Poslední dobou mi cestu zkřížily dvě knížky. A obě mi velmi pomohly:
- Jedna mi ukázala, před čím utíkám (o té bude v tomto článku řeč).
- Druhá mi ukázala, jak vydržet a neutéct (o té jsem tu už psala hodně – první ze série článků je ta o tom, co dělat, když se cítíte pod psa).
Miluju takovéhle náhodičky… no, člověk si alespoň může říct, že třeba ty těžké chvíle přicházejí proto, aby ty knížky, které čtu, měly nějaké to využití a nebyla to jen ztráta času… i když… nebylo by pak třeba od věci radši nečíst vůbec nic????????
Knížka francouzské autorky Lise Bourbeau se mi připletla do cesty opravdu náhodou… úvodní kapitolu uveřejnila na svém blogu AnitraM(https://anitram.wordpress.com/2015/03/02/ako-si-vytvarame-masky/).
A já se pak – klasicky – začala divoce pídit po tom, kde TOHLE sehnat. (Prozradím Vám tajemství… na uloz.to ji nadete).
Knížka popisuje 5 modelů chování, kterými se chráníme před bolestí, kterou si podle autorky přinášíme do života již z minulých životů a odráží se již v našem dětství ve vztazích s rodiči. Většinou prý tíhneme nejvíc k jednomu z nich, ale mohou být i nakombinované. Nebo se může stávat, že během dne si těch „masek“ nasadíte několik, podle toho, jaké zranění si chcete zrovna chránit. Já sama u sebe našla funkční modely hned tři! Když si nebudete jistí, který z nich je ten Váš (protože sami často své největší utrpení a bolest vidět nechceme), velmi dobře se to prý dá poznat ze stavby těla.
Já sama si z té knížky odnesla toto ponaučení: když si všimneš, že máš sto chutí udělat jednu z následujících pěti věcí, nebo když ti začnou v hlavě kroužit následující myšlenky, tak toho radši hned nech! Fakt by to nebyl dobrý nápad a cesta by to byla spíš do pekel!
1. Utéct… ze situace, nebo od člověka, který ve Vás vyvolává pocit odmítnutí. Probouzí se ve Vás strach, že zpanikaříte, že se budete cítit bezmocní. Radši byste se někam schovali, neříkali vůbec nic. Protože nejste vůbec důležití.
2. Dožadovat se pozornosti… protože bez něj/ní to přece nemůžete zvládnout! Máte dojem, že potřebujete pomoc a podporu. Jste ochotní jít dokonce tak daleko, že budete trpět (třeba nemoc je dobrá strategie), jen abyste pozornost získali. Rozhodně nedopustíte, abyste zas byli opuštěni.
3. Přetrhnout se, abyste vyhověli druhým… protože přece musím být nějak potřebný. Vy jste přece ti velkodušní lidé s otevřeným srdcem. Zjistíte, že na sebe nakládáte víc, než zvládáte, včetně povinností a závazků druhých. A dobrovolně! Nechcete, abyste se museli za něco stydět. Aby Vás někdo ponížil.
4. Být ten, co všechno zvládá levou zadní… protože Vy dokážete vše a vlastní reputace je pro Vás to nejdůležitější. Jste ti, na které je možné se vždy spolehnout, rozhodně nikoho nezradíte. A ani Vy sami si nenecháte nic líbit!
5. Být dokonalý… protože všechno a všichni přece musí být perfektní! Naprosto jasně víte, co je správné a co ne, co by mělo být a co ne. A hlavně co je fér a co ne. Aby Vám náhodou někdo neukřivdil. Nebo Vy jemu. Neustále se rozčilujete, protože něco není ťipťop. Kritika (ať již druhých, nebo sebe) je Vám vlastní. Vše chcete mít pod kontrolou a nejvíc jste nároční sami na sebe.
Tak co? Našli jste se v některém modelu? Jaká je Vaše nejčastější reakce ve stresové situaci? Chcete utéct? Začnete se dožadovat pomoci a propadat zoufalství, pokud nepřichází? Začnete najednou myslet spíš na druhé než na sebe (copak já… ale jestlipak on je v pohodě?? Jestlipak, chudák, něco nepotřebuje?)?? Začnete se tvářit, že jste hauři a že Vás nic nerozhází? Nebo se „zaživa nesmíříte“ s tím, že situace není dokonalá, začnete se rozčilovat a honit všechny, včetně sebe, do toho, aby se to změnilo??????
Každý ten model je řízen jedním zraněním, se kterým se prý rodíme, a kterému se snažíme co nejvíc vyhnout, protože nás bolí nejvíce… ať už je to odmítnutí, opuštění, ponížení, zrada, nebo křivda. Co Vás nejvíc zraňuje? Když Vás někdo odmítá? Když Vás někdo upustí? Když Vás poníží, zradí, nebo Vám ukřivdí??
