Když se to s pravidly a tresty přežene….

(photo credit: Wing-Chi Poon)

(photo credit: Wing-Chi Poon)

Zajímavé… v poslední době se vyrojilo několik článků a diskuzí na téma pravidel a jejich dodržování. Začalo to u Tribuna. Jak jste na tom Vy – chodíte na červenou??

Já jsem z těch, které s dítětem stojí na červenou i večer, když nejede téměř nic. Navíc čekáme docela dlouho, protože bydlíme u okruhu a než ta zelená naskočí, trvá to. Když „čudlík“ nezmáčkneme, zelená nenaskočí vůbec. Čekávám už jen z toho důvodu, že zastávám názor, že nejdřív se musí vytvořit návyk a teprve pak je možné občas učinit z pravidla výjimku. A navíc v době, kdy je člověk dostatečně zralý na to, aby mohl posoudit, zda je to v dané situaci možné. Ovšem přiznávám, že párkrát (na prstech jedné ruky by se to jistě dalo spočítat) jsme tu silnici přeběhly. Třeba ve chvíli, kdy jsme nestihly ten čudlík včas zmáčknout a věděla jsem, že ačkoliv máme červenou, normálně bychom měly zelenou. Dítěti jsem to vysvětlila a utíkaly jsme.

Na příběhu o lži u Sedmi se, myslím, postupně docela pěkně ukazuje, že někdy máme tendence zapomínat na prevenci a pouze trestat. Jako bychom se lekli, co bude, když to necháme projít jen tak. Ačkoliv lež je bezpochyby chování, které je proti všem pravidlům slušného lidského soužití. Ale je to jako bychom v tom našem shonu zapomněli (bdělost!)na slupku od banánu, která nám spadla na zem, a vynadali tomu, kdo po ní uklouzne (že si má dávat pozor :-)). Chybu udělali oba… ale jak říká jedna psychologická poučka (odpusťte, už to je doba, nepamatuju si to přesně): u sebe máme tendenci přičítat naše omyly situaci, u druhých je přičítáme charakteru :-) Koho bychom měli trestat? A je vůbec nutné trestat? (co že to ten RaR přístup říká od trestání? A jaké jiné alternativy nabízí?) Pravda, je to diskutabilní… úrovně Tao-te-tingu, který vnímá zákony úplně nezvykle, nedosahujeme ani náhodou :-))

Znáte tento úryvek z Tao-te-ťingu? A co Vy na to?

Čím více je zákonů a nařízení –
tím lépe se daří zločinu a podvodům !

Čím více je lepších a účinnějších zbraní –
tím více poteče krve !

Čím máme větší dovednost a možnosti –
tím záludnější věci vznikají !

Čím více je zákazů a tresty drakonicky rostou –
tím je více lupičů ! 

Já mám s tou svojí, i s dětmi, které učím, velmi často podobnou zkušenost… čím víc moralizuju a oháním se pravidly, tím víc narážím na to, že se porušují :-) A já se pak oháním pravidly… a…. no, je to začarovaný kruh…

Nakonec se mi osvědčilo mít pravidla tak nějak v pozadí. Na mysli, na očích, ale tak nějak nenápadně, hravěji. Jak v práci, tak doma.

A proč mi tak moc vadí ono bazírování na pravidlech??

  1. Dokud jsem sama nezačala učit a nezjistila, jak důležitá pravidla pro valnou většinu lidí jsou a že není možné je úplně přehlížet, velmi jsem učitelům zazlívala všechna ta praštěná pravidla, kterými jsme se ve škole museli řídit. I jako učitelka jsem pak musela přenést přes srdce, že pro některé žáky (většinou žákyně) jsou některá pravidla prostě buzerace a omezování osobní svobody (třeba úkoly musíte všichni přinést na příští hodinu!)… a že teď já se chovám jako ten dráb.
  2. Ale hlavně se do mě asi zaryla jedna knížka, kterou jsem milovala jako dítě. Četla jsem ji pořád dokola. Vzpomněla jsem si na ni zas po letech velmi zvláštní „náhodou“… začalo se mi z ní spousta věcí připomínat, nabalovala se jedna asociace na druhou a já najednou propadla pocitu, že na té reinkarnaci třeba něco bude…. a moc se mi to nelíbilo… ale to je jiná…

