas je ve své podstatě věk, když ho nebereme jako číslo, kterým se srovnáváme s jinými čísly?? :-) Z jakého důvodu máte potřebu to oddělovat?
      Určité věci máme vrozené, tam bych zásadní změnu nečekala… snad jen opravdu ten způsob, jak s tou vrozenou kvalitou zacházíme. Fakt už nekřičím na učitelku, že fakt nemůžu zůstat kvůli někomu po škole… že musím do rytmiky :-)))))

      • jolana88 napsal:

        Věk? – snad naznačení fyziologického opotřebení (i když ani tady bych se na udávanou hodnotu příliš nespoléhala). Zkušenosti jsou tím, co lidi posouvá k poznání – kdo jsou a kam jdou – Ačkoli – velké procento k poznání nedojde, kdyby žili do dvouset :))) Proč odděluji – potkala jsem Chytré mladé a Hloupé staré. Já vlastně nikdy neměla potřebu křičet (pomíjím – zařvat na děti (nebylo mi to nikdy nic platné), bolestí (ulevilo se mi) atp.) – vždycky jsem dokázala cestu najít anebo jsem si ji udělala .. (během školních let jsem matku sporadicky vídala tak 3x v týdnu – ona pracuje, já chodím do školy (samorost) – na střední se uvedla v prvním ročníku slovy:“až ji budete chtít vyhodit, řekněte mi, co mám podepsat“ .. PS: změny matka ABSOLUTNĚ nesnášela :DDDDD

  4. Pingback: 32. Ryba, co neví, že je ve vodě… (Absurdistán 2014) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s