Rok 2015 tedy začal…. aneb Bacha na mrtvici!

horrorTak prý věnuju tento rok zdraví. V neděli večer vyšel úvodní článek k Absurdistánu 2015… a v neděli večer hned vystrčil růžky. Rohy. Parohy. Obrovské.

Jestli já jsem ten projekt zbytečně nevychvalovala…:-)

V pondělí odpoledne jsem s radostí uvítala, že má studentka přišla s tím, že nemá ani učebnici ani úkol a celý den stojí za houby a vůbec do ničeho se jí nechce. A tak jsme odsunuly testy, na který se připravuje, a gramatiku a všechny ty chyby, které v těch testech dělá (já s ní tak soucítím, není nic horšího než mít pocit, že nač sáhnete, je špatně), vytáhla jsem kartičky a pustily jsme se do hraní her na minulé časy (to byl tedy původní záměr) a na povídání o tom, co ji nejvíc baví… o pečení… a o čokoládě. Úžasně jsme se pobavily. Potřebovaly jsme to zjevně obě… Už od neděle večer mi totiž nebylo extra dobře…

V pondělí večer mi šlo dokonce horko do tváří, ruce se chvěly, byla jsem unavená na smrt a část hřbetu ruky, na které jsem v neděli večer ztratila citlivost, se ne a ne zlepšit. To byl ten extrémní nedělní zážitek, o kterém se ani rozepisovat nebudu…. říkala jsem si, jestli nemám jet do nemocnice… abych neskončila jak můj otec ochrnutý po mrtvici (jediný ji alespoň v rodině přežil)… protože bacha na to:

klasická poučka zní, že když cítíte třas a část těla (ruka, noha) je jako by přeleželá (a neustupuje to), mazejte do nemocnice. Třeba si zachráníte život. Nebo nějaké ty tělesné funkce. To totiž bývá první příznak mrtvice. A když Vám budou saniťáci tvrdit, že to nic (jak u mého otce), nenechte se ukecat, buďte tvrdí, jak má matka – zdravotnice – a trvejte na tom, že ho odvezou. Asi mu zachránila život…

Jenže. Já jsem děsný tvor. Nemocnice nesnáším. Hlavně v noci, když jsem unavená a chci spát. A hlavně proto, že Vás spolknou, a pak abyste lítali po nemocnici a hledali někoho, komu můžete podepsat revers.

Za druhé, byla jsem doma sama s osmiletou dcerou. Co s ní? Manžel za prací mimo, vrátit se měl možná v úterý, možná ve čtvrtek, určitě v pátek.  Tchýně, která malou hlídala, když jsem já byla v práci, před půl hodinou odešla. Nechat ji doma (jako že bych šla jen na kontrolu?)? Vzít s sebou? A co s ní bude, až si mě tam nechaj? Jako že by si mě tam stopro nechali…

Tak jsem sedla a zacvičila si objímání zářivé energie. To je taková naše orlí čchi-kungová praxe, která člověka zchladí, nebo zahřeje. Podle toho, co je zrovna potřeba. Já jsem potřebovala zchladit a to hopem.

A světe div se. Praxe, kterou jsem nikdy zcela nedocenila, protože její účinky na mě nebyly nikdy extra silné, jsem najednou docenila velmi. Bylo po horkosti, ruce se zklidnily, část tváře pod okem, která se také začala znecitlivovat se zas vrátila k normálu.

Riskla jsem to a šla spát. Hurá, ráno jsem živá a zdravá, nic se nezhoršilo. A najednou chápu, jak se asi cítil můj otec před 10 lety… jen u něj to vzalo ten opačný konec.

Celé úterý jsem ráno a mezi výukou cvičila naše orlí praxe (já bloud jsem si stěžovala, že vliv Orla na psychiku mám ošahaný dokonale, jen ten vliv na zdraví ne, protože mi nic závažného není… a pro mě jako pro instruktorku není nad osobní zkušenost s tím, co učím, že…). Postoje na doplnění energie (únava vše jen zhoršuje), meditační cvičení na zklidnění (stres bral energii šíleně a pak následovala šílená únava a horší stav), pohyby na rozproudění energie, aby došla i do té ruky. X dalších praxí na posílení oslabených jater, jejichž oheň a vítr dělal paseku (čínská medicína). Pomáhalo to úžasně, bylo vidět, jak se vše vždycky na nějakou dobu zlepší. Než se zase vrhnu do víru práce.

A pila jsem spoustu, spoustu vody. Na doplnění jinu, aby oheň i vítr ztlumil. A jedla spoustu zeleniny – ta je také jinová. Odpolední výuka angličtiny vypadala tak, že jsem zadala práci, která jim vydržela na hodně dlouho a jen tak dozorovala… a občas se přidala ke hře a vysvětlila pár nových slovíček. Jinak jsem byla dost mimo a studentky – samy učitelky po mě soucitně koukaly…

Jenže já měla ještě náš orlí čchi-kung, na který jsem čekala jako na smilování. Hodinu a půl v jednom kuse, navíc náš hlavní instruktor přišel minulý týden s tím, že se v druhém pololetí zaměří hodně na zdravotní čchi-kung. On snad vždycky tuší, co potřebuju… nebo i budu potřebovat??? :-) Ty lekce jsou vždycky síla, vždycky mi něco dají… i kdyby se mi to zrovna nelíbilo :-) Obzvlášť tehdy :-)

