Seriálový útok na emoce

Já tedy nevím, jak Vy, ale já seriály úplně běžně nesleduju. Pravda, každé pravidlo má svou výjimku (či dvě). Takže na tomto blogu najdete nadšené články o Dexterovi a o Sherlockovi. Budiž jim čest a sláva. Ale že bych byla ten typ, který si nahrává každý díl každé telenovely, případně „Růžovky„, abych byla v obraze kdo s kým co (a komu provedl)… to ani náhodou. Jednomu seriálu jsem teď ale (už opět) propadla. Alespoň na nějakou chvíli. Když oni to mají tak vymakané... trocha té odlehčující zábavy, něco potěchy pro oko, nějaké to drámoa hlavně s gustem končí právě v tom nejlepším. To už vždycky můžete dopředu říct, že bude konec…. Jo, jo… Velkolepé století… to je, oč tu běží.

Ale nechci psát recenzi, ani hanlivou, ani nadšenou. Nechci teď psát ani o historičnosti nebo nehistoričnosti, ani o hmatatelných památkách po hlavních hrdinech na Rhodosu, který jsme letos navštívily, ani o tom, jak jsem netušila, že děvčata dostávala v harému pravidelný plat za práci. Tím je myšlena opravdová práce (uklízet se holt musí i tam…). Chci psát právě o těch všech emocích, které se na Vás z obrazovky valí a my jim s takovou radostí podléháme. S hlavními hrdiny soucítíme, bojíme se o ně, případně v nás probouzejí zlobu. S hlavními hrdiny prožíváme jejich smutky, jejich vášně, jejich radost, jejich strach.

Už jste to někdy zažili? Při seriálu? Při četbě? Že Vás osud hrdinů tak strhne, že s nimi prožíváte jejich příběh a strasti a radosti? Někdy Vás strhnou… ale někdy… když už se tím necháváte strhnout hodně, hodně dlouho, Vás třeba napadne, jak zrádné (a absolutně zbytečné) všechny ty emoce jsou. Ty emoce hlavních hrdinů.

Nejdřív s hlavní hrdinkou, která se bojí o život svého muže, soucítíte. Ale pak si začnete říkat: „Podívej, co s člověkem udělá přecitlivělost. Co s člověkem dělá předjímání budoucnosti„. Hlavní hrdinka prožívá hluboký zármutek ze smrti svého muže… protože si myslí, že jí nikdo nechce říct pravdu, aby netrpěla. Je o tom tak přesvědčená, že neposlouchá, co jí kdo říká. Trpí… člověk si říká, že se zas bolem pomátne, stejně jako když zemřelo její dítě. A přitom její muž právě vystupuje – zázračně uzdravený – z kočáru za rohem….

A takových případů je tam hafo. V přímém přenosu (tedy přeneseně řečeno) sledujete, jak žárlivost (budoucí tchýně, budoucí manželky, blízkého přítele) rozehraje smrtící hru hned zpočátku. A pak už se jen valí následek za následkem, který už nejde zastavit… Stačila jen taková „drobnost“ a kolik utrpení přinesla…

Pravda, i některým divákům, kteří na ČSFD seriál zařadili do kolonky Odpad….

Ale i odpadky je asi někdy dobré si prohlédnout :-))

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Velkolepé století se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na Seriálový útok na emoce

  1. jolana88 napsal:

    jste druhý člověk o kterém vím, že se na to kouká .. Mě se pokaždé vybaví panem et circenses. , stejně jako u Ulice, Beverly hills, ztraceni, blesk … Zařadila jsem mezi těmi na ČSFD .. tohle opravdu nechápu.
    U těch knih obecně – je zajímavé, jak když se k nim člověk vrací, mění se i postoje ..

    • avespasseri napsal:

      Já jsem překvapila sama sebe :-)) Ale poté, co jsem na základce zas propadla Angelice, tak ty, co takovýmhle věcem propadají, nesoudím, protože člověka může zaujmout cokoliv… a někdy prostě jen potřebuje ten circenses (pokud jsou to ty hry :-)), nebo ho baví cákat se v těch emocích. Říkám si, zda je to u lidí spíš taková ta potřeba koukat druhým do talíře, nebo potřeba soucítit a spoluprožívat. Něco z bezpečí svého domova…
      Mě zaujala ta historická stránka věci, ačkoliv nevím, co přesně je historické a co ne. Jen vím, že základní kostra hlavních postav a toho, jak dopadnou (třeba velkovezír), je historická. A když se na to člověk dívá z tohoto úhlu pohledu, tak ho někdy mrazí…
      Možná to bude i proto, že mě ve škole Osmanská říše nikdy nebavila… :-)

      • jolana88 napsal:

        joo Angelika – tak tu jsem taky nikdy neviděla :))) jak jsem napsala výše – nechápu to. (jen pro upřesnění – rozhodně neodsuzuji, ať se kdo chce kouká (a čte) na co chce. dlouho jsme tv neměli, koupil si ji tatin – dnes zapínám minimálně – jinak prostě přepnu.) Mně to nic „neříká“. Soukromí jiných – žijících – mě nebere – a zrovna osmanská říše taky ne. Náš dějepisář byl fajn (češtinářka taky) – a tak jsem si pár drbů odnesla už ze školy. Pravda ovšem je, že právě díky těmto „maličkostem“ mi byli i bližší – a něco málo v lebeni uvízlo. Dneska se dovzdělávám „brakem“ – a říkám si, jaká škoda, že u nás nebyl dřív.

        • avespasseri napsal:

          Asi jsem ve skrytu duše občas děsně romantická :-))) S tím „neříkáním“, to znám… třeba když jsem svému nastávajícímu pustila svůj oblíbený Blade Runner, taky mu to nic neříkalo :-)))))) Co se drbů týká… v tom rvaní si do hlavy dat a bitev a politických vnitroříšských a „vnějšnoříšských“ rozhodnutí celé islámské říše od Španělska po Indii už mi nějak scházela kapacita :-))) Navíc mě historie nikdy moc nebavila. Protože třeba spolužák mi kdysi při cestě starou Káhirou vyprávěl úžasné věci, které si zapamatoval :-)

          • jolana88 napsal:

            historie – resp. dějepis – není ani můj „kap“. Pamatuji si asi 4 letopočty (děti nemít rodná čísla, tak to taky nedám dohromady – jsem až tak mimo :))) Ale díky těm zajímavostem jsem pochytila – alespoň minimální – povědomí o okolnostech, souvislostech – a zbytek si najdu.

            • avespasseri napsal:

              Ta moje se ráda dívala na Děsivé dějiny. Asi jí z toho v hlavě taky nic moc neutkví, ale možná alespoň povědomí o tom, že dějiny se můžou podávat i zábavně a že to nemusí být nuda :-)))

          • Sedmi napsal:

            Blade runner je srdcovka muže, ale taky se mi to líbilo hodně… Já vůbec ulitavam na podobných tématech…

  2. Sedmi napsal:

    Ději propadam hodně… Proto vybírám pečlivě :-)
    Teď nás nadchnul animovaný seriál Rick and Morty. Je to ale masakr, varuju. Taková not pc futurama na druhou…

  3. Pingback: Televize v hlavě | Žít je umění

  4. Pingback: Když srdceryvně oplakáváte živého mrtvého | Žít je umění

  5. Pingback: Pro smrt si musím do Turecka… | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s