Marně dumám, co jsem měla ve druhé třídě v pololetí na vysvědčení…

vysvědčníTedy ono by to bylo asi jednoduché. Nejspíš samé jedničky. I když nerada bych dopadla jako jakýsi rodič, který o tom byl také přesvědčený a pak chtěl tímto vzorovým vysvědčením zamávat před obličejem svému nezvedenému roběti… a ony tam samé nebyly…

Ale každé pololetí (i každý konec roku) marně dumám, jestli mé vysvědčení ze základky nebo ze střední někoho vůbec kdy zajímalo. Tak maximálně pár minut mé rodiče a příbuzenstvo. A možná při přijímacích zkouškách. Ale tak dnes už i na tu vejšku může prý skoro každý, ne?

Líbil se mi dnes článek na … zase ta Lucie! o tom, že svět fandí outsiderům (a ne těm jedničkářům). To by mě zajímalo… byli jste spíš ti jedničkáři a dnes jste otrávení chudí úředníci apod., nebo spíš ti horší studenti a dnes jste šťastní, úspěšní a děláte, co Vás baví?

Jak jsem tam psala v komentáři… když jsem sekla se státnicemi na VŠ, asi jsem se přesunula ze sekty „jedničkářů“, do sekty „outsiderů“. Takže těžko říct. Žádnou díru do světa jsem zatím svou úspěšnou kariérou (jako třeba bohatý podnikatel, diplomat apod. apod.) tedy neudělala. V penězích se nekoupu. Ale nestěžuju si, v kanclu nesedím a dělám to, co mě baví.

Doufám, že i mé dítě jednou bude šťastné a bude dělat to, co jí bude přinášet radost (a dostatek financí k životu). Jaké známky bude do té doby mít mi bude upřímně ukradené. Co mi nebude ukradené bude, zda se poctivě věnuje tomu, co jí jde, a učí se překonávat chvíle, kdy jí to ještě nejde… zda se nefláká a nežehrá na to, že „se to nějak“. Protože to by se asi mělo naučit každé dítě hned poté, co se naučí číst a psát a počítat…

A tak mě včera pobavily známky, které má dcerka donesla se školy. Nejdřív opravdové vysvědčení. To má hustě popsané dvě stránky ústního hodnocení. Dostala na ně desky, ale prý si je tam „nestihla dát“. Takže je to takový nějaký kus papíru.

Pak jsme někde v tašce vyštrachaly papírový proužek, na kterém si děti zapsaly známky z jednotlivých předmětů, jak jim je paní učitelka četla. Protože ačkoliv mají děti ústní hodnocení, tak pro případ přestupu na jinou školu, u nich vedou učitelé i klasické známkování.

A když jsem se jí ptala, jaké známky měl její „milý“, nejbližší kamarád ze třídy… řekla, že neví!

Tomu říkám správný přístup druhačky k hodnotě pololetního vysvědčení.

Prostě čísílka… :-)

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

24 reakcí na Marně dumám, co jsem měla ve druhé třídě v pololetí na vysvědčení…

  1. jolana88 napsal:

    proč by nemohl být „jedničkář“ lůzr? :DDD

    • avespasseri napsal:

      No, ono předpoklad toho článku, na který odkazuju, je, že právě jedničkář se nakonec tím lůzrem stane :-)))

      • jolana88 napsal:

        nevím, zda předpoklad, řekla bych konstatování. Ale – obě vycházíte z jakéhosi, mně neznámého „zařazení“ … „jedničkáři“ a „ti ostatní“. Myslím, že jedničkář, co „zblbne“ třídu je černá můra mnoha učitelů. Učení levou zadní a volovinky k tomu, to se pak těžko hledají páky :))) – musím vědět, byl i můj případ. Učitelé, jak děkuji stále, nás takhle taky nedělili – nekastovali. Každý je nějaký. Já jak psáno v článku, kdysi „jedničky na gympl“ – nebylo mi to jedno, ale plnily se kvóty (hádat se s mojí matkou nikdo neriskl) – stejně jsem šla na střední i na vejšky bez přijímaček (akorát pohovory z „politického přehledu“ jsem musela). Co jsem chtěla, jsem se doučila a vysvědčení FAKT neřeším. zvl. od té doby, co jsem se šla do školy zeptat, proč má nejst. syn jedničky a neumí :DDD Ani když se všichni okolo starali, proč děti tohle a tohle. Je to jejich život. Hlavně ať jsou spokojené. Tlamičky si musí namlátit samy a kdovijak bude.

