Tak prý si nemám stěžovat…

(photo credit: MattiPaavola)

(photo credit: MattiPaavola)

ha…. ha…

Někdy se prostě dějou věci (to když máte doma malé dítě), že nestěžovat si prostě nejde.

Hlavně když se Vám od středy hojí 2 vytržené zuby a ládujete se antibiotiky.

A dítě se rozhodne dělat přesně to, co VÍ, že dělat nemá.

A tak jsem udělala alespoň něco:

  • vyslala jsem dceru na skautský výlet, aby nemusela poslouchat otrávenou matku
  • a sama jsem se v mezidobích výbuchů vzteku snažila zas uklidnit

Když uvážím, že bývaly doby, kdy jsem – vybuchlá sopka – soptila ještě dny (to už je ale spousta let zpět), tak přeskočit do klidného režimu celkem rychle, je velký úspěch.

Bohužel do režimu trpělivá matka, když na to zrovna nemám sílu, se ještě přepnout neumím.

Bohužel téma trpělivosti už v Absurdistánu letos bylo… tak snad příští rok :-)

Jak jste na tom tento týden s trpělivostí a soptěním Vy??

Taky budete volat Soptíka??

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Emoce se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Tak prý si nemám stěžovat…

  1. Sedmi napsal:

    ja normalne bouchu, ale za pet minut o nicem nevim… nebo mi to je lito. ale pokud neni energie, je to horsi… tak at je brzo lip.

    • avespasseri napsal:

      Díky. Já jsem nikdy neuměla bouchnout a za pět minut nic. Spíš dlouho nic a pak výbuch a většinou to šlo až do extrému, že jsem toho člověka už nikdy nechtěla vidět (protože si dovolil mě nerespektovat do té míry, že jsem se musela naštvat). Když tak o tom přemýšlím, je to vlastně fakt docela neohleduplnost :-) Ale asi jsem tolerantnější a hlavně mě už přestalo bavit něco v sobě dusit a prožívat taková dramata. A předpokládám, že se to ještě zlepší, juchů :-)) Je fajn vidět, že dramatům se dá předcházet.

    • valkil napsal:

      Vždycky jsem záviděla těm, co bouchli a za 5 minut nic nevěděli (vzpomínám na jednoho šéfa, často vídám u bratra), načež odkráčeli středem a ostatní nechali vyjukané na dlouhé hodiny. Já byla ti ostatní a většinu věcí jsem řešívala pradlouho, ale v poslední době se daleko rychleji klidním než dříve. Nicméně následného litování po výbuchu se neumím zbavit. To v sobě ještě řeším. Takže u mě je momentálně rychlejší reakce, ale stále s lítostí, i když trvající stále kratší dobu (není na ni čas :))

      • avespasseri napsal:

        Problém asi je, že spousta těch ostatních se možná naučila ten hněv potlačovat právě poté, co byli objektem nějakého toho hněvu zvenčí. Já si zas pamatuju, že jsem jako dítě byla strašně vzteklá a že mě to dost vyčerpávalo. Možná vybuchujou hlavně ti, které to nevyčerpává :-)))))

        • valkil napsal:

          Jo a to bych se právě chtěla naučit :) aby to nevyčerpávalo.

          • avespasseri napsal:

            Já se to do určité míry naučila, když jsem učila. Buď bych chodila do práce předem vystreslá, co zas budou děti vyvádět, nebo jsem se prostě musela naučit neprožívat tu svou frustraci tak silně… být prostě jen důslednější a přísnější.

  2. Pingback: Říjen, aneb popel nebo Fénix????? | Žít je umění

  3. Pingback: 39. Stěžovat si umíme… (Absurdistán 2014) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s