Cesta k lásce… podle Anthony de Mella

(photo credit: Mihai Andrei)

(photo credit: Mihai Andrei)

Kdysi dávno jsem objevila Anthony de Mella, indického jezuitu, jehož spiritualita je ovšem do značné míry ovlivněná právě tou východní. Kongregace pro nauku víry prý dokonce v roce 1998, 11 let po jeho smrti, vydala prohlášení, že část jeho díla (hlavně to pozdní) se odchyluje od katolické víry…

A možná proto, že podobně jako já i on měl tendenci propojovat zdánlivě neslučitelné, měl Anthony tu čest, že knížka, kterou jsem po dlouhé době v obchodě koupila (většinou to všechno nosím z x knihoven), patří právě jemu…

Jmenuje se Cesta k lásce.

Zaujala mě už tím, že první kapitola přesně vystihuje první téma tohoto týdne Absurdistánu – 25. Slepí a hluší, aneb jak si nenechat podrazit nohy. Však se podívejte:

Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?

(Matouš 16, 26)

„Vybavte si ten pocit, který míváte, když vás někdo pochválí, když vás přijímají, uznávají, když vám tleskají. A teď naproti němu postavte pocit, který zažíváte, když pozorujete západ nebo východ slunce, nebo prostě přírodu, nebo když čtete knihu nebo se díváte na film, který se vám hodně líbí.  Uvědomte si, že ten první pocit vychází z jistého sebezbožnění, nadřazování se. Je to světský typ pocitu. Te druhý vychází z naplnění, a je to něco, co cítí vaše duše.

Zde je další kontrast: Vybavte si ten pocit, který máte, když něčeho dosáhnete, když se vám něco podaří, když máte úspěch, když vyhrajete v nějaké hře, v sázce nebo v hádcce. A teď naproti němu postavte pocit, který míváte, když vás opravdu baví to, co zrovna děláte, když jste naprosto pohlceni tím, čím se zrovna zabýváte. A znovu si všimněte toho rozdílu mezi pocitem světským a pocitem duševním.

Je mezi nimi alespoň jeden člověk, který není na těchto světských pocitech závislý? Někdo, kdo jimi není ovládán, netouží po nich, netráví každou bdělou minutu svého života, ať už vědomě či nevědomě, tím, že za nimi jde? Když toto zahlédnete, pochopíte, jak se lidé snaží získat svět a ztrácejí přitom duši. Protože žijí prázdný, bezduchý život.“

V nedávné době jsem právě s tímto byla na štíru… s tím věčným dožadováním se pochval, uznání, s tou potřebou kontroly (moci) nad tím, co se děje… aby to bylo tak, jak chci já, přece. To dá rozum, ne?? Abyste měli pak ten úžasný pocit, že jste něčeho dosáhli, že jste uspěli… a že jste děsní pašáci. Pořád jsem nemohla pochopit, proč mi tohle nechce být dopřáno, ač – podle Nenásilné komunikace (znáte tu Rosenbergovu knížku? Něco víc jsem o ní psala tady)- poctivě vyjadřuji své pocity a své potřeby. Klidně, trpělivě, naléhavě. Ač má právě na tohle každý člověk přece právo. Jděte v životě i jen část cesty s někým, kdo Vám tohle nechce dopřát, čím víc o to žádáte.

Z druhé strany se ozývalo sice pochopení, občas mi vyšel i vstříc (abych ho asi úplně nerozkouskovala na kousky), ale v zásadě mi bylo jasné, že tuhle hru se mnou hrát nebude…

A pak jsem narazila na tuhle knížku.

Zjevně není sám, kdo má pocit, že světské pocity jsou k ničemu :-)

A protože můj plánovací kalendář má u každé týdne položku Motto, právě odkaz na tuto kapitolku jsem si na tento týden jako motto vybrala…

***********************************************************************************

Pokud by Vás zajímaly další články inspirované Anthony Mellem – můžete si přečíst „Je strach opravdu jen strach z přeludů?“  nebo článek „Zase jsem to nevyřešila„.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Emoce, Láska, Uncategorized se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Cesta k lásce… podle Anthony de Mella

  1. Sedmi napsal:

    myslim si, ze lide, kteri touzi po uznani a pochvalach, byli malo chvaleni v detsvi a rodice treba nikdy neuznali uprimne nejaky jejich pokrok nebo uspech..

