Ach ty vztahy…

(photo credit: psyberartist)

(photo credit: psyberartist)

V pondělí jsem byla učit. Má oblíbená skupinka prvňáčků, náročná skupinka… nikdy jsem nic podobného kalibru nezažila, ale mám je ráda. Možná by většina z nich měla chodit do Montessori (i když kdo ví, zas tak moc tento směr neznám), tam by měly přesně ten individuální přístup, který vyžadují.

Ale sama sebe se někdy ptám, do jaké míry respektovat to jejich „já chci, aby se dělalo to, co chci já“ a do jaké míry je učit spolupráci a ohleduplnosti…

Chápete ten ohromný rozdíl?? Neustále se vyzvedávají přednosti individuálního přístupu, toho, aby se děti nenutili do něčeho, co dělat nechtějí. Na druhou stranu pak zůstávají uzavření v tom svém světě a v kolektivu se neumí prosadit jinak než že útočí na druhé, nebo se raději stáhnou.

Za uplynulé pololetí se atmosféra ve třídě v mnohém zlepšila. Ale v pondělí jim onemocněla učitelka, na angličtinu přišel nový rodilý mluvčí a když jsem přišla já, tak byly už děti rozhádané a k nezastavení. Než jsme se dobraly nějakého smírného řešení pro všechny (no, sorry, jestli Vás na angličtině nebaví to, že byste měly mluvit anglicky, tak s tím Vám fakt nepomůžu… když tu budeme mluvit česky, tak to holt nebude angličtina…), trvalo to drahnou dobu… a poprvé za toho půl roku jsem si říkala, že půjdu za ředitelem a tuhle skupinku vzdám. Protože nutit někoho mě fakt nebaví.

S učitelkami jsme debatovaly o přínosu anglických školek. Kde se děti naučí jakžtakž anglicky komunikovat, ale pak už některé třeba nechtějí angličtinu ani vidět. A začátečníci pak už ty pokročilé během půl roku téměř dohánějí…

No a učte některé děti, které Vám už v první třídě dávají najevo, že „tohle je fakt vopruz“ (neměly by mít tenhle pocit až za pár let???), když už chce většina hrát nějakou zajímavou hru, tak se vždycky najde někdo, kdo má nutnou potřebu to sabotovat… a jiní se pak začnou uprostřed té hry hádat o to, co kdo řekl, nebo neřekl, kdo kde sedí nebo nesedí, kdo do koho strčil…. a slova, která u toho někdy padají…

Proč je někdy tak těžké už pro děti, aby se měly rády? Aby se raději než vykřikovat „Co Já“ a „Co Ty jsi provedl Mě“ rozhodly nalézt společnou řeč? Proč některé raději vzdorují a při všem tom vzdorování (jak je ta angličtina blbost) nedají ani sobě, ani druhým možnost hrát všechny ty hry, které je baví. Protože se u něčeho zaseknou, protože právě TOHLE se jim nelíbí a dělat to nebudou… a než zjistíte proč jako a než se je pokusíte nějak motivovat, neustále dokola, je čas vrátit se zpět do družiny…

A proč tohle všechno píšu?? Protože mám někdy velmi silný dojem, že to, co tak jasně vnímám u druhých, to, co mě u druhých tak mrzí, to v čem se druhým snažím tak pomoci – protože mají ještě celý život před sebou a přece nebudou trávit celý život hádkami a vzdory a tím dupáním „a já chci“ – to dělám i já sama. Nenápadně, ale v podstatě stejně.

Někdy je prostě i v životě velmi těžké mít se opravdu rád…

  • přestat si stěžovat, i jen v duchu, na to „co mi kdo – život udělal“ a bát se „co mi zas udělá
  • přestat vzdorovat tomu, co je, ale přijmout to s tím, že jak to přišlo, tak to odejde a přijde zas něco, co se mi bude líbit víc
  • přestat koneckonců dělit věci na LÍBÍ/NELÍBÍ a chápat je spíš tak, že každá věc, se kterou se potkávám, tu je k něčemu dobrá (i když to může být otrava)
  • prostě užívat ten život, tu hru, tak, jak je… netrávit ho dohadováním, vzdorováním a z toho odvozenou snahou najít motivaci, proč a jak to dělat jinak…

…a dřív než se v té krátké učební době naučíte to všechno, co jste se naučit mohli, dřív než si pořádně zahrajete všechny ty hry, které ten krátký čas nabízí, ale Vy jste je vším tím vzdorováním promarnily… už musíte jít …. 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI, život se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Ach ty vztahy…

  1. jolana88 napsal:

    Carpe diem :)))) mě při čtení spíše napadlo, že by bylo zajímavé poznat rodiny dětí, které něco podobného jako je spolupráce těžce nezvládají …

    • avespasseri napsal:

      Tohle si také vždycky říkám. Já bych nedokázala spolužít s dítětem, se kterým musím neustále bojovat…. stačí jeho občasná „období vzdoru“ :-)))

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s