Když alespoň na chvíli zmizí ten chudák…

(photo credit: ŠJů)

(photo credit: ŠJů)

Kdysi jsem psala projekt své disertační práce. Týkal se islámské výchovy dětí. Kladla jsem si tenkrát mimo jiné otázku, jak naplňuje taková výchova potřeby dětí.

Ta otázka mi přišla zcela legitimní. Ostatně potřeby dětí se v naší společnosti skloňují snad i finskými pády (finština má 14, nebo prý i 15 pádů). Maslow vytvořil celou pyramidu potřeb. Jejich frustrace s sebou nese spoustu negativ a stojí za spoustou konfliktů.

Základními lidskými potřebami jsou prý potřeba autonomie a sounáležitosti. Hmm, vracíme se zpět k otázce jak respektovat zároveň sám sebe i druhé….

Prostě a jednoduše, není to lehké…

Máme své potřeby, druzí lidé mají zas ty své, dohodnout se (jak nás to třeba učí Nevýchova, nebo Rosenberg s jeho Nenásilnou komunikací) je někdy dost těžké. Každý něco chceme, něco se nám líbí a něco ne. Každý máme jiné hodnoty.

A přece jsem tento týden, který jsem věnovala lásce, ve které člověk obětovává sebe i druhé, aby druhé sám v sobě nalezl, došla k závěru, že:

  • Nic nepotřebuju.
  • A už vůbec nic jen tak mýrnix týrnix nechci.

Tedy ideálně, jasně :-)))) Tahle potřeba a tohle chtění je v nás tak zakořeněná, je naprosto přirozená, natolik, že psychologa ani nenapadne, že by to mohlo být jinak. Dokud se nezastavím, neuvědomím si, co dělám a proč to dělám, a že to vlastně vůbec dělat nemusím, protože to, co OPRAVDU chci, mi beztak nikdo nedá… a navíc už to stejně mám… tak taky NUTNĚ POTŘEBUJU a CHCI a musím to mít a koukej mi to dát :-) (Tedy netušila jsem, že umím prý být tak velmi manipulativní :-) Možná to byla vlastně poklona. Hurá, žádná chudinka fakt nejsem!! :-)

Není lehké objevit, že vlastně nepotřebujeme vůbec nic.

Ale je lehčí říci si „Mám ráda, když….,“ místo „Potřebuju, aby…“, nebo „Chci aby…“.

Najednou, alespoň na chvíli, můžeme nahlédnout, jaké to je, když zmizí ten chudák, který pořád něco potřebuje, protože to nemá, i když to tak strašně chce, a objeví se nám v srdci ten, kdo miluje….

*******************************************************************************************

Tento článek završuje další týden projektu Absurdistán 2014, který jsem tentokrát věnovala tématu lásky přijímající a dávající, ne trpící. Úvodní článek k tomuto tématu najdete zde.

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Láska se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na Když alespoň na chvíli zmizí ten chudák…

  1. Sedmi napsal:

    no pockej, a jak naplnuje takova vychova potreby deti? jaka je to vubec vychova? to me opravdu zajima…

    • avespasseri napsal:

      To byl jen projekt a skončil ve stádiu projektu :-)) K ničemu konkrétními jsem se nedobrala. V nějaké knížce jsem četla, že se doporučovalo i tvrdé lůžko či co (abych nekecala :-)), prostě ta doporučení mi v celku přišlo jako naprosto neodpovídající základním potřebám, dokonce tam i popisovali, že je právě potřeba učit děti překonávat tyto potřeby. Snažila jsem se to dohledat, ale už nevím, kde to bylo :-( Tak jsem o tom nechtěla psát. Ale o potřebě autonomie si tedy mohou zcela určitě nechat zdát. O potřebě seberealizace taky. U takovýchto témat je hlavně problém v přenositelnosti západní psychologie na východ…

      • Sedmi napsal:

        ja vim, proto me to tak fascinuje… bavi me se pokusit si predstavit, jak to funguje v uplne jine kulture… a pristupovat k tomu bez predsudku z nasi kultury… takove cviceni :) a o vychove deti v islamske kulture teda nevim vubec nic…

        • avespasseri napsal:

          Tak mrkni sem: https://www.facebook.com/IslamForKids123, to je muslimská facebooková skupina o výchově dětí. Od té doby, co ji mám mezi oblíbenými, tak jsem tu svou nevraživost vůči islámu trochu poupravila. Někteří lidé to prostě berou celkem v klidu. Nakonec je to stejně o té rovnováze mezi sebou a druhými… na západě máme tendenci upřednostňovat sebe a má to ty následky, které zažíváme, na východě to zas člověk jako jedinec nemá kolikrát snadné a pak to má zas ty následky, o kterých slýcháme. Extrémy je možné najít na obou stranách. A extrémy nejsou nikdy správné. Ale ta rovnováha se hledá velmi těžko. Je to blízko tomu mému týdennímu tématu… je potřeba umět se sám sebe vzdát, ale jen té egoistické části, ne té základní, ne vlastní duše. Odevzdanost (islám) má islám v popisu práce. Z tohoto hlediska mě vždycky uměl oslovit. Ale ty praktické nuance mi nikdy nebyly blízké. Buddhistická práce na nepodléhání egu, ona praktická, individuální, pozvolná, bez trestů a tlaků z vnějšku, mi přijde mnohem lepší. Na druhou stranu pomoc společnosti, pomoc druhého člověka je strašně mocná. Ta individuálnější cesta je velmi, velmi náročná :-(

          • Sedmi napsal:

            no a pak je otazka, jestli je dokonala rovnovaha = nemennost, vlastne vubec zadouci… jestli by pak nedoslo k ustrnuti, ktere nutne evokuje smrt… nemam moc moznost to vic rozvadet, ale posledni dobou o tom dost premyslim, proc se snazit dosahovat rovnovahy, kdyz ten pohyb, zmena atd. jsou nutne podminky k zivotu…

            • avespasseri napsal:

              Rovnováha nerovná se neměnnost. Rovnováha je jako ona chůze po úzkém mostu, jak jsem o něm psala… když si nedáváš pozor, když se trošku převážíš na jednu stranu, myslíš víc na sebe než na druhé, nebo víc na druhé než na sebe, nebo víc o včerejšku, než o teď, nebo víc o zítřku než o teď, tak se zřítíš… taková rovnováha je velmi dynamická, protože se musí neustále přizpůsobovat vnějším podmínkám… proto mi možná tak často mluví můj učitel o tom, že je to všechno cesta. Až do konce života vždycky narazíš na něco, co tě z té rovnováhy bude vyvádět a strkat do té propasti (která ale není skutečná, jsou tam ty záchranné sítě), někdy bude ten žďuchanec větší, někdy menší. Představ si provazochodce vysoko nad zemí. Evokuje to smrt :-) O tom je rovnováha :-))))

  2. Pingback: 45. Kde že je ta pomocná ruka?? (Absurdistán 2014) | Žít je umění

  3. Pingback: 44. Od kdy skutečná láska trpí?? | Žít je umění

  4. Pingback: Co přinesl rok 2014? (má cesta z Absurdistánu) | Žít je umění

  5. Pingback: 8 darů (z) lásky, aneb Valentýnský speciál (část 2) | Žít je umění

  6. Pingback: Vděčně :-) | Žít je umění

  7. Pingback: Záříjový sešup do hlubin paradoxů, aneb léčba dětských ukřivdění… | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s