Jak nám přibyl do skříně kostlivec…

Fotografie0211Zvláštní týden to byl.

Takový nijaký… ani nahoře, ani dole… tak nějak nic… a přece si nemůžu stěžovat…

Do ničeho se mi nechce, a přece jsem ráda, že vymizela spousta vnitřních tlaků, která mě jen otravovala. Takové to: „Já chci to a nechci tohle„. A tak se mi nějak nechce nic a nic neodmítám. A jsem celkem spokojená, jak už dlouho ne.

A přece tomu něco chybí.

Takový nějaký elán, či co. Takové to: dupnu a pod nohama cítím zemi, pevnou a jistou, a můžu vyletět do nebes…

Rozhodnutí… vnitřní impulz… vnitřní přesvědčení, že není nutné žít ve věčném napětí (znáte ten pocit, když si oddechnete po náročné túře a hluboce si oddechnete… ten klid a pohodu a uvolnění??)… že není nutné nic chtít nebo odmítat (jak o sobě člověk může tvrdit, že je svobodný, když ho vytočí to či ono??).

A tak se zdá, že tam toho strašáka – to něco, co mě nutí být pořád ve střehu, a pořád připravena k boji nebo obraně – pořád někde mám. Sedmi ho krásně označila kostlivcem. Dcera dnes jednoho krásného donesla ze skautské výpravy, kde se učili „zachraňovat“. Uvedla mě do stabilizované polohy (chachá), obvázala ránu… a kostlivce jsme strčily do skříně, aby se manžel, až se vrátí z nákupů, trošku pobavil. Nebo poděsil??

Ale on je jak má dcera… nebojí se vůbec ničeho…

Já snad jednou taky nebudu :-)

P.S. Ani na to fyzické cvičení nedošlo… a pitný režim zatím taky nic moc… prostě se mi nechce :-) Ale nějak mi nenápadně proklouzlo do jídelníčku víc ryb a kromě toho neuvěřitelného nárůstu sladkostí (období vzdoru nemaj jen děti) jsem zase začala vařit v mém oblíbeném cyklu 5 elementů. A chutná mi velmi :-) Tedy pokud si nedám k obědu 3 chleby s máslem a marmeládou. Ale to ten Paddington… jasně říkal, že sendvič s marmeládou dodá každému medvědovi živiny na celý den!!! Tak snad to platí i pro člověka…

*****************************************************************************************

Tento článek završuje další týden projektu Absurdistán 2015, který jsem věnovala tématu vykašlat se na ten věčný strach. Úvodní článek k tomuto tématu najdete zde.

 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Bilance, Strach se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Jak nám přibyl do skříně kostlivec…

  1. Pingback: Potřást si rukou se strašákem… (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  2. Sedmi napsal:

    hezkeho mate :D

  3. AdDragon napsal:

    :-)
    Hehehe. Živě si umím představit situaci: Manžel otevře skříň, zkoumavě se do ní zadívá, pak obrátí hlavu k manželce a řekne:
    var 1) „Miláčku, kdypak žes to naposledy uklízela ve skříni?“
    var 2) „Aha, to není moje skříň.“
    var 3) „Tak protos tu celý roky pálila ty smradlavý svíčky?“

    • avespasseri napsal:

      Hezké varianty :-) Skutečnost byla ale poněkud jiná… otevřel skříň, dal do ní to, co chtěl, zavřel ji. Teprve, když jsem ho upozornila, toho velkého kostlivce, který na něj přímo koukal, zaregistroval :-)) To je tak, když člověk vidí jen to, co očekává :-)))

  4. Pingback: Leden – místo legrace strach. A spousta adrenalinu :-) | Žít je umění

  5. Pingback: Radostné okamžiky roku 2015 (1. část) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s