(photo uploaded to Wiki Commons by Albert Herring)
Pomáháte sami sobě? Nebo spíš těm druhým?
Nebo nikomu?
A spíš kritizujete, obviňujete, přikazujete, zakazujete, dožadujete se…. ????
„To je děsný… co to zas dělá(š/m)?… a proč to vůbec dělá(š/m)??… přestaň s tím už konečně! atd. atd. atd.“
Mluvíte tak k sobě? K druhým? Ve skutečnosti? V hlavě?
A co když nechci slyšet, že jsem děsná, ale spíš bych přivítala, kdyby mi někdo pomohl?? A neříká se snad, že nejjistější pomoc čeká na konci našeho ramene????
O tom, jak někdy děsně toužíme vyřešit problém (nejlépe teď hned!) a k čemu je nám to tak asi dobré (no, tipněte si), jsem tu nedávno psala. I o tom, co dělat, když se cítíme pod psa. Snaha vyřešit problém je to první, co nás napadne, když se řekne POMOC. Když se nám někdo se svým problémem svěří, většinou se s ním snažíme nalézt nějaký důvod, PROČ to tak je, a pomoct mu se toho problému zbavit. Klasika. Logika…
No, ale Pema Chodron (jejíž knihou Začni tam, kde jsi) jsou tyto články inspirované, má na to kupodivu úplně opačný pohled. Zbavit se problému?? Ale kdepak. Přece se nebudeme zbavovat toho, co má pro nás takovou cenu!!!
Jenže co tedy dělat, aby z toho člověk nezcvoknul???
- Vzdej to. Vzdej se veškeré naděje, nezmění se vůbec nic… jsi ochotná/ý se s tím smířit?
- Uvolni se konečně místo toho věčného boje. Uvolnění je ten největší dar, který si můžete dát.
- Přestaň myslet. Vypni ten stroj na dramata. Na příběhy plné co by kdyby a jak je to děsné a jak je to úžasné. Samomluva je pro šílence, ne?? Je to všechno JEN myšlení.
- Buď k sobě jemný a laskavý. Místo bičování se myšlenkami se pohlaď tonglenem. Ten mrak, pamatujete??
- Přestaňte živit oheň zloby, žádostivosti a samomluvy.
- Místo toho důvěřuj, že už teď máš vše, co potřebuješ a budeš potřebovat (pravda, tohle chce, abyste tu zkušenost měli) a buď si neustále vědoma/ý toho, že už nemusíš nic nikde hledat.
- Vnímej, že vše je jako sen, přestaň se snažit uchopit neuchopitelné (kdo kdy mohl podržet v ruce ten nehmatatelný sen, tu pomíjivou myšlenku?). Vnímej vše tak, jak to vnímají děti – jako něco nového, svěžího. Zvědavě.
- Vnímej vše s humorem. Radostná mysl je radostná mysl. Minimálně vděčnost za to všechno, co Vám pomáhá otevřít srdce skrze soucítění, stojí za to vyzkoušet. Vůči sobě i vůči druhým…
Přijde Vám to těžké? Nemožné? Praštěné?
No, je. Ale velmi účinné. A teprve když se agresivně nepídíte po změně daného stavu, tak máte nějakou naději, že se daný stav nějak změní. A pokud ne, tak Vás to aspoň nestálo zdraví. Nebo třeba i život. Těch infarktů…..
A jak pomáhat druhým? Jak k druhým (k našim partnerům, kolegům, přátelům, dětem) přistupovat tak, aby nás vůbec poslouchali… aby neměli důvod vzdorovat, aby měli absolutní svobodu…
O tom zas příště v druhé části tohoto článku
Žít je umění 
Pingback: Chci vyřešit problém! A to teď hned! Proč Já???? A proč to všechno vůbec??? | Žít je umění
hmm – tak s tímhle se neshodnu.
Já se nedivím :-)) S většinou těch bodů je velmi těžké se vyrovnat. Můžu se zeptat, který tak je pro Vás asi nejméně přijatelný??? Já se třeba strašně nerada vzdávám. Ale musím dát Pemě za pravdu v tom, že v okamžiku, kdy vzdám snahu o to něco na druhém nebo situaci měnit (a změním něco u sebe), tak se druhý nebo situace tak nějak často změní sama od sebe :-))) A když ne… no, tak už mi to aspoň nevadí. Holt, s čím nemůžu hnout, proč do toho strkat???
já se s nimi vyrovnávat ani nechci :)) vůbec. Jednak historické „carpe diem“ je fakt, k němuž každý musí dojít sám. Stejně jako k poznání o nejbližší „pomocné ruce“. Někteří to nezvládnou, což je jejich – ne můj problém. Pokud něco mohu změnit – a stojí mi to za to – udělám to. (př. Synek komunikuje ačkoli tomu nevěřil nikdo). Samomluva je, naopak, věc velice prospěšná. Jak jinak by člověk mohl sám pro sebe pojmenovat věci, které jej tíží, trápí – a vyrovnat se s nimi? Nehledě k tomu, že nikdo mě tak nepochválí, jako já… ecetera, ecetera …
Poznat, že nemá smysl se spoléhat na druhé, možná nebývá doprovázeno dvakrát příjemnými zkušenostmi (a někteří to možná odnesou depresí), ale také mi přijde, že je to to nejlepší poznání, které člověk může udělat.
S tou samomluvou… no, pořád je lepší ta pozitivní než ta negativní :-))) Užívat rozum s mírou a pro dobro věci je důležité umění… a i to mnoho lidí (většina??) nezvládá. Ale jsem přesvědčená, že samomluvu lze do značné míry omezit… a místo řešení a pojmenovávání a chválení si prostě jen užívat to, co je, bez potřeby to nějak hodnotit…
:) ale to spolu přeci vůbec nesouvisí. Užívám si každého dne – s tím, jak to máme s diagnozama – zřejmě více než kdokoli jiný – a přesto „trpím“ samomluvou a nehodlám ji omezovat. Naopak – všude vřele doporučuji. Co neumím pojmenovat, zůstává „pod kůží“, a to není dobré. Vidím v ní spíše prostředek, co by mnozí měli používat více, aby si „vyčistili“ hlavu – teprve potom, totiž, se jim tam vejdou i pocity a „maličkosti“ ..
Copak o to, taky samomluvou trpím (kdysi se spolupracovnice smála, že si mluvím sama pro sebe)… jak říkáte, pomáhá to věci pojmenovat, uchopit. OStatně to dělám i na blogu… napsat si to (třeba do deníku) je pro mě ještě mnohem lepší než jen v hlavě. Už jen proto,že v té hlavě se to často omílá pořád dokola, zatímco, když si to napíšu, dokážu to pustit. A pak si užívám ty chvíle, kdy nemám pocit, že žiju v myšlenkách. A ten pocit je tedy naprosto bezva.
no, v necem mi to jde samo a jinde strkam a bojuju uz kolikaty rok a ono porad ne a ne… tak asi se na to budu muset fakt vybodnout a pustit to…
Když ono to někdy jde velmi ztuha… taky jsem bojovnice. Taky jak v čem :-))) Těch věcí, které jsou pro mě natolik důležité, že jsem ochotná jim věnovat energii je pomálu… zato pak se do nich opřu vší silou :-)))))
Pingback: Někdy každý potřebuje pomoct… ať už je to ten druhý, nebo já sám… část 2 | Žít je umění
Pingback: Co dělat, když se cítíme pod psa?? A je to táááák primitivní, Bože… | Žít je umění