        • avespasseri napsal:

          Nevím, jestli kastovali nebo ne… ale z ranku jedničkáře se špatně dostávalo jinam a z ranku dvokař se zas hůř dostávalo mezi jedničkáře. Já mohla dělat chyby a „jen jsem se špatně vyspala“ :-) Ale když přišel nový učitel a neznal mě a zašacoval mě na dvojkařku, hůř se mi ho přesvědčovalo, že tam nepatřím….
          Jedničkáře, kteří zblbnou třídu, neznám… spíš jedničkáře, kteří jsou ve třídě bud za blbce, nebo za exota. Nebo v lepším případě je prostě divnej :-)) A na volovinky tam většinou byli ti ostatní .-))))

          • jolana88 napsal:

            shledávám stále více (častěji), že „škola, základ života“ :)) Vymýšleli jsme volovinky (od kuličkyády, přes školní i mezi-školní turnaj vybíjené po postavit auto školníka na popelnice) a nějak nám známky „ucházely“. ZŠ i SŠ – já na ni chodila v době, kdy pro přijetí na VŠ byly známky podstatné, tudíž se nikdo „nezlobil“, že někdo přidal. Ovšem – i tak nás „bylo dost“ :) Učitelé, naštěstí místo „musíš se učit“ říkali – hmm, ty a (hudebka, matika…), což? Ale zaber – jestli zlepšíte průměr, pojedete na výlet na dva dny!“ A taky jsme jeli. Robátka měla stejně – pokud byl nějaký „malér“, zaručeně v něm měla prsty (určo ruku) – a přesto s kolektivem neměla potíž. Logik má, naštěstí, nakročeno stejně. A to jsme, jak jsem si nyní uvědomila – všichni „divní na kvadrát“ :DD PS: naprosto OT – nedávno jsem z nějaké statistiky zjistila, že „jedničkáři“ a vůbec „učitelioblíbení“ stojí nejčastěji za šikanou :((

            • avespasseri napsal:

              Zajímavé… s těmi jedničkáři. Já z několika stříleček apod. získala pocit, že jsou to většinou ti „učitelioblíbení“, protože nekonfliktní a tiší a snaživí atd. atd. Ale většinou právě ti, kteří do toho kolektivu „malérníků“ nezapadli… ale to se týkalo spíš toho násilí na všech. U šikany jsem si vždycky myslívala, že to dělají spíš ti inteligentní nicméně jaksi agresivnější tipy…

  2. Sedmi napsal:

    je, diky za odkaz na zajimavy blog :] ja na to tak nejak dlabala i ve skole… slovy moji mamky, ktera to mela vydrene, ja jsem hrabla levou zadni jen, pokud uz nebylo zbyti… a kdybych chtela (mela ucitele, kteri by me dovedli motivovat) tak jsem ty jednicky mela, ale nejak mi to nestalo vetsinou za to :D

    • avespasseri napsal:

      není zač :-) Možná nejde o to, zda je člověk jedničkář, nebo ne… ale o to, co člověka motivuje. Jestli známka za každou cenu a z čehokoliv, nebo úspěch, nebo peníze, nebo prostě to, co ho baví. A podle toho maká a je úspěšný. Někdo maká víc v škole, někdo jinde?? A pak jsou tu ti, kteří začnou něco dělat, až když není zbytí… pod tlakem. Zjišťuju, že tohle jsem se naučila taky (ostatně už na škole jsem se učívala až před zkouškama, prostě proto, že mi stačilo se na to jen podívat a nemusela jsem nic moc průběžně). A teď zjišťuju, že sice pod tlakem dokážu zabrat, ale že to pak znamená, že pokud něco fakt chci, tak musím být pořád pod tlakem… a to tedy není nic extra. Odnaučuju se tedy…

      • Sedmi napsal:

        jo, mam to podobne… stacivalo mi pred zkouskou se na to mrknout… vetsinou. problem ale je, ze ted na to abych zabrala, ten tlak potrebuju… nekdy to neni uplne stastna varianta a pomalu a tezko se ucim, ze treba horu pradla najednou fakt nevyperu, apod. :D

        • avespasseri napsal:

          No to nevypereš :-))) Já si třeba myslela, že diplomku napíšu za měsíc a na státnice na dva obory mi bude stačit taky měsíc přípravy… no, nebylo to tak úplně pravda :-)
          Já už asi stárnu a žít pod tlakem mě přestává bavit .-)))))))

    • valkil napsal:

      Měla jsem to podobně, neměla jsem potřebu mít samé jedničky. Na základce jsem se asi neučila vůbec a zvládala to na vyznamenání s několika dvojkami, na střední se učila, když šlo do tuhého a hrozil by reparát. No a o svaťáku jsem se taky do toho podívala no. Takže klasická jedničkářka nejsem a teď jsem spíš ten chudší úředník :D Ale asi ne, já se pořád držím v nějakém takovém divném průměru, chybí lokty a snaha asi.