Ta knížka se jmenuje Nebeský strom od Edith Pargeterové (pěknou recenzi i s ukázkami najdete TADY). Je to středověký příběh o anglickém staviteli katedrál, ale také o lásce a cti. A začíná tím, že hlavní hrdina, syn feudálního pána, je spolu se svým soukojencem, synem nevolníka, přistižen nad postřelenou srnou (nevinně) na královských pozemcích (tuším). A trest? Jeden může být potrestán, jemněji, vlastním otcem v soukromí. Druhý je zbičován veřejně a ještě mu má být druhý den useknuta ruka.

Takový je zákon, takový je trest. Ale je to spravedlivé? Hlavní hrdina, Harry, to vyřeší tak, že spolu se svým přítelem, Adamem, uprchnou. A mládí stráví ve Francii na stavbě katedrály.

Důsledné lpění na dodržování zákonů, ze strachu před tím, že se jednotlivec i společnost propadnou do anarchie, vede jen a jen ke strachu. Co jiného může být plodem strachu? Já nevím, jak Vy, ale když se já bojím, zjišťuju, že se najednou chovám způsobem, o kterém jsem si vždycky říkala: „Tak tohle, tohle já NIKDY“.

Důsledné lpění na liteře zákona není podle mě nic jiného než fundamentalismus. Jen v takovém hávu, který nám nepřipomíná ten islámský, násilný. Ale v podstatě je to totéž. Dokud byla šaría jen takový zákon někde v pozadí, který se ve většině islámských zemí v podstatě nedodržoval, vše bylo Ok. Problém začal až s příchodem fundamentalistů.

Některé zákony (třeba ty rasistické norimberské za 2.SV) jsou přece na první pohled pošahané. A i ty se musely dodržovat. A mám mluvit třeba o inkvizici?? Jistě ne, že? Každý člověk má, podle mě, právo se zamýšlet nad tím, do jaké míry je daný zákon opravdu spravedlivý, jaký je duch toho zákona a případně ho překročit. I za cenu toho, že ho třeba popraví (i obrazně) :-) Nebýt takových lidí, měli bychom tu pořád ještě středověk s jeho zákony…

Znáte ono Heinzovo dilema? Najdete ho v článku o vývoji morálního uvažování na wikipedii. Jak byste ho řešili? Ukradli byste ten lék (i když krást se zjevně nemá!)? Výsledkem tohoto „testu“ není, zda jste morální, nebo amorální. Důraz se neklade na správné/špatné. Ale důraz se klade na to, jakým způsobem si své řešení obhájíte… a podle toho zjistíte, jaký typ morálního uvažování máte. A neberte to tak, že některé je lepší nebo horší… nebo ten, kdo má dva metry je lepší než ten, kdo má jen metr šedesát??? :-))

Spíš než dobře mířenými ranami donekonečna uřezávat větve, nemělo by víc a víc lidí spíš hledat kořeny problémů?? A tam ten rašící plevel odtrhnout? I když, kdo ví, možná než o pěknou zahradu nám jde spíš o dokonalé bonsaje????

 

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Strach se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Když se to s pravidly a tresty přežene….

  1. jolana88 napsal:

    a) k Tribunovi nechodím – delší dobu, nesmím se rozčilovat. b) neřekla bych, že u Sedmi je to o nedostatečné prevenci (a hned trestu), spíše o vymožení práva (vymezení hranic a nastavení pravidel). Pokud totiž budu rozebírat, co všechno! měla která strana (dospělí) udělat, aby (ne)chudáci děti nebyly vůbec pokušení a skutku vystaveny – a vždy (zrovna s RaR) dojdu k tomu, že „vina“ je na dospělých (ještě více promíjet, odpouštět, omílat) – místo abych si vymohla respektování hranic – dopracuje se většina rodičů k návštěvám v diagnosťáku. PS: za mně osobně – nesouhlasím s tím, že máme právo překročit zákon (protože nevyhovuje výklad, je zjevný rozpor (z indiv.pohledu…). Pokud jej chci změnit – musím se snažit jinak. Nikdo není nad zákon (LZPaS, Hlava I.)

