Říjen, aneb popel nebo Fénix?????

Říjen ještě ani neskončil, ale což. Začal netrpělivostí, může tedy stejně i skončit.

A Vy si na to můžete třeba i stěžovat… ale to je tak asi to jediné, co můžete dělat. To totiž umíme všichni :-) Ostatně právě na konci října mám dojem, že jestli jsem se něco na jeho začátku měla naučit, tak právě to, že stěžovat si je zbytečné. Je to jako ono Resistance is futile ze Star Treku. Ostatně setkání Picarda s Borgy jsem viděla v TV nedávno. Tenkrát při tom prvním setkání, zprostředkovaném onou prapodivnou bytostí Q, které lidstvo s gustem zkouší, zdrhali pryč.

A warpem (tj. nadsvětelnou rychlostí… umíte si to vůbec představit???).

Později jim ale stejně museli čelit… dokonce i v jednom celovečerním filmu. To na kapitána hvězdné lodi Enterprise Picarda a spol. asi vymyslel nějaký hodně zlomyslný scénárista.

Ale v tom prvním okamžiku to bylo nad jejich síly. Stejně jako bylo tenkrát na začátku října nad mé síly si nestěžovat (tj. nezaplňovat si hlavu problémy, nedumat, ale jít něco udělat, jak jsem psala)… a na konci „stěžovacího“ týdne jsem dokázala zplodit jen tento manifest na stěžování: „tak prý si nemám stěžovat“.

Ne… nemám si vlastně nač stěžovat. Další týden, týden věnovaný opičkám, jsem završila se skautským nadhledem.  Kupodivu tentokrát bych mohla říct, že v čem jsem uspěla na začátku října, v tom se na jeho konci hluboce topím :-) Možná to ale bude tím, že tenkrát šlo o to dělat věci tak, jak druzí, ale po svém (křesťanství, peníze). Teď jde dělat věci jinak než druzí a kašlat na to, co oni na to. Nebo prostě celkově kašlat na to, co druzí na to, co jste a jací jste…

Co Vy? Umíte se chovat nekonformně??? A do jaké míry? V jakých souvislostech? Protože o mimoňství jsme se tu již bavili… a přece, když dojde na touhu po přijetí, kolik z nás po tom netouží???

Ovšem to, co mě čekalo na závěr října….

A začínalo to tak nenápadně – článkem o snění. A o probuzení. No, jo, takže já si to vlastně přivolala! Protože ač si můžu stěžovat, jak chci, tak se zdá, že na trpělivost už můžu zapomenout. Ne, nač čekat. Je to, jako by Vás chytli pod krkem, přitlačili a řekli: nelíbí se Ti to? Tak s tím konečně něco udělej! Osvoboď se!

Můžete doufat, můžete skučet, můžete si stěžovat… mohli byste i prosit, kdybyste nebyli blbě hrdí (a kdyby to nebylo nejspíš zbytečné… a vlastně… kdybyste to vůbec chtěli)… ale je Vám to houby platné. Jediné, co můžete udělat, je probrat se. Konečně.

Přestat se honit za těmi bublinami, které se Vám pak stejně rozpadnou pod rukama, a utíkat před přízraky, které jsou ve skutečnosti jen mihotavými stíny Vašich strachů. Přestat se schovávat do toho svého snového světa před tím skutečným světem. Jako by ten snový svět byl nějakou zárukou úniku před utrpením. Kdepak, není. On se tak jen tváří, ale ve skutečnosti je právě on tím pravým zdrojem toho nejhlubšího zoufalství… To tam srdceryvně oplakáváte své mrtvé… ačkoliv právě vystupují za rohem z kočáru. To tam Vás může vyvrátit z kořenů i malá vichřice.

Když my máme tak rádi ta svá dramata…

A přitom se tomu skutečnému dramatu vyhýbáme jako čert kříži. Onomu neustálému vypadávání z hnízda. Protože život je neustálé vypadávání z hnízda. Cokoliv jiného je spánek. Nebo i smrt. Protože skutečným dramatem a skutečnou blažeností je onen volný let. Prostor, ve kterém se vznášíme. Prostor, ve kterém nemůže být nic (a nikdo) jako naše opora. Protože bychom si o ně rozmlátili svá křídla (a svými křídly je zranili). Ostatně proč dělat z druhých objekty našich potřeb, zachránce z našich strachů a úzkostí?? Copak není ten správný vztah vztahem Já a Ty a ne vztahem Já a Ono???

Vždyť máme všechno, co potřebujeme – jen to vnímat! Stačí se absolutně otevřít, i kdybychom se měli v té absolutnosti ponořit do absolutního utrpení a v té absolutnosti i zemřít. A povstat zas jak ten bájný Fénix.

Ostatně právě tento název si vybrala skautská družina mé dcery.

Věříte na náhody???