V zápalu cvičení po angličtině jsem zapomněla na hodiny, neodhadla jsem čas potřebný k přesunu… a porušila základní pravidlo dne: nehonit se, nic neřešit. Došla jsem na čchi-kungovou hodinu s pětiminutovým zpožděním s vyplazeným jazykem na svetru. To není extra dobrý, když jste asistent instruktora… a musí za Vás jako asistent zaskočit student :-) Když má instruktor zrovna také zpoždění… nějak nám to zrovna tak vyšlo :-)

Ale nakonec se vše v dobré obrátilo… jako ta pohádka, i tahle story končí dobře. Po Orlovi jsem se cítila velmi dobře… a po tibetských praxích, na které jsme jeli potom, ještě lépe. Ruka už je téměř v normálu.

A já si na sebe teď budu dávat extra pozor a budu fakt děsně zdravě jíst a rozhodně, rozhodně se nebudu rozčilovat a vzdorovat tomu, co je. To totiž nemají játra vůbec ráda. Jak se říká: dej mi, Bože, moudrost, měnit to, co lze, nechat být to, co nelze, a rozlišit to co lze od toho, co nelze. A už jsem se objednala i k tomu čínskému doktorovi. Protože, jak jsem psala… v nemocnici skončit nechci a do F mám fakt ještě daleko (i když pár posledních dní to vypadalo jinak…)

A doporučuju to vřele každému (jenže já už taky stokrát slyšela, že je to dobrý… jenže…). A hlavně: Vy do té nemocnice v podobném případě radši jeďte. Nějakou pomoc totiž rozhodně potřebovat budete. Stejné přesvědčení, že je to jen takové plesknutí přes ruku, a ne žádná vážná hrozba, totiž nejspíš v tom okamžiku cítit nebudete…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Zdraví, Čchi kung se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

16 reakcí na Rok 2015 tedy začal…. aneb Bacha na mrtvici!

  1. Sedmi napsal:

    Tak to je síla… Dávej na sebe pozor…

    • avespasseri napsal:

      Dík. To byla jasná ukázka toho, že někdy člověk ani neví a pokud není úplně uvnitř OK, může se stát, že ustát náročnou situaci ho vyšťaví natolik, že mu to vážně ublíží… takových případů znají asi v nemocnicích dost a dost… infarktářů třeba, kteří na první pohled vypadali Ok, nemocní nebyli, nic, ale to, co není vidět a třeba ani zdravotní přístroje neobjeví už je zasazeno energeticky… a pokud přijde něco, co je rozhodí, je to pak rychlovka… kolem mě loni zemřel podobně min. jeden člověk. Mladý.

      • Sedmi napsal:

        Jo, taky vím o jedné kamarádce…

        • avespasseri napsal:

          Fakt? To je tedy fakt síla. Jeden můj žák třeba onemocněl rakovinou, brzy poté, co se jim narodila předčasně dcera a musel z toho být určitě hodně psychicky vyšťavený. Já se vůbec nedivím tomu nárůstu oběhových chorob. Snad najdu nějakou statistiku a napíšu o tom článek, není nad vlastní zkušenost….

  2. Calad napsal:

    Zjuva… takze koukam ze letosni leden dava zabrat opravdu kazdemu. Drz se a at je uz jen lip!

  3. jolana88 napsal:

    přeji, samozřejmě, hlavně zdraví. jen – těžko „rozhodně jdete k lékaři“, když jste barvitě popsala, jak jste zůstala doma :)))))

  4. avespasseri napsal:

    Ha, ha… no, to mě napadlo na závěr, protože bych nerada, aby si ze mě někdo vzal příklad :-) S tím si totiž není radno zahrávat a pokud člověk nemá po ruce nic, čím by si alespoň myslel, že by si mohl pomoct (a navíc si začne panikařit a mít strach atd. atd.), tak bych jela. Pamatuju si, jak jsme před lety debatovaly s kamarádkami o aminocentéze. Byly takové, které nešly, protože by si buď to dítě nechaly tak jako tak, a pak takové, které šly, navzdory všemu nepohodlí s tím spojeným, protože se příliš bály, že by něco mohlo být špatně. Nakonec stejně člověk asi udělá, k čemu ho to nutí. Ale předtím než bych zůstala doma, bych si ujasnila, jestli to náhodou nedělám proto, že by mě ani nenapadlo, že by z toho něco mohlo být. Mohlo.

  5. Pingback: Co Vás tento týden vyvedlo z míry?? Aneb chtít či nechtít adrenalin, to je oč tu běží… | Žít je umění

  6. Pingback: Leden – místo legrace strach. A spousta adrenalinu :-) | Žít je umění

  7. Pingback: Jak to chodí u „čínského“ doktora?? | Žít je umění

  8. Pingback: Zvláštní týden… | Žít je umění

  9. Pingback: Jak čelit strachu, jak být opravdu svobodná a jak opravdu milovat? | Žít je umění

  10. Pingback: Důležité okamžiky roku 2015 (1. část) | Žít je umění

  11. Pingback: Čchi kung Orel v hnízdě – co mi dal a co mi vzal?? | Žít je umění – ENjoy!

  12. Pingback: Ty, ledne, to jsi jako myslel vážně??? | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s