Zcela „náhodou” jsem narazila na knížku, díky které jsem se z pomyslného pekla, kdy jste otrávení a nejradši byste někam zalezli, ocitla za pár minut v ráji. Tedy ne že by to bylo poprvé, co se mi to podařilo – práce s myslí a dechem umí divy.
Ale bylo to poprvé, co jsem měla chuť se do toho pekla zase někdy vrátit (a nejlépe hned), abych zjistila, jestli to bude fungovat zas… a zas… a zas. :-)
A přitom, kdo se nevyhýbá nepříjemným situacím a nepříjemným emocím?? Třeba já a s velkým gustem. Těch únikových strategií, co jsem si už za ta léta vypracovala. Šikulka jsem…
Také máte nějaké ty své únikové strategie, jak se co nejrychleji vyhnout tomu, co se vám nelíbí?
Není to tak dávno, co jsem se tu o té knížce již zmiňovala. Jmenuje „Začni tam, kde jsi“ a napsala ji buddhistická mniška Pema Chodron. I o ní tu již pár slov padlo v článku Život je neustálé vypadávání z hnízda – což jsou ostatně její vlastní slova.
Oproti ostatním knížkám, které psali muži, je tahle nějak jiná. (A já těch populárních o buddhismu zas tak moc nepřečetla, kvůli studiu religionistiky jsem četla spíš ty odborné.)
Víc o pocitech, víc o praktických záležitostech každého dne. Víc o tom, jak žít soucitně. Jak nacházet v těch těžkých chvílích tu pevnou půdu pod nohama (nebo jak po ní naopak přestat v panice pátrat a přestat se díky tomu v tom rozbouřeném oceánu života topit), než o tom, jak meditačně trénovat svou mysl.
A to navzdory tomu, že celá knížka je právě o meditačním trénování mysli. Prostě ženy někdy válí.
Naprosto nejdůležitější informace, kterou jsem si z té knížky odnesla, bez ohledu na jakékoliv buddhistické pozadí nebo buddhistické termíny, je jedna:
ZÁSADNÍ JE SOUCÍTIT SÁM SE SEBOU!
Je to velmi podobné onomu základnímu poselství, které jsem si již před mnoha lety dovezla ze svého výletu do Jeruzaléma a které mě před lety otevřelo všem duchovním naukám bez rozdílu – zásadní je nést svůj kříž s láskou!! Je to logické. A jako takové mi to proniklo do mysli i do srdce…
Když cítíme strach, nebo vztek, když máme sto chutí někoho praštit, někomu vynadat, nebo raději utéct, když cítíme smutek, protože jsme přišli o to, co je nám nejdražší, nebo víme, že to nemůžeme mít, i kdybychom hlavou zeď prorazili, ZÁSADNÍ JE SOUCÍTIT SÁM SE SEBOU!
Neutíkat před vší tou bolestí, zklamáním, frustrací. Nesnažit se ji vyřešit – třeba tím, že někoho seřveme a pokusíme se ho dostat do latě. Nebo tím, že vyklidíme pole. Nepřikládat do ohně tím, že si to pak ještě budeme, kdo ví jak dlouho, připomínat. Že rozjedeme ten kolotoč myšlenek jak mohl? To nezvládnu atd. atd.
Místo toho musíme udělat něco mimoňského. :-) Něco, co by nás normálně nikdy nenapadlo, protože je to proti vší normální sebezáchovné logice: zůstat tam, nadechovat tu bolest, jako temný černý těžký mrak… a vydechovat uvolnění, světlo. (Tomu se říká v buddhismu TONGLEN.) Provzdušnit tu těžkou emoci, jak píše Pema. Prosvětlit, jak to vnímám já. A postupně se budeme víc a víc uvolňovat a stále méně často těmto těžkým emocím propadat.
Kdesi jsem četla, že to trvá minutu (dvě?), než vlna jakékoliv emoce projde naším organismem. Buď se jí chytneme a přiživíme ji myšlenkami. A zůstane v nás dlouho a dlouho. Nebo ji prodýcháme, jen ji sledujeme, postupně se v ní otevíráme. A než se nadějeme, je pryč.
A nebylo to zas tak těžké.
A najednou zjistíme, že nic už není tak těžké. Že máme v ruce nástroj, jak se vším, co je těžké, zatočit. Zkuste si to a uvidíte, jak velkou životní sílu vám to poskytne!
Stačí chtít.
***********************************************************************************
Ta knížka mě tak zaujala, že jsem jí věnovala i další články – Chci vyřešit problém! A to teď hned! Proč Já? A proč to všechno vůbec??? Někdy každý potřebuje pomoct, ať už je to ten druhý, nebo já sám – část 1, a část 2. Snad vás taky zaujmou.
