Myšlení bolí

 (photo credit: Böhringer Friedrich)

(photo credit: Böhringer Friedrich)

No jasně, kriticky uvažovat dneska nikdo pořádně neumí. Na chvíli se zamyslet, to bolí. Je to rozhodně těžší než si pustit TV nebo zapnout hry na tabletu.

  • Nedej bože bych si musel na něco vytvořit vlastní názor… a stát si za ním.
  • Nedej bože bych musel začít přemýšlet, než podepíšu nějakou smlouvu.

Už jsme skoro zas v tom středověku, kdy mocipáni chtěli, abychom moc nepřemýšleli a dělali, co se nám řekne. Ta náboženství, ta to měla super vymakané… to se to lidmi manipulovalo, když se jim zakazovalo o věcech přemýšlet…

No jo… jenže ono myšlení fakt bolí… ale i trochu jinak… a proto to ta zatracovaná náboženství tak často doporučovala (to ještě předtím, než si z nich někdo udělal politický nástroj)…

Tak prý kladivem po hlavě :-) To bylo téma tohoto týdne a bylo zaměřené hlavně na intuici, která mi (tedy alespoň mně) připadá mnohem lepším rádcem při rozhodování, než rozum.

To jsem ještě nevěděla, že kladivem po hlavě by si člověk měl dát kdykoliv, kdy ho vůbec nějaká myšlenka napadne :-) Protože každá je na houby jak ty televizní seriály :-)

Není to trochu radikální krok??

Každá myšlenka je prý spojená s egem… no, nevím, budu muset začít experimentovat. Pravda je, že většinou nás asi napadají věci jako: „Chtěla bych tohle„, „Mělo to být takto„, „Tohle je děsný„, „Tohle je super„, „Tohle nechci„, „To bude strašný„, „Neměla jsem to udělat spíš takhle?“… a cokoliv odráží naši představu, že je něco špatně a mělo by být líp, nebo že něco se nám líbí a chceme, aby to tak zůstalo, nejlépe na věky… cokoliv nás nutí hodnotit, toužit, nebo kritizovat, nebo se dokonce bát je projev ega. A ego je to malé vystrašené dítě, které se tváří, že nás chrání, ale ve skutečnosti se mu to nikdy nemůže podařit :-(

Ale jsme na to tak strašně zvyklí. Připadá nám to tak legitimní. Dělení na dobré a zlé je pro nás od těch dob, kdy – tedy prý – Eva ukecala Adama, naprosto běžné. Podle západní psychologie lidská motivace stojí a padá s tím, že chceme to, co se nám líbí, co považujeme za důležitou hodnotu (ať už je to světový mír, nebo prostě plná lednička), a odmítáme to, co ty hodnoty ohrožuje.

Pokud jsou naše hodnoty čistě materialistické, možná se ještě necháme přesvědčit, že jsme tedy povrchní sobci.

Ale co když jsou naše hodnoty tzv. „ušlechtilé“??

Co když naše hodnoty právě hovoří o tom „lidském ráji„, po kterém toužíme a který chceme, aby na světě byl? Co když máme tendenci kritizovat „ten marast“ pozemský právě ve světle tohoto našeho ideálu?? Máme se snad vzdát tohoto ideálu a nechat svět, ať se propadne do pekel??

A přece právě to dělení na dobré a zlé je kořenem všeho pozemského utrpení, ať už jsou ty hodnoty jakkoliv ušlechtilé (ostatně nejvíc utrpení a válek způsobila různá náboženství a snahy zavést na světě ráj a sociální spravedlnost atd., atd., nebo ne??). Ta snaha mít, chránit se před „tím zlým„, nebo „těmi zlými„, ta snaha bojovat, snaha utíkat. Jak říkají buddhisté: touha, odpor a lhostejnost. To jsou největší překážky.

Ty největší a zároveň nejhůř pochopitelné a velmi těžko prolomitelné, protože tak velmi zakořeněné a vnímané jako standard. Neduální uvažování je něco, co neznáme a jehož hodnotu nechápeme (tedy pokud se dá vůbec o neduálním uvažování mluvit a chápat nepochopitelné).

Můžu chodit a vykládat, že ti a oni jsou strašní. Ale bude mi to houby platné (stejně jako za celá tisíciletí to bylo všem revolucionářům houby platné), dokud já sám nepochopím, že tudy cesta nevede… a já sám nezačnu místo kritizování (já to přece vím a znám a dělám nejlépe??) POKORNĚ  odstraňovat svou vlastní pýchu, svou vlastní touhu, svůj vlastní odpor a svou vlastní lhostejnost.

A místo toho, abych pořád něco chtěl po druhých, nezačnu jim já sám dávat…

Zní to všechno zvláštně. Dlouho jsem bušila hlavou do zdi, protože jsem právě tohle nebyla ochotná připustit. A stále mě ta hlava bolí, protože stále jsem z ní ty myšlenky, které nikam nevedou, nevypudila. Stále se jich tak často chytám, stále mě láká se v nich „ráchat“, stále se jimi nechávám zlákat do krajin netušených… kam se toužím přenést a užívat všechna svá přání a tužby…

Ale když se mi někdy podaří na chvíli hlavu vyčistit, nepropadat ani touze, ani strachu a prostě jen být, s radostí a klidem, soucítit a pomáhat a vnímat, že jsme všichni na jedné lodi, včetně těch, kteří by si zasloužili pětku z chování a ještě ředitelskou důtku k tomu a možná i vyloučení a nepodmíněné, mám pocit, že tím prospívám svému okolí stokrát líp… a o tom vnitřním klidu, který zas prospívá zatraceně hodně mně, ani nemluvím….

