Někdy každý potřebuje pomoct… ať už je to ten druhý, nebo já sám… část 2

(photo uploaded to Wiki Commons by Albert Herring)

(photo uploaded to Wiki Commons by Albert Herring)

V minulém článku jsem psala o tom, jak pomoct sám sobě v dobách, kdy máme dojem, že je všechno na houby. Svět se řítí (doplňte si sami)… my sami se řítíme (také tam…). Chceme, aby bylo líp… aby někdo, něco (nebo já sám) všechny ty problémy vyřešil, protože TAKHLE SE PŘECE NEDÁ ŽÍT! No, nedá.

A přece v tom žít musíme. Ještě dnes, zítra, možná i pozítří, možná i další generace…

Co s tím zaznělo v několika bodech tady.

A jak pomáhat druhým?:

  1. Pomoci nejdřív sám sobě. Uvolnit se z toho vzdoru, z té obrany vůči nepříjemným pocitům a situacím. Nebo znáte nějaký způsob, jak druhým účinně pomoci z pozice vlastní sebeobrany??
  2. Přenést se do pozice (kůže) toho druhého. (Znáte to rčení o chození v cizích mokasínech… nebo tu píseň od Depeche Mode o souzení druhých? Zpíval o tom i Sting. Nejen já trvám na tom, že dokud nejsme v situaci druhého, nemůžeme vědět, že bychom třeba nejednali stejně „špatně“ jako on… a neublížili sami sobě třeba ještě víc než oni ublížili nám…)
  3. Spíš s nimi spolupracovat než bojovat. (Boj je prostě jen agrese. Stejná agrese jako jakákoliv jiná. Vypadá tak oprávněně, spravedlivě… ale k ničemu dobrému nevede stejně jako žádná jiná válka….).
  4. Hlavně se, prosím Vás, nestavte do pozice toho, kdo všechno ví, všechno zná… hotový dobrodinec, který může druhým pomoct. Houby. Jsme všichni na stejné lodi, všichni v té vnitřní agresivitě, v tom ulpívání na tom, co se nám líbí a čeho se za boha nechceme vzdát, lítáme společně. Dnes někoho z toho ulpívající bahna vytáhnete Vy, zítra někdo zas třeba vytáhne Vás…
  5. Chce to trpělivost. Hodně, hodně, hodně trpělivosti.
  6. Chce to zapomenout na hodnocení. Nic není dobré nebo špatné. Ani ten druhý, ani daná situace. Je prostě taková, jaká je, a je jen potřeba ji tak přijmout. A teprve pak s ní třeba něco udělat, jestli to ještě vůbec bude potřeba. Však ona se velmi často změní sama od sebe v okamžiku, kdy s ní přestaneme bojovat…
  7. Nepřisypávej do rány sůl!
  8. Nerozebírej je!
  9. Nevytyčuj druhým cíle… oni nemusí žít dle našich ideálních představ.
  10. Nevyhrocuj nic až do silné bolesti.
  11. Lépe naslouchej a méně mluv.

A hlavně se vzdejte představy, že Vy víte, co dělat.

Nevíte to ani u sebe, ani u druhých.

Ale když se ztišíte, možná pochopíte, kudy se vydat… nebo se cesta sama ukáže…

Tak co to vyzkoušet? Sám na sobě, na svých dětech, partnerech, kolezích v práci???

S gustem do toho :-)

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Vztahy se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na Někdy každý potřebuje pomoct… ať už je to ten druhý, nebo já sám… část 2

  1. jolana88 napsal:

    na pomáhání druhým jsem velice opatrná. Mnozí lidé tohle totiž berou jako „samozřejmost“. Není. Život prostě není fér :D Pokud vím, „kam“ jdu – (což já na rozdíl od mnohých vím), klidně můžu říct, že já Vím, co je pro mně nejlepší. Pro mě tedy „vím, co dělat“ není představa, ale fakt.

