Fakt spešl, aneb o zásadních životních rozhodnutích

photo credit: N A Nazeer

(Wow… to je tááák dlouuuhýýý :-) Ale jak o TOMHLE psát stručně???)

Tak v pondělí jsem psala, že tohle je speciální týden, protože v něm slavím rok od velké změny v mém životě.

Na závěr tohoto týdne mi nezbývá než napsat, že to je opravdu velmi speciální týden, protože jsem se na jeho konci rozhodla učinit v mém životě další velkou změnu! Udělat rozhodnutí, ke kterému směřuju už několik měsíců, pořád se kolem něj točím, ale vždycky jsem měla strach se pustit a skočit.

Ještě včera ráno jsem měla v hlavě utkvělou myšlenku, že pokud se pustím, tak přijdu o to nejvzácnější, co mám. Co mi pomáhá, bez čeho si svůj život zatím nedokážu představit. Co je mi oporou, co otevírá mé srdce a učí mě odvaze i bezpodmínečné lásce. Jen o té svobodě se jaksi nedá mluvit a utrpení, které z toho vychází, je příšerné. A já přece svou svobodu tak miluju!

A přitom si stačí uvědomit… vzpomenout… že nikdy v životě se Vám nepřihodilo nic (alespoň mně ne), co by nenaplňovalo Vaše nejhlubší potřeby, i když to třeba nebylo zrovna to, co jste si sami přáli… jak pak vlastně můžu přijít o to nejvzácnější, co mám?? A proč bych měla mít strach, že když se toho nebudu zuby nehty držet, tak o něco důležitého přijdu. Jako by to nemohlo přicházet stejně svobodně, jako se to objevilo, když bylo potřeba, a odcházet stejně svobodně, když ho potřeba nebude.

Za tím rozhodnutím stojí spousta rozhovorů, spousta „náhod“, spousta knih, spousta poznámek v mém deníku, které když se všechny slijí v jeden velký proud, dokáží pohnout i takovou vzdornou skálou jako jsem já… která se obrnila proti vnějšímu světu a vypadá to, že je pevná. Ale znáte tu moji báseň o Moři?

Tu první báseň, kterou jsem napsala před 20 lety, pod vlivem šílené nešťastné lásky, kterou jsem v té době prožívala? Tu báseň o skále, která kdyby měla tvář, tak by s každou vlnou, která by jí nemilosrdně švihla, uronila jednu slzu??? A o síle lásky, které se člověk nemá pustit, ani když kvůli ní trpí, ani když se díky ní raduje, protože právě ona je pro něj tou jedinou ochranou v temnotách i na světle? A když budete důvěřovat, vyhladí Vás, zbaví všech nečistot, promění ze zrníčka písku na vzácnou perlu. A bohatě Vás obdaruje.

Hmm… žádná jiná ochrana Vás opravdu neochrání. Jen zakryje ty vnitřní rány, jak o nich mluvila autorka jedné z mých oblíbených knih Uzdrav svá vnitřní zranění a o které jsem psala v článku 5 věcí, které rozhodně nedělat.

Je strašně těžké věřit, že všechno je přesně tak, jak má být. I o tom jsem tento týden psala (Legrační) a celý týden byl ostatně tomuto tématu věnován (9. Vše je tak, jak má být). Všechno je přesně tak, jak má být, i když se dějí věci, které Vás zraňují, kvůli kterým byste za sebou normálně práskli uraženě dveřmi a vyčetli lidem kolem sebe každý nádech a výdech. Jenže Vy přesně vidíte, co se děje a proč se to děje a nemůžete ani sebe ani druhé vinit. Přesně tak, jak jsem o tom také kdysi psala…. o tom, co všechno nemá smysl

Všechno je jen takové zrcadlo… taková hra…

Čím víc jste k ní připoutaní, čím víc chcete, aby všechno bylo jinak, čím víc si myslíte, že Vám něco chybí, že jste k ničemu, nebo že ti druzí jsou k ničemu, čím víc se kvůli tomu vztekáte, nebo naopak pláčete, čím víc se snažíte přemýšlet o tom, jak to všechno změnit… tím víc se do té hry zaplétáte. Až si jednoho dne úplně přestanete uvědomovat, že všechno je jen hra a že Vám nikdo neubližuje a ani ublížit nemůže.

  • A přitom stačí jen být, teď a tady.
  • Věřit, že vše je právě takové, jaké to má být.
  • Že vše, co budete potřebovat, budete mít.
  • Ale že v podstatě vlastně ani nic nepotřebujete.
  • Nevzdorovat, nebránit se, nebojovat.
  • Uvolnit se.
  • Poddat se té síle, která dokáže přeměnit zimu na jaro, aniž byste pro to museli prstem hnout.
  • A teprve pak něco udělat – něco, co je v souladu s ní.
  • Něco, co neslouží ani k self-protection (ochraně sebe sama), ani k self-attainment (získání něčeho pro sebe), jak o tom psali v té úžasné knížce, kterou jsem četla v létě na Rhodosu.
  • Neutíkat, nedožadovat se pozornosti, nehrát si na haura, ani na nepostradatelnou dobrou duši, která chce všem pomáhat. Neočekávat ani od sebe, ani od druhých dokonalost. Ano, to je přesně těch 5 věcí, které rozhodně nedělat!
  • A když je nejhůř a cítíte se pod psa a nejradši byste právě jednu z těch věcí udělali, využít tu moc lásky… otevřít jí srdce… právě tak, jak to popisuje Pema Chodron v knížce „Začni tam, kde jsi“, a jak jsem to já popsala v článcích této její knížce věnovaným (např. Co dělat, když se cítíme pod psa…a je to tááááák primitivní, Bože!) .
  • A když ani tohle nezabere, vytáhnout ještě drsnější kalibr. Třeba nějaké to božstvo… svět zná nepřeberné množství pomocníků a ten náš západní dokonce Jednoho Nejvyššího :-)

Nečekám, že tak to budu vždycky vnímat a dělat. Nemyslím, že se úderem půlnoci nebudu zaplétat do žádných her a že se nikdy nenaštvu, nebo se nebudu něčeho bát. Jsem jen ráda, že jsem se dokázala pustit toho nejvzácnějšího a získala zpět alespoň část své svobody. Navíc ten fór asi spočívá v tom neočekávat vůbec nic a vymazat ze svého slovníku slovo „měl/o/a/i   by“ (zlatá angličtina s jednoduchým SHOULD :-)). A „chci/nechci„.

Už jen proto, že jsem snad stokrát poznala, že něco se změní jen v okamžiku, kdy se toho přestanu dožadovat, přestanu o tom moralizovat, ale prostě tomu poskytnu ten svobodný prostor. Nic s ničím nepohne pokud to tak nemá být…. i kdybychom do toho slona píchali rozžhaveným železem a řvali u toho jak pominutí… a pak se zhroutili nad tím, jak je ten svět nespravedlivý, že slon nechce jít doprava….

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Strach, Svoboda, Uncategorized se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Fakt spešl, aneb o zásadních životních rozhodnutích

  1. Pingback: Že bychom fakt končili?? Aneb chvála plavek! | Žít je umění

  2. Pingback: Jak k Vám promlouval březen? A jak ke mně? | Žít je umění

  3. Pingback: Jak čelit strachu, jak být opravdu svobodná a jak opravdu milovat? | Žít je umění

  4. Pingback: Důležité okamžiky roku 2015 (1. část) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s