    • avespasseri napsal:

      b) z mého úhlu pohledu je to TAKÉ o vymožení práva. Souhlasím, že pokud se rodiče dopracují k tomu, že budou za provinění dítěte vinit sami sebe (a netýká se to ostatně jen dětí) a oprašovat dětem cestičku, aby se jich, nedej Bože, nedotkli, tak to nikam nepovede (jo, do blázince a do diagnosťáku nejspíš ano).
      Ale podle mě je velké nedorozumění považovat respektující přístup za ten, kde se právě tohle děje… je to přece respektovat (já dítě nebo toho druhého) a BÝT RESPEKTOVÁN (tj. požadovat po dítěti, aby respektovalo pravidla, ale i mé pocity, má přání). Ta rovnováha se velmi těžko hledá, ale to neznamená, že by se hledat neměla a že není do určité míry situaci od situace dosažitelná. Prevence neznamená, že budu řešit, jak dítě nevystavit pokušení, prevence znamená, že najdu takový způsob jednání, které bude brát ohled na stav toho druhého člověka. A pokud to nejde, nebo pokud se mi to nepodaří, tak se to holt nepodaří. Nebudu za to trestat ani obviňovat sebe, ani toho druhého… ale poučíme se z toho a příště se budeme chovat jinak. Protože chápeme, kde se stala chyba, ne ze strachu před postihem…

      • jolana88 napsal:

        těch věcí, co mi vadí, by bylo…pro malé děti je každý prožitek velmi silný, vše prožívají tady a teď a naplno, a tak to, co potřebují je naše láska = naše akceptace jejich chování bez výhrad.. ? ani náhodou; zkuste dítku v období vzdoru „vysvětlovat“; užívát fyzickou převahu – víte, že ji hodně dětí vnímá jako Silné ponížení? – mnohem horší než jedno plácnutí; dáte na výběr dvě věci (btw. přecházím, že manipulace je manipulací ač ji nazvete alternativou – to už říkal Shakespeare) – vybere si třetí – a máte se zase 20minut o čem bavit (přičemž zrovna tohle je situace, kdy dospělé dětská logika sežehne bez problémů); je mnoho dětí, které si prostě nespojí příčinu a následek (btw. oni si je dosud, vlastně, nespojili ani dospělí nadšení účastníci kurzů); kdykoli slyším „náborářská“ hesla – typ pojďme se podívat, co s tím uděláme?… otvírá se mi nůž v kapse – a kde jste slyšela takhle v rodinách mluvit? atd. atd. Psala jste o „odměnách“ za úklid – to je, pokud se nemýlím, taky mimo. Dítě, které neujistíte o tom, že je skvělé! – a děti skvělé jsou, bez debaty – si sebevědomí neutuží – takže chválím… Základ – jak už jsem, myslím psala, když jsem Vám posílala odkaz na seminárku o RaR – pro mě – dítě NENÍ partner, malý dospělý … Je to dítě; rodič má poskytnout city, lásku, jistotu, bezpečí (pravidla a řád). Nehledě k tomu, že žádná rodina není geneticky homogenní, nežijeme ve skleníku …

        • avespasseri napsal:

