Co přinesl rok 2014? (má cesta z Absurdistánu)

(photo credit:Hannes Grobe)

V několika minulých článcích jsem již naznačovala, jak úžasný nápad ten loňský projekt Absurdistánu byl. Dokonce jsem se rozepsala o symbolice toho roku (dar, nepodmíněné štěstí, strach, láska, hra). A tady je tedy onen slibovaný podrobný přehled – měsíc po měsíci – toho, jak se odvíjela jednotlivá témata Absurdistánu v roce 2014. I s odkazy na ty nejdůležitější články:

Do Nového roku jsem v lednu vstupovala s touhou nahlédnout za mraky a díky tomu dosáhnout nepodmíněného štěstí. Byl to „děsně“ ambiciózní projekt (jak „děsně“ ambiciózní se mělo v průběhu roku mnohokrát ukázat, brrrr), jen šílenec může zatoužit dotýkat se absolutna. A přitom zůstat nohama pevně na zemi.

Ale začínalo to tak nenápadně. Prostou touhou navázat s životem kamarádský vztah, nechovat se k němu jako nevděčník k otravnému domácímu. Očistit ten svůj život od praštěných návyků, které mi jen ubližovaly. Nic co by si nepřál každý druhý při svých novoročních přáních…

***********************************************************************************

V únoru se ale ukázalo, že mým největším problémem bude motivace (což ovšem pořád není nic, co by každý druhý na začátku roku neznal, co???) – jenže já nechtěla být jak ten osel. Hned na začátku se objevil strach. A měl mě ještě hodně dlouho provázet.

Strach, že při své touze po svobodě, která je mým nejsilnějším motorem… po té opravdové, nepodmíněné svobodě… budu na téhle absolutní cestě za absolutní svobodou konfrontována se svými nejhlubšími vnitřními konflikty.

Z onoho dlouhého seznamu 50 možných dlaždic na téhle cestě z Absurdistánu jsem si tedy do dalšího týdne vybrala téma důvěry. A pak téma vyděšeného rozumu, který nás všemi těmi strachy zásobuje. Jeden můj dobrý průvodce ho nazývá dítětem. Já ho tenkrát nazvala Rozmazlenou princeznou, které není nic vhod. Asi jsem na sebe přeci jen tvrdší než on :-) A už tenkrát jsem napsala článek, který mě teď udivil tím, jak moc jsem už tenkrát věděla, ale neuměla se podle toho chovat: Není čeho se bát!

**********************************************************************************

No a v březnu mi život naservíroval přesně to, po čem jsem tak toužila: onu motivaci. Udělal to ovšem naprosto nečekaným způsobem. Hodil mě do vody a řekl: „plav. Jestli se z tohoto chceš dostat, nezbude ti než ten strach překonat. Jinak se prostě utopíš, no…“. No nepřizabili byste život, kdyby to jen trochu šlo????? Vyplul na povrch hodně hluboký vnitřní konflikt a hrozil, že mě roztrhá na kusy. Mydlila se v mě touha se svobodou. Strach s důvěrou. Touha nenechat svou svobodu spoutat strachem. A nad tím vším se začala tyčit láska, která nám nerozhodným dokáže jediná dodat ten správný impulz.

***********************************************************************************

Ostatně duben byl tady na blogu opravdu měsícem lásky. Ne toho zamilovaného cvrlikání a pomatení smyslů. Lásky ve smyslu té mocné síly, která jediná dokáže člověka pohnout, nadchnout, lapit a nepustit. Lásky ve smyslu bezpodmínečného přijetí (milovat i v pekle!), svobodného dávání (zač bys chtěla lásku prodávat??) a vnímání hodnoty věcí. Lásky, kterou není lehké žít, protože vyžaduje absolutní odevzdání. Nebát se, otevřít se… ale po ničem netoužit. Čerpat ze středu v sobě a z něj i dávat. Lásky, která jediná má sílu člověka zahřát, jejíž plamen je třeba každou vteřinu opatrovat a každou vteřinu se mu odevzdávat.