    • avespasseri napsal:

      Tak to asi může často být (i když Jolana je případ, který to vyvrací :-)). Ale může to být i tak, že kdo si v dětství na chválení zvykl, tak se ho dožaduje i v dospělosti? Řekla bych, že ačkoliv se většinou po pochvalách nepídím, naopak, otravovaly mě a dodnes je spíš nemám ráda, tak někde v hloubi duše jsem tuhle potřebu objevila… asi ji má prostě každý… v okamžiku, kdy má dojem, že se mu nedaří… pak může tíhnout po nějakém vnějším potvrzení??? Když mu chybí dostatečná dávka toho vnitřního? A může jí mít hodně velkou a přece najednou může nestačit??

  2. jolana88 napsal:

    vzpomněla jsem si na Lovce mamutů a Ovidia. Uznat, že se něco povedlo a naopak přijmout – není výmyslem „doby“. Nesebezbožňuji se, nenadřazuji – pokud se mi něco povede, moje sebeúcta je dostatečná, abych uměla přijmout chválu – když je. Když není – taky netrpím. Druhý pocit může být místo „naplnění“ jen pustá iluze … Necítím potřebu „vyhrát“ – baví mě hrát (si). Nesázím se – od toho je dialog a žádná hádka nemá vítěze – a každá práce je vlastně hra. Njn – jsem asi „ztracený případ“ :))) PS: jako malou mě nechválili vůbec a nechybí mi to .. tudíž je v té logické řadě někde chyba :DDD

    • avespasseri napsal:

      Také si nemyslím, že je to výmyslem doby… je to tak trochu běžné, prostě lidské. Přijmout pochvalu je Ok, problém asi nastává právě v tom případě, kdy je na ní člověk závislý… kdy ji očekává… a bez ní není spokojený. Kdy příliš lpí na tom, co si myslí ostatní, a nechá se tím příliš ovlivňovat. Sebezbožnění chápu tak, že v tomhle okamžiku se člověk najednou staví do pozice toho nadřazeného, kterého musí ostatní obdivovat, jinak se cítí pod psa.
      Co se té logické řady týká, taky si myslím, že neplatí, protože mě chválili… většinou se po chvále nepídím, ale najednou jsem zjistila, že jsou okamžiky, kdy člověk velmi silně stojí o to, aby ti, kterých si váží, ho vnímali v pozitivním světle. A odvažuju si tvrdit, že tohle někde v hloubi cítí všichni… připomíná mi to onu poučku sociální psychologie, že sounáležitost (právě dána oním „přijetím“ okolí) je jednou ze základních potřeb člověka. Podobně ale jako autonomie. Co Vy na to?? :-))

      • jolana88 napsal:

        jednak – myslím, že umění přijmout pochvalu, ev. se vyrovnat s „nedostatkem“ – souvisí se sebeúctou a sebepřijetím. Cítit se „nadřazený“ – někde jsem tomu utekla (ano – umím dost, opravdu dost, ale – vždy jsem vedle sebe měla někoho, kdo uměl víc anebo něco, co já ne. – kde psali „nad nikým se nepovyšuj..?!“ :DDD btw. tohle je zrovna věc, kterou musím Logikovi – a ostatním dětem neustále připomínat – vidí, jak jsme my, normálové, nedokonalí :)) ) Co se týče sounáležitosti – shodnu se s Axelrodem (není geneticka dána), osobně bych padla do skupiny „pluralita identit“. Autonomie – s Kantem bych se taky asi na všem neshodla :)))

        • avespasseri napsal:

          Se sebeúctou a sebepřijetím se člověk pochval nemusí ani dožadovat ani z nich nezpychne – to je fakt. Ale to je, podle mě, to, nač Mello narážel… že když nám pochvaly dělají až moc dobře a nemůžeme bez nich být, je něco špatně. A že ty dobré pocity, které vnější pochvaly přinášejí, člověk může najít i bez toho… Který Axelrod(e)? Objevila jsem díru ve vzdělání :-))) V čem nesouhlasíte s Kantovou autonomií? Já jsem tedy měla na mysli spíš to, že člověk má potřebu jednat sám za sebe, rozhodovat sám o sobě, bez vlivů okolí…

          • jolana88 napsal:

            Robert Axelrod, teoretik her, ekonom, politolog, evoluční biolog.. (nesobecké chování – vyšší sounáležitost členů společenství /ochota rozdělit se/ – zvyšuje naděje na přežití tohoto společenství – ale není „samozřejmou“ součástí psychiky). Kant – filosof, „revolucionář“ – kapitulující před státem, církví. Radikál, co si podle něj sousedi řídili hodinky. Nevidím dobro jako povinnost, není možno oddělit „dobré úmysly“ od následků .. Mnohem raději mám tzv. zlaté pravidlo.

  3. Pingback: Tak jsem to zas nevyřešila… | Žít je umění

  4. Pingback: NEMUSÍME BOJOVAT… | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s