      • avespasseri napsal:

        Učit se až když hrozil reparát… na to jsem neměla odvahu … no, možná jsou nejedničkáři prostě odvážnější :-)) Tedy pokud nejsou bez úplně bez snahy :-)

        • valkil napsal:

          Nebo spíš línější, neřešiči… No naštěstí to nikdy až k reparátu nedošlo, jen jednou jsem dělala komisionálky z fyziky, to bylo nějak v průběhu roku. Ale snaživá, aby z toho bylo co nejvíc jedniček a dvojek, jsem nebyla.

          • avespasseri napsal:

            Asi tam chybí jakákoliv motivace. Vnitřní není dost silná a vnější přestala fungovat. Já si o sobě také myslívám, že jsem líná a spoustu věcí neřeším… ale to se týká jen těch oblastí, které pro mě nejsou nějak zásadní…. :-))

  3. valkil napsal:

    Jo a na vysvědčení jsem teď koukala, neb ho synátor někde vyštrachal, druhá a třetí třída, vždy dvojka ze psaní :) Manžel to samé plus dvojka z výtvarky a vypadá to, že náš malý jedničkář se k dvojce z výtvarky taky brzy dohrabe :)
    Jinak my na gymplu měšli k vysvědčení ještě i ústní hodnocení a to je velká legrace si to teď číst. Písmenka, číslíčka – to máš fuk :-)

    • avespasseri napsal:

      Na gymplu i ústní hodnocení… jéje, to by mě zajímalo, co bych tam měla. Možná bych se konečně dozvěděla pravdu… a ne jen ty jedničky :-))) A možná i učitelé by se museli bývali zamyslet :-))))

      • valkil napsal:

        Nejvtipnější byla chemikářka, každý měl v hodnocení tři slova, která jsme si říkali, že nejspíš tahala z klobouku. Takže jsem tam měla něco jako: nereagující, tichá, dumavá :D Pak mi uvízla biologie: „Mohla by patřit k nejlepším žáků třídy, kdyby chtěla. Častěji však nechce.“ Což mě asi nejvíc charakterizovalo, hehe :)

        • avespasseri napsal:

          Dumavá, to je dobrý :-)) A ta biologie… tak to prostě je. „Kdyby chtěla“ je zásadní… jako učitelka si často kladu otázku, jak to udělat, aby ten či onen „chtěl“. Ale možná je to právě o tom, že já nemůžu udělat vůbec nic pro to, aby chtěli….

          • valkil napsal:

            Když chtít nebudou opravdu, asi nic nenaděláš. Se mnou to v tomhle věku zrovna snadné nebylo. Po gymplu jsem rok pracovala, pak nastoupila na vošku a tam už jsem chtěla, nebylo mi už tolik jedno, že vyletím ze zkoušky. Taky stačilo být za hranicí trojky a člověk letěl, k tomu jen dva opravné termíny atd… Tam byla vcelku silná motivace a navíc mě to i víceméně bavilo (ve většině případů). No a asi se mi nechtělo ještě naběhnout místo školy do zaměstnání na furt.

  4. cuprumov napsal:

    Ono by to ještě chtělo srovnat ty, co se plaví v průměru a potom občasné chvilky, kdy se člověk překoná k něčemu překotnému a pak zase upadne do své lenosti :) (viz. já :P )

    • avespasseri napsal:

      Zajímavé… to by určitě stálo za to :-) Tak mě napadá, jestli se už v těch školních letech dá poznat, jak se člověk bude stavět k životu i dál… plutí v průměru, snaha o ty jedničky nebo žádná snaha, pokud to nepřijde samo…:-))))

      • cuprumov napsal:

        Mám vrstevníky již pracující a jejich snaha o jedničky byla naprosto přehlédnutelnou ve srovnání s dnešním pracovním nasazení.

        • avespasseri napsal:

          Možná to bylo špatnou motivací :)))) Možná ti nejedničkáři byli ti moudří, kteří věděli, že kvůli čísílkům nemá cenu se namáhat :-))))

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s