Z toho velkého dubového vzedmutí lásky vznikl tenkrát krásný článek o vděčnosti a plamenu lásky, ke kterému by se měl každý člověk neustále vracet a neustále z něj čerpat sílu. Protože od téhle hluboké lásky, která dokáže unést i kříž světa, nás neustále odvádí spousta našich závislostí. Není lehké se jí držet…

************************************************************************************

A právě na závislosti jsem měla narazit v květnu. Na to věčné „JÁ CHCI“! Na to věčné očekávání. A tenkrát jsem měla narazit i na to, že je zbytečné se něčeho dožadovat, protože není čeho se bát. (To už tu jednou bylo, ne? Někdo asi nedával při výuce pozor…) A ještě dlouho jsem neměla tuhle lekci doopravdy vstřebat. Jak jsem tenkrát napsala: je těžké netrápit se, nevzdorovat, být v klidu a věřit v moudrost té síly, která vše řídí….

**************************************************************************************

Kdo si nedá říct a nechápe, tak mu to život umí vysvětlit důrazněji. Červen toho byl dobrým příkladem. Byl opravdu vzdorný, jak jen to umím. Jenže jak startrekovští fanoušci dobře vědí: Odpor je marný. Pochopila jsem to tenkrát i já a výrazně se mi ulevilo. To když jsem přestala utíkat před tím, co bylo neodvratné, a když jsem přestala soudit věci jako těžké. A prostě je nechala být takové, jaké jsou, aniž bych životu, jak ten nevděčný nájemník, předhazovala, že „takhle jsem si to tedy nepředstavovala„. V hloubi duše přece toužíme po NEPODMÍNĚNÉM štěstí a spokojenosti, tj. po takovém štěstí, které nic nechce. A život nám právě tohle neustále nabízí….

*****************************************************************************************

Jenže hrajte se životem hru na absolutní štěstí. Na štěstí bez strachu, bez touhy, bez hněvu. Hrajte ji, když Vám bere to, co nejvíc potřebujete. Sice je to jen na krátko, na pouhý měsíc červenec, ale během té krátké doby, kdy hledáte pevnou půdu pod nohama, aby Vám nic nepodrazilo nohy, kdy zjišťujete čeho všeho se musíte – chcete-li být OPRAVDU svobodní – vzdát (a čeho nikdy), objevujete, že o ten svůj odstup vlastně vůbec nestojíte. Strach ze začíná rozpouštět, strach z vlastní destruktivní moci, strach z otevření se a konfrontace. Protože když budete cítit strach, tak se nepohnete dál. A během toho měsíce také poznáváte, že svoboda a zodpovědnost jdou opravdu ruku v ruce…

******************************************************************************************

Dovolenkový srpen se ukázal být nejpoklidnějším měsícem od doby, kdy se život rozhodl, že mě trochu popostrčí, když jsem se tak bála.  14 dní jsem byla jak ryba ve vodě (ne jak ta, která ji hledá). Strach sice ještě vystrčil růžky, na chvilku se zalekl té změny, která mě čekala, ale červencové martýrium (a tvrdá neústupnost mého průvodce) sehrála svou roli. Strach ztratil tu velkou moc… hurá! A tak vzhůru tam, kam chodí jen šílenci :-) Do té opravdové školy :-)

*****************************************************************************************

Září začalo také nenápadně. Byla jsem dobře naladěná, po dovolené u moře příjemně uvolněná. Důvěra v to, že mě život podrží, když bude nejhůř, docela velká. Hlavně díky tomu dlouhému seznamu toho, zač jsem mu již teď mohla být vděčná. Měla jsem krásný dojem, že puzzlíky zapadly a já vidím obraz v celku a ne roztříštěný na kousky. Složila jsem slib, který mi přišel naprosto geniální. A který fungoval do té doby, dokud se toho po mě moc nechtělo… tak už to asi holt bývá… Pak jsem vlétla do té Bezedné jámy, kterou pro nás Eva s Adamem vykopali tenkrát v ráji (líbí/nelíbí; chci/nechci) a nevěděla jsem, co si počít.

