Orla skalního v hnízdě nedávno namalovala má dcera během siesty na Rhodosu (to dole je prý myš). Dovezla si tam knihu o ptácích a orel byl jeden jejích uměleckých počinů inspirovaný touto knihou. Než se zas pustila do vytváření papírových tabletů. To je také poslední dobou její oblíbená umělecká činnost. Má jich několik a hraje na nich různé hry. Dokáže se tím zabavit hodiny.
Kdysi na střední, nebo možná až na vejšce, jsem se chystala jet „hlídat orlí vejce“. Už si nepamatuju, kdo to organizoval, ale byla to taková dobrovolnická akce, při které mládež hlídala, aby nikdo nevybíral orlí hnízda. Asi takový závan ekologického aktivismu. Nakonec jsem tam neodjela.
To až před 6 lety (asi po roce váhání) jsem se vydala do jiného orlího hnízda… na cvičení Orla v hnízdě. Jo, jo, to je ten můj čchi-kung. Pokud ještě někdo nevíte, „vo co gou“, tak jsem o tom kdysi psala článek (tady). I další. Však hledejte :-)
Během tohoto týdne, kdy jsem kupodivu získala dojem, že dávání je vlastně ta nejtěžší věc na světě (že tedy jako vyčerpává… a bolí)… to asi, když jste tak děsně egoističtí jako já :-))… jsem zjistila, proč vlastně mám Orla tak ráda.
No, když zjistíte, že už vůbec ničemu nerozumíte, tak se hodí jít párkrát zamávat křídly…. a vznést se někam, kde je to vlastně úplně jedno. Nebo dokonce naopak žádoucí.
A najednou vylézá slunce a cítíte se mnohem lépe. Tedy do té doby, než zas začnete přemýšlet nad nějakou hovadinou a nějaké takové se třeba, nedejbože, i dožadovat :-))))))))
Jestli to už Aves s létacími sny nemá nějak vrozené??
Žít je umění 
Dávání je velmi prosté, když tedy chápete rozdíl mezi nabídnout a vnucovat. Obtížnější je naučit se přijímat, přijímat vděčně a bez předsudků. Aniž bychom přitom opustili vlastní názor.
Paradoxně mám dojem, že dávání mi přijde těžší, než přijímání. I když přijímání, vděčné a bez předsudků, je také dost těžké…
Paradoxně jsem také nedávno říkala, že mám dojem, že při dávání spíš beru a při přijímání spíš dávám :-))))
letaci sny… moje nejoblibenejsi…
jinak k uletu kamsi vysoko nepotrebuju cvicit, to mi jde i samo… horsi to pak ale je s navratem na zem. Cim vic „odzoomuju“ a na cim delsi dobu, tim je to pak tezsi se zase vratit zpatky…
U Orla je ten fígl, že člověk se vznese vysoko, ale zároveň ho to táhne i na zem… do přítomnosti :-) A bývá to dost rychlé. Stává se mi spíš, že odzoomovávám mimo cvičení… to spíš ale létám v těch pozitivních myšlenkách…
hm… no ja jsem stejne Lvovi slibila, ze to s tim jeste zkusim, tak uvidime… pokud bude mit se mnou trpelivost, protoze ja se naucim jeden pohyb tak napotreti, napoctvrty, zatimco on jednu sestavu za tu dobu :D
Jo… trpělivost…:-))) Také by se mi líbilo, kdyby ten můj cvičil se mnou. Taková společná hodinka, ta je super, vztahy se pak přelévají na jinou úroveň :-)) Strašně ráda s lidmi cvičím :-) Ale on je strašně akční, není na to. Alespoň ho vždycky pobavím… když občas vejde do pokoje a vidí, jak medituju, tak se směje, že tam v hnízdě sedí orel :-)) A při jednom cvičení se ještě kroutí hlavou, to se obzvlášť baví… :-))))
to jsi mi pripomnela moje detstvi, kdy pro zmenu tata cvicil jogu v obyvaku na zemi. pro me bezny obrazek, pro kamrady docela sok, zvlast napoprve :D
To věřím. A to já si jen tak sedím, v tramvaji si ani nikdo nevšimne, že vlastně medituju :-))))
:D
Pingback: Září, aneb někdy je to prostě síla | Žít je umění
Pingback: 37. Bezedná jáma… (Absurdistán 2014) | Žít je umění
Keď som začala robiť cesty do svojho vnútra, orol sa stal mojim duchovným zvieraťom. Vzal ma do svojho hniezda, občas mi požičal aj svoje krídla, aby som mohla lietať nad krajinou a morom, ale hlavne mi ukazoval, aby som sa na všetko dívala a konala cez srdce, lebo tadiaľ vedie cesta.
Orol je niečo ako boží posol, ktorý nám nosí správy z vyšších svetov a ty sama si našla k nemu svoju cestu. :D
Ďakujem za príspevky…veľmi dobre sa čítajú s ľahkosťou a potešením. :wink:
Krásny dník prajem…
Zajímavé… a díky! :-)))