Žít je umění 
více možností v nabídce není? moje reakce na stres? hledat a najít řešení :) zrovna v takových chvílích funguji naprosto dokonale :DDD Co se ostatního týče, dalo mi to fušku, ale už dávno podobné věci neřeším. Jsem jaká jsem, lepší to nebude…
Bohužel, paní se dost omezila :-))) Hledání řešení může být velmi snadno forma úniku…:-))) Jak prchnout před tím, co se mi nelíbí. Jak to změnit. Nebo forma touhy po tom, aby vše bylo přesně tak, jak si myslím, že by mělo být (tj. touha po dokonalosti). :-) Nebo možná i něco jiného. Já se taky pořád snažím hledat nějaká řešení… něco změnit… něco zlepšit… něco vysvětlit… :-))))) Ale nebylo pro mě snadné vidět, co je za touhle celkově velmi chvályhodnou činností :-)
asi jsem se špatně vyjádřila. Ve stresu – funguji naprosto dokonale. „Nehledám“ řešení – v běžném životě už vůbec – prostě jej najednou „vidím“ – a vím co a jak dál – bez ohledu na emoce příjemný, nepříjemný, bude – nebude se líbit atp. Myslím, že velkou výhodu mám v tom, že umím i pro sebe pojmenovat věci pravými jmény. Křivdu dokáži najít, pojmenovat – ale svět prostě není fér – takže nebudu trávit jejím „napravováním“ x minut, natož let .. btw: osobně si myslím, že patlat a rozebírat podobné věci, jako jsou vyjmenovány – delší čas – je nejhorší, co pro sebe člověk může udělat.
Tak to je ideální… vidět to správné řešení hned. To se mi málokdy stává. I když od té doby, co jsem přečetla tohle, tak určitá řešení velmi rychle odpadávají, protože najednou velmi jasně vidím, CO vlastně dělám. A že to není to, co mi opravdu pomůže. A to správné řešení se pak vyloupne spíš samo :-)) Jo… když někdo x let řeší křivdu, kterou mu kdo kdy udělal… a mstí se atd. atd., jsou to ztracená léta. Každý z těch modelů je tak velmi viditelný… takové ty tchýně, jak se pořád snaží mluvit druhým do života a tvářit se, že jsou nepostradatelné atd. atd. Takoví ti lidé, kteří si začnou hrát na mrtvého brouka a mlčí v okamžiku, kdy před ně člověk předestře nějaký problém. A takových příkladů se asi najde. Je fajn vědět, že je to normální… a že ti lidé to nedělají proto, že by byli tak příšerní… ale že se prostě jen chrání…
:) jste opravdu optimista .. Za mě spíše – slovy klasika – „O nikom (ani o sobě) si nemyslím nic dobrého. Jen málokdy se spletu“ :) Synka to učím odmala. Vidět svět, jaký je. Nebýt dobrý je lidská přirozenost. Být dobrý je nadstandard. (chovat se k někomu mile neznamená automaticky dostat oplaceno stejně; musí s tím počítat)
Já to beru tak, že v podstatě jsou všichni dobří, ale není dobré od nich něco dobrého očekávat :-)) Protože ze strachu je člověk schopen člověka nejen potopit, ale i zabít….
Nejak mi pripada, ze krivda a dokonalost nebo snaha toho dosahnout, spolu nesouvisi. Krivdu nesnasim, ale nepripada mi, ze musim mit vsechno dokonale… nevim, to by asi museli posoudit lidi kolem…
To je jen takový stručný výtah… možná by to chtělo celou tu kapitolu přečíst, aby si člověk udělal přesně obrázek o tom, jak to autorka myslela. Z mých vlastních zkušeností to souvisí, protože když mám dojem, že mi někdo křivdí, tak to tak vnímám většinou proto, že prostě nechce uznat, že jsem lepší, dokonalejší atd. atd. atd. Že neuznává mé super perfekt hodnoty :-)))) Protože jsou pro mě samozřejmě děsně důležité.
hm… asi by to chtelo precist. ja vnimam krivdu spis jako nespravedlnost…
No právě… v té kapitole se píše právě o tom, že takoví lidé řeší, zda je něco spravedlivé, nebo ne. Klasická větička „to není fér“… „to si nezasloužím“. I v tom smyslu, že Já jsem přece ta dokonalá, která si vůbec zaslouží něco víc. Nebo případně něco míň, když dost dokonalá není….
No, panecku, moc pěkný…
Tak já bych rekla, ze většinou jsem 5tka, ale třeba ted… Jsem vzala nohy na ramena a zdrhla… :)
Také je mi velmi blízká :-))) Zdrhání, které provozuješ, asi nebude nic patologického :-)))))
Myslím, že jsem v každém bodě trochu. Vlastně všude naplno :D
:-) V té knížce jsou pěkně popsané tělesné typy jednotlivych modelů… to, co je nejvyraznější, je pry ten model, kteremu podlehame nejcasteji.
Pingback: Fakt spešl, aneb o zásadních životních rozhodnutích | Žít je umění
Pingback: Co je vůbec skutečné??? | Žít je umění
Pingback: Jak čelit strachu, jak být opravdu svobodná a jak opravdu milovat? | Žít je umění
Pingback: Důležité okamžiky roku 2015 (1. část) | Žít je umění
Pingback: Když dostanete strach, zamiřte hlouběji… | Žít je umění – ENjoy!
Pingback: Když dostanete strach, zamiřte hlouběji… | Žít je umění – ENjoy!