Povánoční zamyšlení nad tím, co všechno může být dar, a jak jej opravdu ocenit.

(photo credit: Designmodo)

Tak já nevím. Možná bych přivítala, abych se nemusela učit oceňovat to krásné na základě bahna, ve kterém se předtím brodím…. ale to je tak, když si stěžujete na nudu. Taky se někdy nudíte a nelíbí se Vám to????

Protože i v prosinci jsem opravdový poklad ocenila až v okamžiku, kdy jsem měla dojem, že na něj nikdy nedosáhnu. V okamžiku, kdy jsem se za něj přestala bít. Možná nemůžeme zažít dar, pokud dupeme nohou a křičíme, že ho chceme. Co je to za dar, který si vykřičíme? Vynutíme? Je to opravdový dar, nebo jen ústupek našemu řevu?? Nebo pláči?? Není dar to, co dostaneme… jen tak?? Co nás překvapí? Zač můžeme být vděční?

Můžeme si dar koupit? Zač? Za peníze? Za přetvařování? Za naplňování přání druhých na úkor toho, co nám osobně je nejdražší? Jak moc jsme ochotní se upsat čertu, abychom získali to, po čem toužíme??

A po čem vlastně toužíme? Co si přejeme? (Třeba do toho Nového roku???) Jak snadno je to, čeho se nejvíc ceníme, dosažitelné někde na povrchu? Nebo jak moc musíme kopat do hloubky, abychom ten poklad našli??

Po jakém daru toužíme… a jaký dar chceme dát? Co pomoc, láska, úsměv, vlídné slovo? Má to pro nás nějakou hodnotu??

I chyba ale může být velkým darem. A přece se jí bojíme, ačkoliv mnohdy chybujeme právě kvůli tomu strachu. Nebo jí litujeme. Znáte to: „Kéž bych býval….“? Jenže bez chybiček by nebyl svět světem stejně jako by oceán nebyl bez ryb oceánem. Neexistuje nic lepšího než chyba. Protože právě ona nám ukáže, kde se hroutíme jak domeček z karet. A pokud ta chyba není fatální, je to ta nejlepší škola. A tak učme se ze svých chyb. Ale hlavně je dělejme, ať se máme z čeho učit…

A možná právě díky všem těm chybám můžeme jednou nalézt vnitřní jistotu. Místo, kde se nebudeme hroutit. Pravdu, kterou můžeme žít. Protože to je to jediné, co s tou svou pravdou můžeme dělat… nebo jak o ní můžeme někoho přesvědčit, aniž bychom lpěli na tom, aby to pochopili, nebo se podle toho třeba také řídili. Dokud nenalezneme odvahu jít tam, kde tu pravdu můžeme najít (a pak i žít), bude náš život jak život kusu hadru na stožáru… budeme vlát podle toho, jak zafouká vítr.

A tak nemohl prosinec, ani celý rok, ani celý letošní projekt Absurdistán skončit jinak než touhou žít tu svou pravdu…

Bez tohoto konce by opravdu nebylo žádného nového začátku.

A čím Vás prosinec obdaroval??