Symboly roku 2014

Na rok 2014 budu jednou jistojistě vzpomínat jako na jeden ze zlomových roků v mém životě. Podobně jako třeba na rok 1995, 1999, 2004 nebo 2006.

Mám již o tomto prazvláštním roce přichystaný speciální článek (téměř celý), ale nechávám si ho až na leden. Nicméně nedá mi to, abych už na jeho konci nenapsala příspěvek, ve kterém celý tento rok shrnu do pár symbolů (však víte, jak miluju symboliku).

Rok 2014 bych viděla asi takto:

(photo credit: Bart Kelsley)

Ano. Jako dar. Jako ten největší dar, kterého se mi dostalo, v odpověď na to největší přání, se kterým jsem do Nového roku vstupovala. Však se podívejte na onen shrnující článek na www.stestizlasky.wordpress.com. Nic menšího než absolutní, nepodmíněné štěstí jsem nežádala…

Ten pocit, že ačkoliv stojíte nohama pevně na zemi a někdy můžete mít i pocit, že se nemůžete hnout z místa tak, jak byste chtěli, přece se zároveň vznášíte někde v nebesích a nic Vás nemůže vytrhnout z kořenů. Asi takhle nějak:

Kdysi dávno jsem podobný pocit zažila. Ve chvíli největšího zoufalství se zčistajasna objevil neuvěřitelný klid. Je to nezapomenutelný zážitek z nezapomenutelného výletu z Jordánska do egyptského Dhahabu (tedy hlavně ta cesta trajektem zpět), o které jsem už také psala. V článku o tom, jak se dostat z Egypta bez peněz. A letos jsem ho zažila podruhé. A pak jsem se naučila nečekat na žádná zoufalství, která by mě tam hodila, ale nacházet tam cestu sama znovu a znovu.

Ne, není to lehké. Ta cesta vypadá asi takto:

Les je hluboký, vpravo i vlevo bažiny, je nutné nepropadat ani strachu, ani touze, ani vzdoru, ani závislosti, ale razit si to přímo tou střední cestou. A v noci, v noci je to výzva. Protože dokud se člověk nechá spoutat strachem, dokud volá po tom, co NUTNĚ chce, a vzdoruje tomu, čemu právě čelí, tak může na ten povznášející pocit nepodmíněného štěstí a svobody zapomenout. Někdy máte sto chutí se vším seknout, sbalit batoh a vrátit se zpět. Jenže ona už žádná cesta zpět neexistuje… všude jsou pak už jen bažiny lítosti… protože v tom okamžiku byste poznali, že jste pustili z rukou démant zářící do noci… a není kde jinde ho získat…

Prostě jen musíte jít. Nestěžovat si. Nehodnotit nic, nepovažovat nic, s čím se setkáte, za nepřekonatelnou překážku. Neutíkat před ničím, co je neodvratné. Nevzdorovat tomu, co se děje, protože máte strach… nebo protože toužíte po něčem jiném. Pokud Vás cesta zavede do dračí sluje, i tam musíte jít (v jeskyni strachu se přece skrývají ty největší poklady).

Asi nejvýstižnějším symbolem strachu, který jsem v jistém období tohoto roku velmi silně cítila, bylo tohle video:

Strach býval jednou z mých silných motivací… spoustu věcí jsem dělala (nebo spíš nedělala) právě ze strachu. Znáte ten pocit, kdy chcete něco říct, nebo udělat, ale nejste schopní se hnout z místa?? Právě takový pocit jsem měla. A strašně jsem toužila, aby se to konečně změnilo. Ušlechtilé přání jsem měla… najít tu správnou motivaci, kdy Vás nežene ani strach, ale ani touha. Krásné přání, krásné hledání.

• Dokud se nemusíte tomu drakovi podívat do tváře a dokázat, že se nebojíte.
• A dokud se nemusíte vzdát toho, po čem nejvíc toužíte.

A i v těchto chvílích nalézt onen povznášející pocit nepodmíněného štěstí a nepodmíněné svobody…

Nepomíněné štěstí a nepomíněná svoboda jsou prostě nepodmíněné… nebojí se ničeho, nechtějí nic a všeho jsou ochotné jsou vzdát… hmm...

Co tedy může být tou skutečnou motivací, když to není ta psychologicky profáklá poučka „líbí/nelíbí“, „chci/nechci“??

Tou skutečnou motivací je láska coby bezpodmínečné přijetí, svobodné dávání a vnímání hodnoty věcí. Prostor, ve kterém nemáme potřebu sami sebe ze strachu ochraňovat, ani se pídit po něčem, co nás uspokojí. Kde se cítíme v bezpečí, spokojení a bohatí natolik, že z toho bohatství můžeme rozdávat.

Tou skutečnou motivací je pravda v nás, se kterou musíme být v kontaktu (opatrovat ji jako ona hrdinka opatrovala světlo své lásky), abychom věděli, co je správné dělat.

Za to, že jsem poznala tento druh lásky, jsem roku 2014 obzvlášť vděčná, ačkoliv mě někdy stavěl do velmi těžkých situací… ale skutečná svoboda si lásku neplete se závislostí a netrpí kvůli ní. Nemá potřebu se něčeho dožadovat. Není jako ten žebrák, ale je milujícím člověkem, který je ochoten se otevřít, riskovat sám sebe a nic za to nežádá zpět. Nemá potřebu manipulovat okolím, aby získal, po čem touží. Nemá potřebu utíkat do iluzorních světů vlastních myšlenek, kde není možné najít skutečný život, ale jen obrazy podobné těm v počítačových hrách…

Někdy sami se sebou hrajeme podivnou hru – hru na nenávistného šílence – lháře, který ostatní zastrašuje a brání jim přístupu ke štěstí, nebo krutého manipulativního otrokáře. Ale milujeme sami sebe natolik, abychom se sami k sobě chovali jako ke svému blízkému příteli, pro kterého bychom udělali cokoliv??

I ten život se měl stát na začátku roku mým přítelem. Toužila jsem s ním navázat úzký vztah. Důvěřovat mu. A na konci roku jsem si říkala, že ani chyb se člověk nemusí bát, protože když už ji udělá, je to spíš další krok v té hře na „schválně, kde se zhroutíš jak domeček z karet, když tě tam poškádlím?„.

No, není to zábavná hra? Rozhodně zábavnější než hra na dokonalost, hra na schovávanou za hradbami pevnosti, nebo třeba hra na souboj dobra se zlem??

Ano. Rok 2014 mi přinesl i další věc – navzdory všemu mi často přišel velmi hravý.