… prý na konci vlastního ramene, říkává se.
Je to taková mantra té naší individualistické společnosti. Jedna z těchto:
- Spoléhej sám na sebe.
- Od druhých radši nic nečekej.
- Co si neuděláš sám…
Manžel říkává: „Zásada číslo jedna zní – nikoho se neptej„. (Tedy nevím, jak by zvládl dnešní skautský výlet, kdy skupinky dětí chodily po Brně a vyptávaly se lidí, kde že jsou ty památky, které mají najít…)
A tak si každý sedí na tom svém písečku a plácá si tam ty své bábovičky…
Druhý má problém?? Proč by mě to zajímalo? Nemá snad svou vlastní ruku na konci svého vlastního ramene?? A tak se pyšní tím, jak to všechno zvládá sám. Bez berliček (jako třeba ti věřící???, kteří spoléhají na Boha??).
Hmmm…. nedávno mi bylo řečeno, že čemu se prý tak moc bráním?? Zjistit, že člověk je na všechno úplně sám, mu přece dává úžasnou svobodu… (A to je přece pro mě největší hodnota, nebo ne??) Konečně člověk není na ničem a na nikom závislý. Nic a nikoho nepotřebuje.
Není lehké se vzdát té pomocné ruky na konci jiného ramene. Obzvlášť když máte pocit, že Vás vytáhla z rozbouřeného moře, kde byste se určitě utopili, protože v takových vlnách plavat fakt neumíte…
Člověk přece nemůže umět všechno a bez druhých lidí … no, znáte to, žádný člověk není ostrov, sám o sobě celistvý…
A přece člověk NENÍ NA NIC SÁM.
Stačí jen hledat… a najít…
A tak:
- Nechci zapomínat na to, kde hledat…
A co Vy? Spoléháte raději sami na sebe, nebo se i někdy někoho zeptáte? A požádáte o pomoc??
***************************************************************************************
Další ze zajímavých týdnů… opět odpověď na položenou otázku. Může přijít třeba prostřednictvím televize. No ano, ta bedýnka, ve které téměř nikdy nic nedávají, se může někdy hodit :-) Pokud by Vás zajímalo, o jaký pořad v tomto konkrétním případě šlo, najdete to ve shrnujícím článku, který jsem napsala na konci tohoto týdne: Kde hledat oporu, když je člověk na všechno sám??
**************************************************************************************
Tímto článkem začíná už čtyřicátý pátý týden projektu Absurdistán 2014 (ajajaj, už jsme za polovinou). Bližší informace k tomu proč, co a jak ohledně tohoto projektu najdete tady. Přehled témat, na které ještě nejspíš dojde a kterými jsem se již zabývala (i s odkazy), najdete pro změnu zase tady.
Přidat se můžete kdykoliv, můžete začít klidně tímto týdnem, nebo se můžete podívat i na týden první – 1. Masochisti hadr. A věnovat mu a těm následujícím (najdete je v rubrice Absurdistán) pár dní. Člověk nikdy neví, co mu které téma přinese – já už od prvního týdne zjišťuji, že do mého života zasahuje téma týdne dost výrazně :-) (Stačí se podívat na články, které uveřejňuji, v daném týdnu…)
Žít je umění 
nebojim se pozadat o pomoc, kdyz potrebuju. typicky u schodu s kocarkem… nechapu maminky, ktere tam stoji a cekaji, az si nekdo vsimne… Vybiram mlade silne muze a jeste se mi nestalo, ze by nekdo odmitl…
Já žádala o pomoc, jen když opravdu nebylo zbytí. Když jsem musela jet. Jinak jsem šla radši pěšky :-) Takže tak od obojeho něco. Teď tu naštěstí jezdí spousta nízkopodlažek, bývaly doby, kdy jsem musela vychytat tu jednu do hodiny, co jela. Ale pamatuju se, že třeba v Praze to nebývalo značené v jízdním řádu, zatímco v Brně ano.
Taky si říkám o pomoc, čím jsem starší, tím menší problém s tím mám :-) nebo je to počtem dětí :-)))
víte – ale ono zjistit, že nejlepší pomocná ruka je na konci vlastního ramene – skutečně JE velice OSVOBOZUJÍCÍ… I k tomu umět si říct o pomoc – požádám kohokoli, kdykoli – o cokoli – nemám s tím problém
Věřím, že to je osvobozující :-)) Možná zas o tu svobodu až tak moc nestojím, jak si většinou myslívám :-)))
Pingback: Kde hledat oporu, když je člověk na všechno sám??? | Žít je umění
Pingback: Pomikulášská o pekle a lásce, žebráctví a skutečném daru | Žít je umění
Pingback: Co přinesl rok 2014? (má cesta z Absurdistánu) | Žít je umění
Pingback: Žít jako v pohádce. Ale kdo z Vás o to OPRAVDU stojí?? | Žít je umění