Když srdceryvně oplakáváte živého mrtvého

(photo credit: Vassil)

(photo credit: Vassil)

Není to tak dávno, kdy jsem kroutila hlavou nad hlavní hrdinkou jednoho seriálu. Znáte to. Filmy a seriály jsou takové emotivní pasti. Chytnou Vás na emoce, dramata a zápletky… asi nám děsně chybí, či co? Jako by naše vlastní životy nebyly dost dramatické… Nebo nám naopak přijdou stereotypní, nudné a šedivé (práce, nákup, vaření a pak nějaké ty ukradené chvilky na zábavu)? Já tedy nevím, jak Vy… ale já – s prominutím KOKOT – jsem si nedávno stěžovala, že mi najednou ta dramata chybí. Že najednou cítím úžasnou pohodu a lehkost (to protože se konečně vyřešil jeden zásadní problém). Nejdřív jsem si to, pravda, velmi (věřte mi VELMI) užívala. Ale pak se mi začala do hlavy vkrádat zákeřná myšlenka: „je to nuda„. A to jsem si myslela, že o dramata už nestojím. Jenže vše je relativní… Teď občas biju hlavou do zdi (jen přeneseně, kdybyste mě utíkali zachraňovat…  a poslat do blázince), nebo tiše pláču do vany a říkám si, proč já Bloud jsem něco takového vůbec vypustila z úst…. A zároveň si připadám jak ta Hátidže sultán z Velkolepého století, která srdceryvně oplakávala svého mrtvého muže… zatímco on za rohem vystupoval z kočáru! Protože ve skutečnosti nejde o nic jiného než o sen. Přesně ten sen, o kterém jsem nedávno mluvila… ve kterém žijeme a ve kterém saháme po bublinách a bojujeme s přízraky. A který je tak reálný jak sny Freddyho Krugera. I s tím krvavým tragickým koncem. Ale zároveň je to sen, kterého se z nějakého prapodivného důvodu neustále držíme. Zuby nehty. I když kdykoliv otevřu oči, nadechnu se, přestanu kolem sebe kopat a volat o pomoc, ale položím se prostě na hladinu, tak zjišťuju, že není proč se čeho držet… Jak jste na tom s oblibou dramat Vy? Milujete velké emoce a velké výzvy i v reálném životě? Nebo se spokojíte s klidem a pohodou a dramata si necháváte do divadel? A necháváte je tam, protože je to tak bezpečnější, ač byste si někdy taky rádi troufli, nebo proto, že jste prostě klidná a pohodová nátura?

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Emoce se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Když srdceryvně oplakáváte živého mrtvého

  1. Sedmi napsal:

    Cha cha to je téma pro mě… Já potřebuju dramata, jinak se nudím a vymýšlím blbosti…

  2. Pingback: Život je neustálé vypadávání z hnízda – jak jinak se totiž naučit létat?? | Žít je umění

  3. Pingback: Říjen, aneb popel nebo Fénix????? | Žít je umění

  4. Pingback: Zvláštní týden… | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s