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Bdělost se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na Myšlení bolí

  1. Sedmi napsal:

    Holky mi tu stepuji za zady, tak jenom strucne. Takze jedina spravedliva je smrt, ktera si prijde pro vsechny? A jina spravedlnost (nemyslim lidskou) ne? A pak?
    S tim mam taky problem to prijmout. Predstava raje a pekla je krasna, ale uz mi davno nefunguje…. jenze tohle tema je na flasku vina a pozdni vecerni hodiny, ne na caro a nedelni rano :D

    • avespasseri napsal:

      Zajímavé, že jsi článek překlopila do tématu spravedlnosti… ale vlastně ano, i o tom to je…

      V létě jsem četla knížečku 10 perfections of bodhisatta, která mě v mnoha ohledech velmi oslovila… a nějak rezonovala s tím, co mi poslední dobou nějak přichází z různých zdrojů…

      při čtení jsem měla jeden hodně silný dojem: jak strašně radikální to je. Podle ní je to jediné správné chování takové chování, které není motivováno ani snahou ochránit sám sebe, ani snahou něco pro sebe získat. Tam, kde hraje roli tahle sobecká snaha, tam je všechno špatně. Upřímně řečeno, a to, řekněme neskromně, můžu říct, že jsem dobračka a poctivá, s desaterem bych problém moc neměla atd., kolik procent z toho všeho, co dělám, má charakteristiku nesobeckého jednání podle tohoto kritéria???? Obávám se, že moc velké číslo to nebude. Jestli to není většinou nula?? :-( Tak o jaképak spravedlnosti je řeč??? :-( Nezažívám nic děsného, tak asi určitá spravedlnost funguje, ale myslet si, že život není fér, když se nedaří… no, chce to velkou dávku pokory…
      (nemluvě o tom, že jsem si nedávno stěžovala, že život není fér, a na to jsem dostala odpověď, že to, že není po našem, ještě neznamená, že život není spravedlivý…)

  2. jolana88 napsal:

    Smrt a daně :DDD se ani tak nezakazovalo myslet, jako spíš říkat to nahlas – a nejen u náboženství. Zajímavé, že prvotně byla diskuze přípustná, dokonce žádoucí. Jakmile se začne míchat zisk a prospěch – konečná. Takže vidím spíš lakomství a závist. Nechci být na jedné lodi s těma s pětkou z chování .. Mám svoji pýchu, svoje touhy, svoji pokoru – a to vše i když jsem ten typ, co kdyby celej svět stál – když si myslím, že je lepší sedět, tak sedím. A řekla bych, že ve finále jsem „svobodnější“ než mnozí.

    • avespasseri napsal:

      Ono se zakazovalo myslet… minimálně, co jsem slyšela, vlastní zkušenost nemám :-) Takové to: máš otázku? Smůla, neodpovím ti na ni, protože ty nemáš nic zpochybňovat, ale pěkně věřit tomu, co říkám (případně dělat to, co ti říkám, a nezpochybňovat nutnost toho). Co se náboženství týká. Co se minulosti týká, pravda, nejdůležitější asi bylo, aby nikdo nevěděl, co si myslíte…
      Co se těch s pětkou chování týká… být s nimi na jedné lodi neznamená dělat to, co oni. Ale vnímat, že v základu žene jejich chování totéž, co to naše. I když můžeme být do jisté míry svobodnější… dokonalý není nikdo…

      • jolana88 napsal:

        občas by se vlastní zkušenost hodila – jen stroj času chybí. Záleží na tom, co si člověk vybaví pod „zpochybňovat“ – nedej Bože veřejně – a „myslet si“. Faktem ale je, že k tomu „věř bez výhrad, nezpochybňuj“ – se dospělo postupně – právě v souvislosti s majetkem. Debaty na téma „jak vykládat Jana nebo Petra“ byly vcelku časté – argumenty zajímavé a různorodé. K minulosti nedávné – i když lidé věděli, co si kdo myslí – hlavní bylo opět veřejně nezpochybňovat, neukazovat na nedostatky, rozdíly (oboje vlastně spadá do přihrádky kážou vodu, pijí víno – anebo ještě lépe – co je dovoleno Jovovi .. Pochopila jsem, že ty na lodi mám „vnímat“ – nechci. Rozcházím se s jejich hodnotami a nastaveními – jsem netolerantní (většinou), nejsem velkorysá (taky dost) ani milosrdná. Jsem náročná – k sobě i druhým, kritická, svobodomyslná, pragmatická .. s budhismem se shodnu max. v tom, že vše lidské pochází od člověka ne od boha ..

  3. est napsal:

    Kdyby byla každá myšlenka spojená s egem, nebyli bychom lidmi.

    • avespasseri napsal:

      Rozveďte to, prosím, to mě zajímá :-))

      • est napsal:

        Jak už jsem víckrát psal, „ego“ říkáme ztotožnění racionální mysli s instinktivními podněty. Přeloženo do lidštiny to znamená, že se vám v mysli prakticky neustále objevují (kromě vlastních, racionálních myšlenek) podněty (reakce) pudové mysli, no, a protože se objevují ve vaší hlavě, máte je za vlastní názor :)

        Problém je v tom, že instinktivní mysl (na rozdíl od humánního racia) je doslova nelidská. Je to inteligentní stroj – pud sebezáchovy, který nebere ohled na žádná morální kritéria. Kdybychom se chovali výhradně podle jeho podnětů, klesli bychom někam mezi ještěrky :)

  4. Pingback: Září, aneb někdy je to prostě síla | Žít je umění

  5. Pingback: 36. Kladivem po hlavě… (Absurdistán 2014) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s