          Já vím, už jsme na to kdysi narazili :-) Celkově souhlasím s tím, že každé dítě je jiné a na někoho lépe funguje to a na jiné ono. Na tu moji to funguje velmi dobře :-)
          K té manipulaci: není to tak dávno, co mi jeden známý otevřel oči a já pochopila, že kdykoliv se snažíme, aby něco bylo jinak – tak jak MY SAMI to považujeme za správné, nebo se nám to tak prostě líbí – tak cokoliv pro to děláme, je svého druhu manipulace. Pak si už můžu vybrat, jestli dítěti nebo komukoliv to NĚCO přikážu, nebo jestli ho k tomu dovedu jinak. Shodneme se asi na tom, že některé hodnoty je lepší spíš prosazovat než na ně kašlat úplně (třeba právě tu pravdu atd. atd.).
          Ta moje mnohem ochotněji reaguje na výběr (uklidíš to teď, nebo po večeři?, sama nebo chceš pomoct? atd.)… po mě i po manželovi miluje ten pocit svobodné volby. Je v něm rozhodně mnohem víc svobody než v prostém příkazu. A neznamená to, že když je opravdu potřeba, tak nepřikážu. A když se cuká, říkám: „Ty víš, že kdybych mohla, vyšla bych ti vstříct.“ Velmi dobře chápe, že když už přikážu, je to opravdu důležité a nevzdoruje pak. Nemluvě o tom, že nikde není psáno, že když nefunguje výběr (vybere třetí), že není možné vyzkoušet něco jiného… třeba „Fakt potřebuju být tam a tam včas a nemáme prostor se tady teď o tom dohadovat. Boty na nohy a jdeme.“. A trvat si na tom. Třeba se i rozzlobit. Nebo to převést do hry :-)) (Kdo bude rychlejší třeba).

          Chvála?? Však já také chválím… jen v respektujícím pohledu by to nazvali spíš ocenění nebo zpětná vazba. Dokážu barvitě popsat, co všechno, co dělá, považuju za velmi povedené a proč. Občas řeknu, že je šikulka. Ale zas je to spíš a la ty jsi můj šmoulík :-)
          Myslím, že nejde o ty větičky, ale o to, co je za nimi….

          Nemusím říkat: Co s tím uděláme? Jde přece o to vyzvat dítě k řešení. Pokud chce, pokud se na to cítí. Na moje stručné „Co s tím?“, nebo cokoliv jiného v tom samém smyslu ji kolikrát napadnou řešení, na které bych já ani nepomyslela.

          Odměna? No, tam jsme asi trochu mimo… ale i tady bych si tipla, že to hlavní je neříkat: Když si uklidíš, dostaneš bónbónek, atd :-) To naše je prostě hra, má svá pravidla… a na konci je výhra :-)) Neříká to dítěti, že něco se dělá jen za něco. Ale vnímá, že je dobré dodržovat pravidla, sbírá body za to, když pro druhé něco udělá, vnímá, jaký je rozdíl mezi tím, když to funguje bez nátlaku a když s nátlakem, jak říká můj manžel: vytváří si návyk. A je k tomu dost silně motivovaná :-))

          Nevnímám, že bych z ní dělala malého dospělého… vnímám, že projevuju zájem o její názory, o její pohled na věc, o to, co ona sama chce a potřebuje… a pokud je to jen trochu možné, dávám jí prostor, aby to vyjádřila, nebo aby to dostala. Tomu říkám respektující přístup. Na oplátku vyžaduju, aby respektovala i mé názory, můj pohled na věc a co já chci a potřebuju. Včetně toho, že já jsem za ni zodpovědná, že máme obě nějaké povinnosti atd. atd. atd. Tomu říkám respekt. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. Není to hup šup, je to proces, ale čím déle to s ní provozuju, tím jednodušší to je a tím méně konfliktů máme. Protože vidí, že represe jsou mnohem nepříjemnější než respekt. A to je ten velký rozdíl proti té liberální výchově, která dělá a už udělala tolika rodičům a dětem peklo na zemi…

  2. Sedmi napsal:

    no a ja to ctu az ted… a vubec nestiham reagovat, ach jo… ale srotuje mi to po te diskuzi docela slusne :)

    • avespasseri napsal:

