Září, aneb někdy je to prostě síla

(photo credit: Coucouaya)

(photo credit: Coucouaya)

Září začalo tak krásně.

A skončilo velkou tíhou, velkým stísněním a velkým smutkem.

Ne, žádná skutečná dramata se vlastně neděla. Nikdo nezemřel, nikdo krutě neonemocněl, nikomu se vlastně nic nestalo. Pokud tedy nepočítáte ten silný vnitřní pocit, že ve Vás kdysi něco umřelo, že jste ne – mocní a že se stalo něco tak závažného, že Vás to naplňuje hlubokým smutkem…

Ani to není žádná tragédie, protože ten silný vnitřní pocit se dá léčit. Tato smrt, ne-moc, ani smutek nejsou ta definitivní… není to ten pocit, který nás možná jednou ve stáří přemůže a my kvůli němu už nebudeme schopní vůbec nic vnímat pozitivně.

Nedávno jsem znovu četla článek o tom, čeho nejvíc před smrtí litujemeprý toho, že jsme nebyli sami sebou a že jsme nepěstovali vztahy se svými nejbližšími. Také bych velmi nerada jednou opravdu umírala právě s těmito pocity… a možná někdy člověk musí hluboce pocítit, že právě tahle smrt už ho má ve své hrsti, ačkoliv to tak strašně bolí, aby s tím měl ještě čas zavčas něco udělat… a neležel pak na té své poslední posteli, neskuhral rozezleně na celý svět. Svět totiž nikdy nebyl dobrý, nebo špatný. Svět byl prostě vždycky takový, jaký byl, a hlavně na nás závisí, jak se s ním potkáváme, koho máme kolem sebe a zda kolem sebe vytváříme ráj a nebo peklo….

  • Září začalo krásně. Z Rhodosu jsem se vrátila plná slunce a klidu. Tenkrát jsem ještě nevnímala, jak velký klid to byl. To až ve srovnání nabývá svou hodnotu….
  • Září také začalo tématem věnovaným důvěře (Proč je tak těžké věřit). Onomu pocitu, že navzdory všemu tomu, co jsme kdy v minulosti zažili, můžeme důvěřovat životu a smyslu toho všeho utrpení. Sepsala jsem tenkrát dloooooouhý seznam všeho toho, zač já mohu být životu vděčná… kdybych na to třeba někdy zapomněla :-)
  • Další týden jsem měla pocit, že puzzlíky do sebe zapadly (Jak kůl v plotě) a že právě díky těm všem náročným zkouškám mám dojem, že zrovna někde létám (Jednou jsi dole, jednou nahoře). Jenže… někdy mi některé věci docházejí až mnohem později… většinou mi den dva trvá, než mi dojde, CO se vlastně stalo. Třeba na čchi-kungovém semináři (Orlové míří domů), který jsem si tak velmi užila a kde jsem dala – pravda, s velkým váháním – slib, který se později ukázal, jako velký bič :-) (A o tom, že o cukr už nestojím, jsem kdysi také hojně psala :-))
  • A tak další týden jsem se bouchala Kladivem po hlavě. Tedy zpočátku jsem měla takovou krásnou představu, jak budu naslouchat (konečně) své intuici a neodmítat ty vnitřní touhy, které nemají sobecké zázemí, ale prostě je potřeba se jimi nechat vést, aby člověk došel opravdového štěstí. Ale na konci týdne, jsem seznala, že myšlení opravdu bolí. Že některé myšlenky nás jen nutí hodnotit, toužit, kritizovat, nebo se bát, a přitom se – prevíti – tváří, jak nás děsně chtějí chránit. Jak jsou často jen projevem toho LÍBÍ/NELÍBÍ – CHCI/NECHCI, toho prvního jablka, které Eva věnovala (v dobré víře) Adamovi. „Budem boží! Budem vědět, co je dobré a co zlé!“ (a pak to omlacovat o hlavu sami sobě a hlavně všem okolo!!!) A přitom bychom měli raději sami pokorně odstraňovat vlastní pýchu, vlastní odpor, vlastní touhy a vlastní lhostejnost. Místo toho, abychom pořád něco chtěli po druhých, my sami bychom měli dávat!
  • A pak jsem spadla do té Bezedné jámy, kterou se právě tak často (a tak hloupě) snažíme zaplnit, místo abychom z ní dávali… právě z toho bezedného zdroje v nás. Nicméně někdy, ač je lék hořký, dokáže i léčit (Proč mám ráda Orla), když se Vám z něj začne zvedat žaludek.

Asi to chce jen tu trpělivost… (Bzum). A onu důvěru a vděčnost.

 

 

 

 

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Bilance se štítky , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Září, aneb někdy je to prostě síla

  1. Pingback: Co přinesl rok 2014? (má cesta z Absurdistánu) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s