Někdy mívám dojem, že nejen hopsáme kolem rozpálených kamen, ale že si na ně rádi sáhneme… a držíme se jich zuby nehty.
Nadáváme, že to bolí.
Ale nepustíme.
Jsou to všechny ty bolístky, které si foukáme… a pak zas jdeme a znovu se těch kamen dotkneme.
Asi abychom si všechnu tu bolest připomněli.
Je to podobné, jako když nám někdy někdo ublížil. Nebo když se prostě jen nechoval tak, jak jsme si představovali. Jak jsme třeba i potřebovali.
A my na to neustále myslíme. Neustále si v hlavě přehráváme to, co se stalo. Nesnažíme se usmířit se s ním. Nesnažíme se pochopit, proč to udělal. Proč se to stalo. Prostě si jen dál a dál rozdmýcháváme to své ublížení a tu zahořklost, nebo hněv. Dál a dál saháme na ta rozpálená kamna.
A přitom odpuštění má tak hojivou moc…. hojí rány nám, ale hojí i rány v mezilidských vztazích…
Nebo nemáte podobnou zkušenost??
A tak:
nezapomínejme na hojivou moc odpuštění
*************************************************************************************
Jak se dařilo? Co mi toto téma přineslo? Minimálně článek Odpustit a milovat. Láska je prostě mocná čarodějka… ale kde ji hledat??
*************************************************************************************
Tímto článkem začíná už čtyřicátý druhý týden projektu Absurdistán 2014 (ajajaj, už jsme za polovinou). Bližší informace k tomu proč, co a jak ohledně tohoto projektu najdete tady. Přehled témat, na které ještě nejspíš dojde a kterými jsem se již zabývala (i s odkazy), najdete pro změnu zase tady.
Přidat se můžete kdykoliv, můžete začít klidně tímto týdnem, nebo se můžete podívat i na týden první – 1. Masochisti hadr. A věnovat mu a těm následujícím (najdete je v rubrice Absurdistán) pár dní. Člověk nikdy neví, co mu které téma přinese – já už od prvního týdne zjišťuji, že do mého života zasahuje téma týdne dost výrazně :-) (Stačí se podívat na články, které uveřejňuji, v daném týdnu…)
Žít je umění 
Nemám. Odpustím, ale nezapomenu. Nesahám na kamna dvakrát. Momentální realita – komu projde „ublížení“ jednou, klidně bude pokračovat.
Nemáte tu zkušenost, že když odpustíte, tak se mraky rozeženou a vztahy se pročistí?? Že nemáte potřebu tomu druhému neustále připomínat jeho provinění a on nemá neustálou potřebu se jakýmkoliv způsobem bránit? Nebo Vás víc a víc ignorovat?
Je provinění a provinění. Někdy jsou to maličkosti, někdy je to závažnější – tam je pak na místě opatrnost. Nezapomenout. Nestýkat se. Ale někdy se stačí smířit s tím, že ten druhý je prostě takový, jaký je.
nemám. proto říkám, že odpustím, ale nezapomenu. což ovšem neznamená, že neustále připomínám – prostě si pamatuji. S blízkými věřím na „vyříkání si“ – a osobní prostor. U cizích dále neřeším
Na tohle téma jsem dnes mluvil s kamarádkou Pavlou u které jsem se zastavil a trápila se, ze ji kamarádka nechtela ríct proc se na ni zlobí…. Podle mého, nejlépe to nechat být, nedelat to jeste horsí a cas to casto sám vyresí…kdyz se ti lidé zklidní.
Pingback: Zhacený rekord… | Žít je umění
Pingback: Pomikulášská o pekle a lásce, žebráctví a skutečném daru | Žít je umění
Pingback: Co přinesl rok 2014? (má cesta z Absurdistánu) | Žít je umění
Pingback: 27. Co s koncem léta?? (Absurdistán 2015) | Žít je umění
Pingback: Jak na odpuštění úplně jinak?? | Žít je umění