    • avespasseri napsal:

      Jo, jo… někteří lidé to berou jako samozřejmost… a jiní to zas berou jako „koukej, jak jsem ochotný, koukej pro mě taky něco udělat“… Nikdy se Vám nestalo, že jste se ocitla v situaci, kdy jste najednou měla dojem, že vůbec nevíte, co dělat??? Protože ten předchozí způsob reakcí se najednou ukázal jako nevhodný??? Taková náhlá změna paradigmatu ??? :-)))))

      • jolana88 napsal:

        co si pamatuju – ne. Jsem praktikující logický pragmatik. Naturel. Problémy – moje – byly spíše v tom, že mě okolí vmanipulovalo do rolí, postojů a postupů, kde jsem cítila, že „je špatně“. Takových bylo víc, samozřejmě. Dlouho mi trvalo, až do pádu, pochopit, že přemáhat svoji „přirozenost“ je nesmysl. Nemusím se všem líbit, všechny brát v úvahu …. a přesto dokážu žít. (zajímavé je, že co se týče dětí – o jejich „prostor“ jsem se rvala; pro sebe si říkala „to zvládnu“ )

        • avespasseri napsal:

          Logický pragmatik? Dobrý den, Spocku :-)) A já zrovna včera říkala, že doufám, že se znovu někde narodí -)))) To je velký dar pochopit, že přemáhat svou přirozenost je nesmysl…

          • jolana88 napsal:

            Dar – snad. Každopádně mnoho lidí, co se tím řídí, nejdřív zaplatí vysokou cenu. Vyčerpání, pád. Protože, co si budeme povídat, asociální nonkonformismus vyžaduje notnou dávku odvahy :DDDD

            • avespasseri napsal:

              To by mě zajímalo. Tak zpočátku jistě, ne? Ale když zjistíte, že nijak jinak fungovat nemůžete a že Vám může být šuma fuk, co si o tom kdo myslí… že to zas tak moc nebolí, jak si člověk v tom svém strachu vystoupit z řady myslí, tak už to není tak hrozné ne??? Z mé zkušenosti musím říct, že v porovnání s tím, jak moc jsem se bála před dvaceti lety být jiná, dnes už se tolik nebojím… a zjišťuju, že nebylo moc čeho se bát. Ale natvrdo do toho stále ještě nejdu :)))))

              • jolana88 napsal:

                :DD „…že to zas tak moc nebolí, jak si člověk v tom svém strachu vystoupit z řady myslí, tak už to není tak hrozné ne??…Ale natvrdo do toho stále ještě nejdu :)))))“ Chtělo by se zeptat, PROČ do toho stále nejdete, když to zas tak moc nebolí? :))) Nejde o strach vystoupit. Člověk je poplaten konvencím ať chce (přizná si) nebo ne. Hlavně zpočátku platí:“je to v poho – s klidem zvládnu“, takže sešupu do pekla si ani moc nevšimnete. Takže zmrtvýchvstání – první kroky „po svém“ nejsou na odiv, ale z čistého pudu sebezáchovy. Ale pravda – pak už Vám ostatní můžou jen závidět. No uznejte, kolik lidí sedává na pangejtu se zmrzkou? :))) – my jo

                • avespasseri napsal:

                  :-)) Asi to bolí natolik, že pud sebezáchovy musí být dost silný, aby tohle přebil. Pamatuju, že když jsem se poprvé rozhodla udělat si to po svém a ne podle toho, jak se všeobecně očekávalo (vyprdnout se na státnice), měla jsem předtím pocit, že pokud to neudělám a dál se budu přizpůsobovat, tak mě to zabije. Byl to takový malý krůček, který jsem pak často musela vysvětlovat, ale nikdy to nikdo nepochopil :-)))) Ale pro mě to byl velký skok :-)) Roky předtím se o mě pokoušely, sice teoreticky ale kdo ví, čím to začíná, chutě na sebevraždu. Měla jsem toho všeho plné zuby. Poslední dobou sice nemám chutě na sebevraždu, ale velmi často se dostávám do situací (nebo jsem do nich tak nějak nenápadně popostrčená :-)), kde jednám čistě z pudu sebezáchovy :-) Je to náročné, ale já z té ulity hlavu nevystrčím, dokud nemám dojem, že mi někdo šlape na hlavu :-)))) Pamatuju se, jak i při zemětřesení v Egyptě, zatímco všichni se seběhli u mě v pokoji s tím, co budeme dělat, jsem na to já reagovala slovy, že spím a nikam ven utíkat nebudu :-)))))))))))

  2. Pingback: Co dělat, když se cítíme pod psa?? A je to táááák primitivní, Bože… | Žít je umění

  3. Pingback: Chci vyřešit problém! A to teď hned! Proč Já???? A proč to všechno vůbec??? | Žít je umění

  4. Pingback: Někdy každý potřebuje pomoct… ať už je to ten druhý, nebo já sám… část 1 | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s