Chci vyřešit problém! A to teď hned! Proč Já???? A proč to všechno vůbec???

dogangryV pondělí jsem potřebovala zajet do knihovny pro jednu učebnici angličtiny i s CD. Dcerku jsem nalákala na dětský koutek v knihovnické kavárně. A na dortík, samozřejmě. S tím, že si tedy zalistuju v jedné prezenční knížce, aby měla čas si pohrát. „A nejdéle v 6 večer se vracíme domů“, zavelela jsem. Haha.

Když jsem od té knížky zvedla hlavu, bylo k mému úžasu už téměř osm večer. A malá si v klidu hrála a hrála…

Tak knížka se jmenovala „Když ztrácíme půdu pod nohama“ od Pemy Chodron. Jak kdosi poznamenal v popisku ke knize – laskavá, leč nesmlouvavá. Nejvíc mě nadchla představa psa, který stojí nad horkým olejem… má chuť si líznout, protože ho to láká, ale nemůže, protože by se spálil. A pak ta představa, že vztah žáka ke svému učiteli (jak popsala svůj vztah ke svému učiteli) je jako když strkáme hlavu do krokodýlí tlamy…

Chvílemi jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo plakat nad tím, jak je to všechno neuvěřitelně výstižné…

Ale já v tomto článku nechtěla psát o této knížce, ale o té první, kterou jsem od stejné autorky četla – Začni tam, kde jsi. Nedávno jsem ji naťukla (Co dělat, když se cítíme pod psa?? A je to tááák primitivní, Bože!) a slíbila víc. Ačkoliv téma je pořád stejné, v téhle knížce ho nahlíží pro mě trochu systematičtěji (mám to holt ráda) prostřednictvím klasických tibetských sloganů. A velmi podrobně popisuje praxi tonglenu, jehož hlavním účelem je obrátit ten klasický způsob našeho uvažování a vztahování se k realitě… a otevřít naše srdce soucítění. Sám sobě a druhým lidem… O tonglenu jsem četla a slyšela už x krát. Ve spoustě videí, ve spoustě krásných knih a článků. Už kdysi dávno mi bylo řečeno, že by to byla ta pravá praxe pro mě. Ale pořád na to nějak nedošlo. Dokud jsem nenarazila náhodou na tuhle knížku a způsob, jak tonglen popisuje, mě prostě dostal… tak praktické… to je přesně to, co jsem potřebovala. Použít to TEĎ A TADY, ne si někde sednout a meditovat…

Co je na tom tak nesmlouvavé a přece laskavé???

Ta představa, ta důvěra, že vše, co potřebujeme, již máme. Tady a Teď. A to jako fakt. Kam jinam chceš jít??? A proč se ti jako nelíbí tam, kde zrovna jsi?? Je to těžké?? No jo, no, je, pokud jsi tak slepá…:-))) Není úniku. Můžeš bušit hlavou do zdi, neprorazíš. Můžeš se snažit strachy utéct, ale nepomůže ti to.

Záměrem každého jednání není věci měnit, ale rozvíjet soucítění a otevírat srdce. Nejde o to získat, co chceme, ale být silnější (a ustát to. všechno!). Ponechat jim volný prostor, aby se změnily tak, jak je jim to vlastní. Proč chce člověk zasahovat do chodu přírody? Umíme snad navodit jaro? A jak brzy po začátku zimy bychom ho Zemi naordinovali???? Místo klasických reakcí (buddhistických 3 jedů) útěku, agrese, lhostejnosti se toho odporu vzdáme. Odpor je totiž jen jiné slovo pro agresi. A navíc je stejně zbytečný jako jakákoliv jiná agrese.

Když se Vám něco nelíbí, když Vám přijde všechno špatně, když tváří ryjete v zemi a cítíte se pod psa, tak to první, co musíte udělat (než se zvednete), je přestat s obviňováním (svojí nešikovnosti, nebo těch druhých), zastavit tu věčnou samomluvu ve vlastní hlavě (jak je to děsné, jak kdysi dávno jste taky… a co když zas… a proč… atd. atd.), přestat umanutě trvat na tom, že věci musí být tak, jak je CHCEME MY a to TEĎ HNED, ale otevřít své srdce tomu, jak to je. PRÁVĚ TEĎ. Neutíkat před tím. Zůstat. Statečně. Být laskavý. K sobě i k druhým. Zastavit ten koloběh (samsárický) agrese…. k sobě, k druhým, ke světu… Jak můžeme chtít po těch pitomcích politicích, aby dokázali něco, co neumíme my sami?? Ti nejlepší z nejlepších, přeci?? :-)))

Přestat se chytat všeho toho, co se tváří, že nás ochrání. Vykročit do neznáma. Odvážně. Pootevírat postupně dveře i okna toho našeho ego-pokojíku, kam se bojíme druhé vpustit. I kdyby nám tam vlezli démoni. I kdyby tam vlezl ten otravný soused, jak o něm vyprávěl jiný neduální učitel Rupert Spira. A Vy ho nejen pustíte dovnitř, ale ještě s úsměvem… a ne tím zákeřným, že mu pak někde nečekaně zakroutíte krkem, abyste měli konečně ten svůj KLID.

Nehledáme jistotu a bezpečí. Ale uvolníme se v tom, co je. To je ten největší dar, který můžeme dát sobě i druhým…

Však si vzpomeňte, jak velký rozdíl je, když se věci řeší v klidu, uvolněně a ne v napětí a křiku…

Jenže my chceme mít většinou věci podle sebe. Chceme vyřešit problém (a rychle!) Máme v hlavě nějaký výsledek a nespokojíme se, dokud to nebude přesně tak… i kdyby…

No a co s tím?? Jak jednat, abychom ten prostor pro spolupráci (se sebou i jinými) spíš otevírali, než zavírali???

