Tento týden je tedy fakt TOP :-)

(photo credit: zaphod)

(photo credit: zaphod)

Já jsem Vám to říkala!! (Máte rádi tuhle větičku?? Schválně :-))

To když jsem psala o tom, že některé vztahy jsou prostě fascinující, ačkoliv z nich může běhat mráz po zádech…. však se koukněte, je to tady.

Také jsem se celý týden dopovala různými písničkami – tou o „chodících mrtvolách„, ukolébavkovou hudbou noci, nebo tou motivační o bodě, kdy se vším prásknete a konečně uděláte ten krok přes most (a pak jen koukáte, jak hoří). Kdy se rozhodnete, že TAKHLE TEDY FAKT NE!

Že Vám to nedělá dobře.

Že chcete něco jiného, lepšího… a jste pro to ochotní začít dělat víc než si jen s tou myšlenkou pohrávat, nebo jen tak omočit nožku (aby jste se, nedej Bože, nenamočili…)…

To rozhodnutí nepadlo… bohužel.

Ale tak trošku… jeden super zážitek (jeden z řady adrenalinových z poslední doby), kdy jsem měla dojem, že se mi srdce rozskočí, ale couvnout jsem odmítla, mě utvrdil v přesvědčení, že podobných adrenalinových zážitků fakt nemám nadále zapotřebí.

A protože před nimi není úniku, nezbývá než se na ně řádně připravit… začít fakt makat… protože jinak člověk na tu vysokou laťku ani nedosáhne, natož pak aby ji přeskočil…

Jenže… já prostě nejsem vytrvalostní běžec. Neumím vyběhnout na dráhu maratónu a několik hodin, krok za krokem, vytrvale, s myšlenkou, že támhle někde za xtým kopcem bude cíl… a že nemůžu ani na chvíli zastavit a odpočinout si, pokud tam chci doběhnout dřív, než zavřou poslední občerstvení pro posledního závodníka…

Neumím to. Umím postávat hoďku za startem, vést filosofické debaty, dumat nad nesmrtelností chrousta (nebo nad tím, jak Vám mě děsně rozbolela noha, že to asi dneska nedám…) a pak, když přijde trenér a houkne na mě, možná se rozeběhnu… a po další hodině najednou vidím, že je problém a pustím se do sprintu. Většinu lidí sice předběhnu, ale do cíle přiběhnu vteřinu před zhroucením…

Jo, přesně takhle jsem běhávala patnáctistovku. Závěrečná dvoustovka ve sprintu mi obvykle stačila na nějaký slušnější čas… i umístění…

Já jsem totiž od přírody sprinter…

Ale protože sprinter nikdy nedokáže to, po čem toužím, a protože vytrvalcem se na lusknutí prstů nestanu… podařilo se mi tento týden nemožné: získat pomoc! Párkrát jsem již o ni prosila, ale nebylo mi vyhověno. Až teď. Sice jsem si ji představovala trochu jinak, trochu jednodušší (že by takový hezký vlečík, který by mě na ten kopec vytáhl??? :-)), ale co už… stěžovat si rozhodně nebudu!

Funguje to super a já jsem vděčná!

Tak snad i Vy máte něco, zač můžete být vděční… i kdyby to s Vámi život zrovna koulel tak, že plazíte jazyk na vestu….

***********************************************************************************

Toto je závěrečný článek k třetímu letošnímu tématu projektu Absurdistán 2015. Ten jsem tentokrát věnovala manipulaci – tomu ohromnému tlaku ze strany toho věčného „já chci“/“nechci“. Oč v tomto tématu šlo můžete najít zde.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Bilance se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Tento týden je tedy fakt TOP :-)

  1. Pingback: 3. Baba jedna… (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  2. Pingback: Leden – místo legrace strach. A spousta adrenalinu :-) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s