Můj rok 1989 – 1. část

(photo credit: Piercetp)

(photo credit: Piercetp)

26.1. 1989 jsem si založila svůj první deník. Tenkrát mi bylo už pár dní 17 let. Pravda, úplně první nebyl. Ale byl to první z té dlouhé řady deníků, které si bez nějakých dlouhých přerušení vedu až dodnes. Pohled do duše sedmnáctileté holky není nic moc…

Ten deník začínal takto: „Nikdy jsem si nemyslela, že si budu psát deník. Doufám, že se tomuhle sešitu nedá říkat ani deník, ani nijak jinak podobně blbě“.

A o pár řádků dál pokračoval takto: „Odkazuji tento deník svému budoucímu já, snad úspěšnému šťastnému člověku, či snad spíše potenciálnímu sebevrahovi… předem upozorňuji, že budoucí čtenář bude spolu se mnou prožívat horror, ne typu Čelisti, ale typu budoucího filmu Psychopaté.“

Už tenkrát jsem toho o sobě věděla hodně (jen kdybych byla věděla, že člověk nikdy neuteče před tím, co se snaží skrýt…): „Jsem zlostná, nenávistná, lhostejná a ještě hůř – chladná. Zároveň až přecitlivělá a naštěstí ještě mám svědomí… Nejsem zas tak špatná, ne. Přizpůsobuju se a věřím, že to není špatnost, když chci předělat své vyloženě špatné vlastnosti, nebo je alespoň skrýt – navždy skrýt.“

Jedna věc mi asi zůstane – že v okamžicích, kdy se cítím na dně a snažím se s tím něco dělat (i když úplně blbě), objeví se něco, co má ohromnou moc mě vytrhnout z té mé  uzavřenosti v sobě, nebo dokonce z nenávisti vůči životu a okolí, jako tenkrát, probudit ve mně lásku a jejím prostřednictvím mi pomoci. Držet nad hladinou, nebo dokonce povznést…

Jak se můžu na život zlobit??

A hlavně když jsem s ním. To cítím, že to špatné ustupuje a já jsem šťastná a veselá, mluvím otevřeněji a i když si to později vyčítám, těžko se proti tomu bránit. On je zatím jediný člověk, kvůli kterému bych byla schopná se přerodit a žít. Možná je pravda, že život má smysl, když nežijeme pro sebe, ale pro někoho jiného.“ 

A tak se rok 1989 nesl ve znamení mé první zamilovanosti, ve znamení školních povinností, ve znamení branného kurzu, chmele, brigády na jablkách, vybírání vysoké školy… a oněch velkých společenských změn. Ten rok se toho i v mém životě měnilo hodně, protože tak (nenávistně, nesvobodně, ušlápnutě) už to dál nešlo. A ještě víc se toho mělo změnit v tom roce dalším… a dál a dál…

Zamilovanost to byla platonická, jako ostatně všechny mé velké osudové lásky. Vždycky to byli muži, kteří pro mě byli nějakým způsobem nedostupní. Někteří více, jiní méně. Někteří vůbec netušili, co k nim cítím, jiní lásku opětovali, dokázali ji vydráždit do maxima, ale nedokázali svůj život spojit s tím mým, a jiní ji také vydráždili do maxima, ale aby mi dokázali pomoci se od ní osvobodit.

Je zajímavé, jakou moc má platonická láska. Právě v tom, že její objekt ji nedokáže, nebo nechce, nebo nemůže přijmout, obrací se zpět tam, odkud vzešla. A umožňuje zázraky.

Ale v tomto článku založeném na mém deníku z roku 1989 vynechám ty platonické zápisy plné kradmých pohledů, „náhodných“ setkání, rozechvělých rozhovorů, smutků z jeho nepřítomnosti, nebo radosti z jeho přítomnosti. Ať v roce 1989, nebo později, platonické lásky zůstávají v zásadě stejné.

Ale jaké to vůbec bylo, žít v roce 1989, v roce, kdy jedna věc (střední škola) měla končit a něco jiného mělo začít???

Pokračování najdete ZDE

 

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized, život se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Můj rok 1989 – 1. část

  1. Pingback: Hrůza | Žít je umění

  2. Pingback: Můj rok 1989 – 2. část | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s