O tom zas někdy příště…:-)

(Něco už bylo naznačeno, tak si můžete tipnout…)

P.S. První část už vyšla: Někdy každý potřebuje pomoct

A druhá také: tu najdete zde

A první článek z řady článků o knížce Pemy Chodron (Začni, kde jsi) je tady: Co dělat, když se cítíme pod psa??? A je to táááák primitivní, Bože…

 

 

 

 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized, Vzdor se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na Chci vyřešit problém! A to teď hned! Proč Já???? A proč to všechno vůbec???

  1. Sedmi napsal:

    teda to mas opravdu klidnou dceru :D to u nas by proslo jedine kdybych je nechala na pocitaci…
    jinak jsem zvedava na pokracovani…

    • avespasseri napsal:

      našla si pejska a žirafu a ty si spolu hráli :-)) A kdo ví, co tam ještě dělala… jen mě udivilo, že prohlásila, že v rámci hry zároveň hračky i uklízela :-)))) To ona totiž zásadně nedělá (viz to, jak to teď vypadá v obyváku) :-))) V jednu chvíli jsem dokonce vstala a šla se podívat, jestli ji nikdo neukradl… už dlouho nepřišla ke stolku a na první pohled jsem ji tam neviděla.

  2. Sedmi napsal:

    jinak jeste, kolikrat me u toho napadlo, ze male deti tohle maji vrozene a prirozene jsou tady a ted… a pak stravi spoustu let ucenim se nebyt tady a ted, ale planovat, tesit se na budoucnost, kdyz je soucasnost neuspokojujici atd atd… aby pak skoncili ucenim se byt tady a ted :D

    • avespasseri napsal:

      Jo… to mě už taky kolikrát napadlo. Ale ono to asi nebude tak úplně stoprocentně dokonalé… jen si vzpomeň ( u tebe spíš všimni), jak strašně náročné je pro miminko čekat. Neví, že to mléko přijde za vteřinu :-) Jsou v teď, ale nemají schopnost unést frustraci (i když dnes jsem četla blogový článek na barace o dítěti, které mělo přirozený klid, ochotu se dělit o hračky atd. atd., no, nevím, do jaké míry to bylo pohodovým těhotenstvím a „dokonalým“ porodem :-)). My tu schopnost máme právě tím vědomím budoucnosti… a také určitou logikou. Ale kdo ví, jak to vlastně je :-)))

      • Sedmi napsal:

        jo, Marka ctu taky. ale neberu to uz tak dogmaticky, kdyz vidim ty rozdily v povahach byt jen mych deti…
        jinak bych rekla, ze je to v tom, ze u deti je to nevedome, zatimco u dospelych, kteri to zvladnou, je to vedome…

        • avespasseri napsal:

          Jo, jo, Marek… nemohla jsem mu přijít na jméno :-)) Já ho čtu ráda, protože mívá zajímavé postřehy… jen to negativní, pesimistické naladění těch článků mi nesedí… ale už je v tom svém věku asi vyhořelý :-) Jak musí pořád dokola říkat, že máme být pozitivní :-)))))) Jo, ty děti to nemají vědomé… a ještě mě k tomu napadá, že třeba má osmiletka (dcera) žije stále v přítomnosti, ale s tím, že ví, že může počkat. Hned se zas k té přítomnosti vrací. To je asi ten ideál. Nenosí si v hlavě, co kdy jí kdo řekl, nebo jak jí kdo kdy něco nedovolil :-) Řeší spíš, jestli ty bylinky, co mám naordinované, jsou i na nervy :-))) Nemyslí na sebe :-)) A s hodinami má neustále problém… ne a ne pochopit,, jak ten čas letí, ne a ne vnímat, kolik je hodin a kdy už je třeba jít. A já to zas tak moc nehrotím, jen ráno :)

          • Sedmi napsal:

            ja bych rekla, ze u ni uz to bude povahou :D ja to mam podobne, dodneska. vsichni kolem si uz zvykli, ale moje tchynka treba nebo svagrova, ktere jsou zvykle mit plany na mesic dopredu, nechapou… ja zase nekdy nechapu, jak muze mit nekdo plan a pak mu to skutecne vyjde (jim temer vzdy), protoze kdyz se snazim a nejaky plan udelam, nikdy mi to nedopadne podle toho… viz ty hory treba.
            Jo a Marek, taky to tak vnimam, miva zajimave postrehy a pise dobre, ale je to hrozne pesimisticke… psala jsem mu i mail, kdyz nema diskuzi na blogu, ale uz je to holt starsi pan… navic u nej ta praxe taky pokulhava za krasnou teorii, protoze ani jednu partnerku si neudrzel. Ale dneska uz chapu, ze jsme vsichni jenom lidi… mysli to dobre a snazi se neco zmenit a to obdivuju.

  3. Pingback: Co dělat, když se cítíme pod psa?? A je to táááák primitivní, Bože… | Žít je umění

  4. Pingback: Někdy každý potřebuje pomoct… ať už je to ten druhý, nebo já sám… část 1 | Žít je umění

  5. Pingback: Důležité okamžiky roku 2015 (1. část) | Žít je umění

  6. Pingback: Který debil vymyslel chytrý mobil?? | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s