Žít je umění 
Hmmm to mě zaujalo.. Asi se po té knize podívám :-)
To není snadné… kamarádka se také snažila, ale ke koupi prý nikde není. Kam jsem nakoukla já, tam je také vyprodaná. V knihovně ji u nás mají jen prezenčně. Tak třeba v Praze budete mít větší štěstí. Nebo přes Amazon Kindle originál.
no, taky jsem koukala a neni… tak uvidime, treba se mi povede na ni narazit… nebo neco novejsiho od stejne autorky, neznas?
Vyšlo teď znovu Jak správně meditovat, či jak se to přesně jmenuje… tu jsem původně hledala a v knihovně našla. Mám ji doma, ale zatím jsem přečetla jen obsah :-) Víc mě zaujala ta druhá :-) Slyšela jsem chválu na „living beatifully“, ale nevím, jestli v češtině vyšla. Když si na http://www.jib.cz zadáš její jméno, vyjedou ti knížky, které jsou u nás po knihovnách k sehnání, české i anglické, podle toho i zjistíš, co vlastně u nás vyšlo česky :-) A třeba to nebude vyprodané :-)
diky :)
Já ji úplně „žeru“ :-) Chystám ještě další článek tou knížkou inspirovaný :-)))
To zní hodně dobře. Ovšem já nejvíc bojuju s pocitem marnosti, když se nahromadí nepříjemné povinnosti. (Nesnáším slovo prokrastinace, ale asi je to fakt tahle potvora.) Ten pocit vlastní marnosti a neschopnosti mi paradoxně brání vstát a jít něco udělat – bojím se, že mi to vlastně nepůjde, že tím prokážu, že jsem tak neschopná, jak se momentálně cítím. Jak použít tuhle techniku, co popisuješ? Problém je fakt jen v tom mém bloku, strachu z neúspěchu asi.
Zavítala jsem sem náhodou z BC, pěkné to tu je, díky.
Díky :-) Prokrastinace, to znám :-) Slovo „musím“ opravdu nemám ráda. Najít tu správnou motivaci je někdy velmi těžké… ale já to na druhou stranu beru jako dar, protože když už ji člověk najde, je to opravdová motivace, tryská to zevnitř a člověk prostě nemůže jinak než jít a udělat to. A není závislý na druhých lidech a na pobídkách zvenčí. Pocity perfekcionismu znám taky velmi dobře :-)))) Strach z neúspěchu je prostě strach… z toho, jak se na nás kdo bude dívat… z toho, abychom neudělali chybu. Takže strach a ještě spojený s tím pohledem druhých, případně z nároků, které máme sami na sebe (a to že perfekcionalisti je maj, co?? :-)). I se strachem se dá touhle technikou pracovat… její genialita spočívá právě v tom, že se dá použít na jakýkoliv pocit nedostatečnosti (ať se něčeho bojíme, nebo po něčem toužíme a nemůžeme to mít). Učí úplně převrátit naše běžné vnímání a reakce – místo toho, abychom se snažili změnit, něčeho dosáhnout, nějak se uklidnit, být lepší, mít něco, místo toho abychom kritizovali, útočili (na druhé, na sebe), nebo utíkali (před druhými, sami před sebou), nebo v hlavě pořád vedli samomluvu o tom, proč a jak a proč to není onak, a proč tenhle je takový a makový a proč já jsem taková a maková… prostě se zastavíme (v tom přítomném okamžiku… znáš Eckharta Tolleho a to, jak zásadně staví své učení na přítomném okamžiku??) a soustředíme se na dech… nadechujeme všechnu tu bolest, ten strach, tu touhu, všechno, čeho se obvykle chceme zbavit v podobě černého, těžkého, horkého mraku, a vydechujeme světlo a chlad a lehko. To nás otevírá. Uvolňuje. Dopřáváme si pochopení, soucítění s naší bolestí a s naším strachem. Zkus to, když na Tebe zas někdy přijde strach z neúspěchu, zkus se prostě zastavit a dýchat podobným způsobem. Schválně, co to udělá. A dej mi vědět, jestli to fungovalo i na Tebe?? :-))) 2 minuty by asi měly stačit, podle toho, co se říká. Ale 5 minut by to už mělo zařídit :-))) Možná Ti bude příšerně bušit srdce, když budeš muset udělat něco, o čem nejsi přesvědčená, že zvládneš (jako mě nedávno), ale dech má velkou sílu, uklidnil mě (to jsem ještě tuhle praxi neznala, šlo to jen přes dech a vypnutí myšlenek, hlavně těch „to jsem nečekala, to nedám, pamatuju si to vůbec???“) a já v podstatě nechybovala. Třeba to zafunguje i u Tebe. A když něco takového zvládneš poprvé, podruhé, podesáté… ten strach bude čím dál menší. Ale je třeba mu čelit… jak se říká, v jeskyni, kam se bojíme vstoupit, se skrývá náš poklad :-)) O strachu jsem tu hodně psala, protože to bylo (a je) mé velké téma… přes tag strach, nebo přes vyhledávání asi najdeš spoustu článků. Přes Absurdistán 2015, z oné tabulky, budou také k dohledání… ty z 5. série, věnované elementu vody, jsou všechny plus mínus o strachu a hledaní vnitřní jistoty, protože to je téma tohoto elementu.
