Pohárem hořkosti k sladké smrti….

pohárZažila jsem zvláštní týden.

Ještě v pondělí jsem si kladla otázku, zda zvládnu to, o čem jsem minulou neděli psala v závěrečném článku 42. týdne svého projektu Absurdistán – odpustit a milovat. Nerada předstírám, že jsem OK, když nejsem OK. Nerada jdu tam, kde se nedokážu upřímně usmívat.

Jenže někdy stačí pár upřímných slov a tolik se toho vyřeší… a tomu, co člověk ví, konečně i opravdu uvěří. A zjistí, že to, co potřebuje, vždycky měl. Stačilo jen změnit úhel pohledu…

V úterý jsem měla od rána neodvratný pocit, že kolem mě krouží smrt. Že to, čeho jsem se držela zuby nehty, budu muset sama nechat jít, ačkoliv jsem týden předtím zažila, jak je to těžké. Že něco ve mně tím zemře. Pak jsem se doslechla, že večer mám jít na tibetský posmrtný rituál. Zažila jsem pár křesťanských pohřbů lidí, které jsem neznala buď vůbec, nebo jen trochu. Když nemá rituál konkrétní objekt, najde si jiný… a to jsou pak silné zážitky. Nicméně tibetský posmrtný rituál je krásný a uklidňující (tak jak ty tibetské praxe, které jsem zatím zažila, jsou)…

V úterý jsem šla ještě spát šťastná z úžasného obohacujícího setkání, ve kterém se mi vyjasnila spousta věcí … že jsem si tedy o sobě vyslechla spoustu negativ o tom, jak strašně se chovám, to pomíjím :-) Právě to jsem totiž toužila slyšet a právě proto jsem hned nezamířila domů. Divný co????

A právě to pak přineslo ve středu onu smrt, která kolem kroužila a které jsem se bála. Jenže ona je tak sladká :-)))) Pravda, její první dotek bolel. To uvědomění si, že se chovám ještě hůř, než jsem si myslela. To uvědomění, co to znamená, a co musím udělat. Ale slzy mě velmi rychle přešly….

Od té doby jsem, jako kdybych šla přes úzkou lávku… vpravo propast, vlevo propast. Pravda, vidím tam nějaké výstupky, úplně bych se nezřítila, když bych ztratila rovnováhu, ale proč se zas někam zbytečně škrábat??? Dávám si velký pozor, protože se těch hrozících propastí strachu (zbabělosti) a touhy (manipulace) bojím. Jsou jak ten tobogán, na kterém uklouznete a už jen koukáte, kam se řítíte… někdy se velmi špatně brzdí. A opravdová zábava to není. Té pomocné ruky jsem se vzdala, vždyť už ji nepotřebuju. O to větší opatrnosti je potřeba, když člověk nechce hned křičet o pomoc….

Čím opatrnější jsem, s tím větším údivem sleduju, že ona smrt není vůbec tak děsuplná, jak jsem si ji tak dlouho představovala.

V pátek jsem zašla ještě hlouběji do temných síní sama sebe… až tam, kde si člověk uvědomí, jak každou vteřinou dělá přesně to, co si myslí, že by ON NIKDY. Jak překračuje své nejposvátnější hodnoty a chová se buď jako lhář, který druhé zastrašuje a brání jim v přístupu ke štěstí, nebo jako krutý otrokář, který manipuluje svým okolím.

Šla jsem tam sama, protože – jak říkal i rabi Low (náhodou jsem to dnes objevila v jednom odborném článku, který jsem před lety psala) – „Boží milost je tu vždy, aby naplnila, povznesla a požehnala Jeho tvory, ale pouze když si budeme hluboce vědomi naší nedostatečnosti a nedokonalosti a naší potřeby Boha, budeme správně naladěni k tomu, abychom přijali Jeho požehnání. “  Protože právě tam jsem cítila lék na svoje trápení. Je to jako by člověk pil jed a on se měnil v nektar, zatímco když si člověk myslí, že popíjí nektar, pije ve skutečnosti jed. Pomalý a zákeřný….

A já jen doufám, že stejný nektar budu popíjet i dál….

*************************************************************************************8

Tento článek završuje další týden projektu Absurdistán 2014, který jsem tentokrát věnovala tématu stínu v nás. Úvodní článek k tomuto tématu najdete zde. Tématu se věnovaly i články Přestat poklonkovat tomu, co nás ničí a Co je lepší, láskyplnost, nebo hrubé odmítnutí? Co si vyberete?

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Štěstí se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Pohárem hořkosti k sladké smrti….

  1. Sedmi napsal:

    Aves, dneska to čtu podruhé a stejně z toho nejsem moc moudrá…?

    • avespasseri napsal:

      To je těžké, ať nad tím přemýšlím, jak nad tím přemýšlím, ono se to asi vysvětlit moc nedá… čistě konkrétně by to bylo na osobní mail, méně konkrétně to moc nejde, protože je to komplexní a jak se to zkonkretizuje ztratí to ten symbolický mnohovrstevnatý náboj, který to získalo v tom článku, jak jsem ho postupně psala :-)

      • Sedmi napsal:

        :) chpau… akorat s tou mnohovrstevnosti je to tezky, protoze nekdy se v tom pak ctenar uplne ztrati…

        • avespasseri napsal:

          Ztratit se je účel. Pak se lépe najde :-)))))) I když jak to po sobě čtu, vždyť je to tak jasné :-))))))) Někdy člověk musí být ochoten slyšet a vidět pravdu, ačkoliv o ni nestojí, aby si – slovy rabiho Lowa – uvědomil, co vlastně dělá (jak sobecký je v tom nejširším slova smyslu) a že jediné, co člověk opravdu potřebuje (a vůbec může mít), není venku, ale uvnitř (Boha si člověk může přebrat dle svého duchovního zaměření). Pak v něm něco umře, což sice v prvním okamžiku bolí, ale pak získá ohromnou svobodu a vnitřní klid. Pokud je dostatečně bdělý a té bolesti se nepoddá. I ta velká smrt je možná taková, kdo ví, nejhůř a „nejbolestivěji“ se odchází těm, kteří na životě lpí? Kteří si nedokáží představit, že se musí vzdát něčeho, co milují, a bez čeho si život nedokáží představit??

  2. Pingback: Pomikulášská o pekle a lásce, žebráctví a skutečném daru | Žít je umění

  3. Pingback: 43. Nenávistní šílenci… (Absurdistán 2014) | Žít je umění

  4. Pingback: První ohňostroj… tentokrát doslova… | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s