Zač může být vlastně člověk vděčný? II

důvěraV minulém článku jsem navrhovala, ať si každý zkusí vzpomenout na všechny ty chvíle, kdy měl pocit, že ho život podržel, obdaroval, nebo vedl.

Když zkusím zavzpomínat já, vybavují se mi tyto chvíle (a určitě sem občas ještě nějakou přidám, protože není nad to mít takový seznam hodně, hodně dlouhý):

  • když jsem na základní škole potkala učitele, který mi ukázal, že vzdělání je něco jiného než to, co jsem dennodenně zažívala. Že někomu záleží na tom, aby ze mě vykřesal to nejlepší. Kdo mě vnímá, i když se zdá, že ne.
  • když jsem na střední škole potkala učitele, díky kterému jsem pochopila, co to znamená láska, jakou sílu má a jak snadno Vás dokáže provést i těmi životními obdobími, kdy máte jinak pocit, že nic nemá smysl.

  • když jsem se navzdory tomu, že jsem neudělala přijímačky z češtiny (jako prý téměř všichni u přijímaček) dostala na překladatelství! Tam už jsem pak mívala češtinu za jedna :-) (Když jsem se tedy hlídala a nepsala v překladech, že větve se komíhali ve větru :-)).
  • když jsem se dostala na arabistiku skrze vnitrofakultní přijímací řízení (jen ústní zkouška).
  • když si má kamarádka nabalila u moře kluka… a jeho kamarád se nakonec stal prvním mužem v mém životě :-) Člověk musí uvíznout v Athénách a mít ty správné kamarádky, aby pořád před něčím neutíkal… :-)
  • když jsem se dostala na stáž do Egypta, kam jsem toužila od dob základky.
  • když jsem zažila, jak pracují a žijí v Egyptě egyptologové – což byla má vysněná práce od dob základky.
  • když jsem se zcela náhodou dostala k práci průvodkyně (ačkoliv jsem na to už měla i kurz), opět přes kamarády mé kamarádky (jiné kamarádky)
  • když jsem díky tomu měla možnost navštívit všechna ta historická místa, o kterých jsem jako malá tak dychtivě četla. A to několikrát. Mnohokrát. A zadarmo :-) A ještě mi za to zaplatili :-)
  • když jsem potkala muže, který si nedal říct a navzdory všemu mě miloval :-) A přiměl mě se otevřít. I když to nebylo lehké a trvalo to tak strašně dlouho. Ale jak jsem psala v jiné básni: Držte se pevně lásky, ta jediná Vám bude ochranou v temnotách i na světle.
  • když se v okamžiku, kdy jsem se chtěla víc věnovat náboženstvím, otevřela možnost jít ji studovat na magisterské navazující studium.
  • když jsem zažila, že pokud odmítnu dělat věci jen proto, že to tak druzí očekávají, že se mi dostane přesně toho, oč jsem žádala, a ještě mnohem víc.
  • když jsem mohla po skončení školy vycestovat jako delegátka na Srí Lanku. „Zrovna někoho hledali„.  A já měla jak praxi, tak to správné vzdělání a napsala jsem té správné cestovce.
  • když jsem na Srí Lance poznala, kterého muže chci, a on mě pak odvezl z letiště domů.
  • když se nám do dvou let narodila krásná, chytrá a šikovná dcera.
  • když jsem se konečně po dalších dvou letech rozhodla odjet přes celou republiku na svůj první víkendový seminář Orla v hnízdě. To už člověk musí po něčem hodně toužit, když něco takového podnikne. Čchi-kung jsem cvičila ještě před narozením dcery, ale tohle… tohle mi přišlo jako něco, co bych měla zkusit.
  • když jsem se po pár dalších letech rozhodla, že bych mohla zkusit instruktorský kurz.
  • když náš hlavní instruktor naopak přesídlil za prací z Františkových lázní do Brna a loni se rozhodl tu Orla vyučovat (za mé asistence).
  • když mi ta spolupráce dala tolik, že to ani nejde vypsat. Víc energie, víc sebedůvěry, víc důvěry jako takové, víc vnitřního klidu, větší napojení na druhé lidi. Pocit, že všechno je tak, jak má být, ať se děje cokoliv. Pocit, že jsem přesně tam, kam jsem se už jako prvňačka na základce toužila dostat.
  • když jsem před nedávnem „náhodou“ přemístila pár knížek, které jsem si koupila na Srí Lance, k sobě domů a našla v nich něco, co jsem si tam koupila s tím, že to tady někomu věnuju. A po deseti letech jsem najednou pochopila, komu bych zrovna TOHLE mohla věnovat.
  • když jsem najednou pocítila, v okamžiku, kdy jsem se cítila pod psa, ten ohromný vnitřní klid. Podobný tomu, který jsem tenkrát cítila na trajektu z Dhahabu. Přišel sám. Z ničeho nic. A trval dlouho, dozníval i druhý den. Přesně ten pocit, který Vám říká, že nejste nikdy na nic sám a že když nevíte kudy kam a máte dojem, že vše je špatně, tak je to jen Vaše představa. Ale v hloubi duše je všechno přesně tak, jak má být.

A že na to by člověk neměl NIKDY zapomenout…

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Radost se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Zač může být vlastně člověk vděčný? II

  1. Pingback: Zač může být vlastně člověk vděčný? (1. díl) | Žít je umění

  2. Pingback: Září, aneb někdy je to prostě síla | Žít je umění

  3. Pingback: Co přinesl rok 2014? (má cesta z Absurdistánu) | Žít je umění

  4. Pingback: STRACH MÁ VELKÉ OČI | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s