****************************************************************************************

A přestože říjen s sebou přinesl velkou úlevu, přinesl s sebou i ono rouhačské „to je nuda„. Jako bych už stokrát neslyšela, že nuda je vlastně strašně fajn věc :-) Ten okamžik, kterého si má člověk vážit, protože to je právě ten okamžik, kdy člověk nic nepotřebuje a nic neřeší. Prostě jen je a je mu dobře. Co víc vlastně člověk chce??? Jenže my ne, my si tak rádi stěžujeme. A tak rádi se rochníme v těch svých iluzorních myšlenkových světech. Jenže probuzení, pokud o něj tedy vůbec stojíme (a já bohužel asi jo), zatraceně bolí. Protože, jak jsem napsala v dalším z té řady článků, které bych si asi měla vytisknout a zarámovat a často si ho připomínat: život je věčné vypadávání z hnízda. Jenže kdo chce létat (a to že Aves přece tyhle sny od malička mívá…), nemůže hledat nějaké opory… potřebuje volný prostor, svobodu a odvahu…

************************************************************************************

Listopad byl bezesporu jeden z nejhorších měsíců celého roku. Jako by chtěl zůstat věrný své evropské (všechno opadává) i čínské (zbavujeme se toho, co nepotřebujeme) symbolice. Ještě ani nepřišel Mikuláš hrozit peklem a já už v tom pekle pěkně vězela – tak to holt je, když  se člověk, místo aby od-pustil a miloval, drží zuby nehty těch horkých kamen (a nepustí z hlavy žádné, ani to nejmenší, domnělé příkoří). Když se chová jak nenávistný šílenec.  Když se snaží řídit běh událostí a vmanipulovat babočku do otakárka. Když si plete lásku se závislostí a pak kvůli ní trpí. Když se chová jako žebrák, který si myslí, že něco a někoho potřebuje. A přece právě díky tomu, že jsem si tím peklem vědomě prošla a uvědomila si, jak „debilně“ se chovám, výrazně se mi ulevilo. Přestat být tím chudákem, ale stát se spíš tím milujícím člověkem, opravdu dává člověku svobodu. A křídla.

******************************************************************************************

Snad právě proto začal prosinec pocitem, že Štědrý den už začal. Jsem velmi ráda, že už na jeho počátku jsem dostala možnost zjistit, jak strašně moc je důležité, aby byl dar opravdu darem a ne něčím, po čem prahneme, co si vydupáváme, zač bychom duši ďáblu upsali a celý svět vzhůru nohama převrátili. Jsem ráda, že jsem zjistila, že to nejvzácnější si v obchoďáku nekoupím a skutečný dar člověk musí dostat nečekaně a ze svobodného hnutí srdce. Jsem ráda, že jsem poznala, že chyby se člověk nemusí bát. Právě naopak. A že člověk by se chyby vlastně ani bát neměl… pokud nechce právě z toho strachu chybovat. A když už nějakou chybu udělá, může ji brát jako poznání toho, co mu ještě schází do té pravé vnitřní jistoty… do poznání té pravé vnitřní pravdy, kterou může naplno žít!

****************************************************************************************

Takový byl tedy můj rok 2014, měsíc za měsícem. Týden za týdnem navazovala jednotlivá témata Absurdistánu, neuvěřitelným způsobem. Celý rok najednou dostal příběhový, až pohádkový ráz, plný překážek, lásky a zázraků. Nebyl to najednou jen shluk událostí, které se člověku jen tak zčistajasna neočekávaně dějí. Shluk příhod, které se mu vrší na hlavu a on se v nich ztrácí. A podle toho, zda jsou pozitivní nebo negativní, tak se buď raduje, nebo je nešťastný.

Pamatuji si, jak jsem před lety přeložila svůj první román a on se mi pak v symbolické rovině promítl do života. Od té doby odmítám překládat beletrii. Ale už se takových her nebojím a tak do Absurdistánu vstoupím příští rok zas. Ale přísahám, že si velmi dobře rozmyslím, co v tom roce 2015 budu hledat…. :-) A pro Vás jsem do toho nového Absurdistánu připravila novinku – už ji můžete najít na mém webu Štěstí.