Pomikulášská o pekle a lásce, žebráctví a skutečném daru

(photo credit: RadekS)

(photo credit: RadekS)

Ten čas ale letí. Už dávno jsme rozsvítili druhou adventní svíci a já stále ještě neshrnula listopadové dění. A že tedy je co shrnovat…. to byl zas akční měsíc

Vůbec mám dojem, že celý rok 2014 byl hodně akční… asi si na ten příští naplánuju něco méně drastického než projekt Absurdistán :-)

V tom prvním listopadovém týdnu jsem psala o peklíčku, ve kterém si tak rádi hovíme. O rozpáleném kotli (psala jsem tedy o kamnech, ale kvůli výstižnosti to možná změním), kterého se držíme… div že se sami dobrovolně do té vařící vody v něm nenamáčíme… a přitom by stačilo se místo rochnění ve všech těch bolestech, křivdách a ublíženích těchto bolestí, křiv a ublížení pustit. Odpustit.  Ne zapomenout, ne zavřít před tím oči, nic si nenamlouvat. Prostě se v tom jen nešťourat. A nebát se, že se to stane znovu.

Protože, jak se ukázalo týden na to… kdo tohle neudělá, chová se jak ti nenávistní šílenci. A tu nenávist sice zjevně obracíme vůči druhým, ale ve skutečnosti s ní bičujeme i sami sebe. Nejhůř je totiž člověku, když je plný nenávisti, odporu a lží. Teprve když je ochotný si tohle uvědomit a je ochotný nechat v sobě zemřít tu egoistickou představu „já jsem geroj a kdo je víc!“, může se se tímhle pohárem hořkosti propít ke sladké smrti. Stačí změnit úhel pohledu a zjistíme, že nepotřebujeme vůbec nic.

A úplně debilním se člověk může stát, když trpí v pekle kvůli lásce. No, dává to smysl?? V té naší evropské hlavě, zmatené romantickými stóóóry o lásce (spíš o zamilované posedlosti) možná ano. Ale od kdy ta skutečná láska trpí????  Neměla by spíš povznášet? Skutečná láska přece nerozděluje na Já-Ty a nemyslí v pojmech brát-dát. A přece respektuje obě strany vztahu. Možná proto tak trpíme, protože opravdu milovat neumíme… A možná bychom si to měli konečně přiznat…

Pořád jen něco od někoho chceme. Musí být takový a onaký, jinak… V tom horším případě. Také ale pořád od někoho něco potřebujeme. To je ten lepší případ. Potřeby jsou prostě potřeby, ty nelze ignorovat. Ale možná by stálo za to si uvědomit, zda nám naše potřeby může (a musí??) naplňovat někdo druhý? Zda je to vůbec možné?? Zda se opravdu musíme ve vztahu chovat jak ten žebrák? Nebo jestli není lepší říkat místo: „Já chci„, nebo „Já potřebuju„, raději „Mám rád, když…„. A pak se místo toho chudáka zjeví milující člověk. No není to svého druhu zázrak???

Jenže. Přiznejte si, že jste v hloubi duše manipulativní lhář. Přiznejte si, že jste sobecký žebrák. Kdo stojí o takové poznání??? Stojíte o ně??? Upřímně??

Jestlipak právě tohle není to, co člověk pozná až po smrti (pokud něco po smrti je)? Kolik lidí pak začne litovat toho, jak se chovalo? Kolik lidí vůbec může vstoupit do toho ráje?? Já se obávám, že náboženství to trochu přehnala, protože odsoudit člověka bude velmi, velmi lehké… a peklo bude přeplněné….

Ale odsoudit člověka je také velmi kruté. Protože stát v tom sám, bez šmátrání po záchranných berličkách (peníze, sláva, přítel, kariéra, drogy)… po nějaké té pomocné ruce…  není vůbec jednoduché. Umíte to? Prý to dává člověku svobodu. Ano. Však vidíte, kolik lidí o to slavnou svobodu 25 let po revoluci doopravdy stojí… tak maximálně o svobodu ve smyslu „bude po mém“ a „po mně potopa„.

A přece, teprve když si člověk uvědomí, jak děsný je (a jak debilně se chová) a jak je na všechno úplně sám, teprve pak může zjistit, že je silnější, než si myslel… a že umí opravdu milovat. Najde pevnou půdu pod nohama. Nemusí kolem sebe šmátrat, nemusí vymýšlet, jak se chránit před vnějším nebezpečím. Protože ustojí všechno. A nemusí ohýbat realitu tak, aby mu vyhovovala. Aby mu přinášela to, po čem touží. Aby se vyhnul tomu, co má dojem, že ho ohrožuje. Nemusí se snažit vmanipulovat babočku do otakárka. Ona je to beztak stejně marná snaha jako hloubit studnu daleko od zdroje vody.

„Pokud neplujeme s proudem zákonitostí vývoje, neurychlíme to, co se rozvine až později, ani nezastavíme to, co nám visí těsně nad hlavou. A rozhodně nemůžeme očekávat, že z kukly motýla babočky vyletí nějaký úplně jiný motýl, který by se nám zamlouval víc…“ 

To jediné, co máme pod kontrolou, jsme my sami. Nebýt jako ti nenávistní manipulátoři, lháři a násilníci. A proto stačí nevzdorovat tomu, co je, důvěřovat tomu, co je a dělat to, co je v souladu s tím, co bychom chtěli, aby bylo….

Teprve pak obdarujeme sebe i druhé tím nejvzácnějším darem.

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Bilance, Láska, Svoboda, Uncategorized se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Pomikulášská o pekle a lásce, žebráctví a skutečném daru

  1. Pingback: 44. Od kdy skutečná láska trpí?? | Žít je umění

  2. Pingback: Co přinesl rok 2014? (má cesta z Absurdistánu) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s