      Po té u tebe? Však to je super diskuze. Vždycky je dobré se zamyslet nad tím, co se děje, zda to tak musí být a jak to případně změnit. Znáš to… změnit to, co se změnit dá a přijmout to, co se změnit nedá. A rozlišit to. To asi hlavně :-) Ono je strašně lehký se tvářit, že na tom není co řešit, že je to tak správně a že kdo říká něco jiného tak jen plácá, protože „my přece víme, co je nejlepší“ a „vy si jen na něco hrajete, ale každý to přece ví, no ne???“ :-) Přiznat si, že třeba nikdo neví nic a všichni se v tom plácaj a vždycky plácat budou, dokud si budou myslet, že všechno ví nejlíp… to je těžký. Fascinuje mě, jak se lidi dokážou i vraždit kvůli tomu, že si myslí, že ta jejich pravda je ta nejnej… ta jejich skupina ta nejchytřejší… a kdo si myslí něco jiného, tak žene svět do záhuby a je nutné je radikálně vymýtit. Protože pravda je přece jen jedna… a hlavně ta naše!! A kdo to nevidí, tak je buď slepý, nebo pokrytec, nebo náš nepřítel a ať táhne. A tohle dělají většinou právě ti legal v tom hodně upadlém stádiu. Jenže si to nikdy nepřiznají. Bohužel. Proto asi tolik lidí podporovalo fašisty… proto se nám tu vyrojilo spousta fundamentalistů…
      Asi není moc lidí, kteří dokáží na věci nahlížet z různých úhlů pohledu… nebo i když mají opačný názor, dokáží ho vyjádřit s respektem a bez urážek a odmítání. To je asi velký dar a kéž by ho mělo co nejvíc lidí, protože bez vzájemného respektu k různým přístupům… a bez respektu jako takového a vzájemné slušnosti… fakt nemůžeme čekat, že to se světem dobře dopadne… nebo asi dopadne… ale lidi u toho už nebudou…

  3. Sedmi napsal:

    jo a k tomu dilematu – to je fakt tezka otazka… driv bych nevahala, protoze moralka je nad zakonem a pokud se nekdo chova nemoralne, tak na nej obecne ohledy neplati. Ale ted jsem starsi a vidim to z vice uhlu pohledu, treba ze kazdy si tu moralku holt vyklada jinak a kdyby se vsichni ridili timhle, tak tu mame dzungli a ne spolecnost… neni to jednoduchy. ale obecne nejsem pro slepe podrizovani se pravidlum bez ohledu na cokoliv – treba pokud znate D&D, tak ja jsem zalozenim „chaotic“ a dela mi problem pochopit lidi, kteri jsou zalozenim „lawful“… nebo z numerologickeho pohledu mi chybi ta 4 :D

    (wiki)
    Law implies honor, trustworthiness, obedience to authority, and reliability. On the downside, lawfulness can include closed-mindedness, reactionary adherence to tradition, judgmentalness, and a lack of adaptability. Those who consciously promote lawfulness say that only lawful behavior creates a society in which people can depend on each other and make the right decisions in full confidence that others will act as they should.

    Chaos implies freedom, adaptability, and flexibility. On the downside, chaos can include recklessness, resentment toward legitimate authority, arbitrary actions, and irresponsibility. Those who promote chaotic behavior say that only unfettered personal freedom allows people to express themselves fully and lets society benefit from the potential that its individuals have within them.

    • avespasseri napsal:

      To je zajímavé. Je to ale dost podobné tomu, jak to cítím… že každá věc je sama o sobě správná, ale může se zvrhnout. Já sama mám problém se postavit na stranu law… ale i na stranu chaos. Ve mně je oboje (to asi ten můj kříž… silný důraz na svobodného jupitera, který je v mém horoskopu nejsilnější, navíc ve střelci… i má dcera má hodně silného střelce… a to tam mám ještě venuši v uranu a ascendent i mars v beranu… ale zároveň jsem kozoroh :-)). A tak aspoň vidím, že oboje může být dobré a oboje může být i špatné. Někdo to může vnímat jak obojakost a prostě to nechápat, i kdyby si hlavu utrhl, ale já to tak prostě od narození mám. Chápu obě strany a dokážu se bít akorát za to, aby obě strany měli nárok na to chovat se podle svých vlastních hodnot… ale v té jejich pozitivní stránce. Myslím, že jsem o tom kdysi napsala i článek… ten o smyslu života :-)))) https://zitjak.wordpress.com/2013/08/07/smysl-zivota-dle-ap-aves-passeri/

  4. Pingback: Islámské náboženství – člověk by řekl, že jde jen o sex, sex a zase sex… (2.část) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s