Ty vado, tak dlouhou odpověď jsem fakt nečekala :) Moc díky za ten čas a energii. Mám co vstřebávat… ale jo, souhlasím, souzním, ještě to trochu zpracuju a zkusím. První krok bude si vůbec ten strach v daný okamžik uvědomit. Zatím od něj spíš zdrhám a tvářím se, že ta věc se mě vůbec netýká. Ještě jednou díky! Články pohledám, projdu. Ať se daří i nadále :)
Pingback: 3 způsoby, jak se zbavit chutí na sladké | Žít je umění
Pingback: Já to věděla! A když je špatně, je to super! | Žít je umění
Pingback: Chci vyřešit problém! A to teď hned! Proč Já???? A proč to všechno vůbec??? | Žít je umění
Pingback: Někdy každý potřebuje pomoct… ať už je to ten druhý, nebo já sám… část 1 | Žít je umění
Pingback: Tak mohlo být i hůř :-) | Žít je umění
Pingback: Únorový výkřik do března: „Budeš aspoň ty lepší???“ :-))) | Žít je umění
Presne toto prišlo aj mne vnútorne, ako transformovať svoju bolesť..vnímať ju , zisťovať čo ju spôsobilo, aké emocionálne vypätie v nás a vnášať do toho miesta energiu lásky, len transformovať niečo, čo sa nahromadilo a rozpúšťať to láskou z duše.
Krásne zistenie, ak niečo, čo praktikujeme, nájdeme u nejakého autora, ktorý to odporúča ako prosec liečenia…múdrosť je v nás…♥
Ďakujem krásne. :wink:
Přesně tak. Také se mi to stává… že na něco přijdu a pak zjistím, že nejsem jediná :-) Já mívám tendenci upadat do přemýšlení, babrat se v tom a tohle mi přišlo jako zjevení :-) Dobře se to propojuje i s tou knížkou, na kterou jsi odkazovala ty. Vnitřní zranění ona také léčí vlastně jen přijetím… láskou… postupně…
Aj mne..udičky krásne prichádzajú a viem, že to nie je len môj výmysel, ale je v tom niečo hlbšie. :D Prese tak…aj keď som liečila, tak som časom prestala, lebo som cítila, že nejdem do hĺbky duše a pokiaľ neprídem na ten spôsob, nemám do nikoho zasahovať…ale častokrát človeku pomôžeme len navedením, aby sám našiel cestu k sebe a za to ďakujem aj takýmto autorom . :P
Ano, také jsem to vždy brala jako potvrzení, že to není jen z mé hlavy.
S léčením to může být podobné, ať je to západní medicína, nebo jakákoliv alternativa… pokud jde jen o povrchní léčbu, vrátí se nemoc zas, dokud ji člověk nevyřeší na té nejhlubší úrovni. Ale ono se hůř řeší, když je člověk tou nemocí oslabený… takže i taková léčba má své místo. Pokud je propojená právě s tím, že dotyčného odkáže k sobě…. aby nespoléhal na to, že za něj to udělá někdo jiný :-) Tak to bohužel nefunguje…
Presne si napísala, čo ma teraz napadlo a s čím som sa stretávala, lebo veľa ľudí berie takéto liečenie ako u lekára,…niečo predpíše a čaká že ich to úplne vylieči, ale sami pre seba nerobia nič…blok sa síce na chvíľu uvoľní, ale časom sa pri rovnakej emocionalite znova vytvorí a krásne presakuje do fyzického tela a sme tam, kde sme boli. To čo sme si vytvorili rokmi, jedným liečením sa nestarí, pokiaľ nezmeníme prístup k sebe na každej rovine. :wink:
Pingback: 5 věcí, které rozhodně nedělat… | Žít je umění
Pingback: Fakt spešl, aneb o zásadních životních rozhodnutích | Žít je umění
Pingback: Jak čelit strachu, jak být opravdu svobodná a jak opravdu milovat? | Žít je umění
Pingback: V hlubinách zoufalství – hle, poklad! | Žít je umění
Pingback: Adele do tohoto týdne určitě patří… | Žít je umění
Pingback: Ztvrdlé srdce… | Žít je umění
Pingback: Důležité okamžiky roku 2015 (1. část) | Žít je umění
Pingback: Radost v jahodovém ráji (2. část) | Žít je umění
Pingback: Operace srdce a já se usmívám jak debil…. | Žít je umění
Pingback: Síla symboliky, síla asociací, aneb na cestě k poselství našeho nitra | Žít je umění – ENjoy!
Pingback: 49. Jahodový ráj, aneb pořád čekám, kdy mě něco naštve a ono fakt nic?? | Žít je umění – ENjoy!
Pingback: Past pozitivního myšlení a dar negativních emocí… | Žít je umění
Pingback: Návraty – 5 věcí, které rozhodně nedělat… | Žít je umění