Buddhismus, nebo křesťanství?? Aneb zrcadlo umí být prevít – 2. část

první část článku naleznete zde.

A nyní tedy dál:

 

Už se Vám někdy stalo, že jste o něčem četli a četli… ale teprve když jste to zažili na vlastní kůži, tak jste to OPRAVDU pochopili??

  • Třeba to, jak se říká, že teprve když si sám sobě dokážete přiznat své temné stránky (jak moc jste ovládání vlastním egem… česky řečeno, jak děsně sobečtí jste a na druhé vlastně kašlete… ale on je zatím jen prachsprostý strach… ještě sami sebe a druhé tak odsuzujete?), teprve pak dokážete vnímat, jak strašně je svět tímhle temnem prolezlý… ale s hlubokým smutkem a soucitem??? Protože vidíte, jak nedosažitelná je ta představa, že někdy nějaké dobro někde prosadíte. Jak naivní je představa, že někdy někde zavládne mír a svornost. Je to jako propadnout se do toho nejhlubšího pekla, a přece zůstat při smyslech. Spousta citlivějších lidí propadá depresi. A rozhodně nikoho nepřesvědčuju, aby se téhle své negativní stránce podíval do očí… je to hnusný pohled. To může udělat jen každý člověk sám, pokud cítí, že tu pravdu vidět chce a chce tímhle směrem jít.

  • ChristNebo třeba to, jak se říká, že křesťanství je nesnášenlivé náboženství. Jsem idealistka a do toho reálného života nahlížím jen velmi nerada (viz výše). Protože si křesťanství moc vážím, nejradši ve všem vidím jen to dobré… a tak prohlédnout a zahlédnout i to, jak moc ti kritičtí lidé mohou mít pravdu, je opravdu smutné. Je smutné, jak moc se dokáže něco, co je v jádře kristovsky otevřené hříšníkům, za které dokáže vlastní život položit (vzdát se sebe sama), uzavřít do svého kokonu dobré – špatné plného odsuzování těch samých hříšníků (kde je „nesuď, nebo budeš souzen??“, kde je „odpusť jim, nevědí, co činí“) a posléze i agresivního násilí (jéje, toho bylo).

Když se něco takového může přihodit v jádře láskyplnému křesťanství, které právě láskou a vírou dokázalo obracet hříšníky, co pak můžeme čekat od islámu, který nemá za vzor beránka, ale vlka??? Křesťanství umí stát hříšníkům tváří v tvář –  neutíká před nimi, ani s nimi nemusí véstválku (vedl snad Ježíš Kristus válku s někým? Pouze byl, kázal, dělal zázraky a nikoho nekamenoval… hněvivě se otočil jen proti těm, kteří znesvětili chrám Boží… a otázka pak může být? Co je tím chrámem, který nemáme znesvětit?? Není to to jediné přikázání, kterým shrnul vše ostatní: „Miluj bližního svého jako miluješ sám sebe??“…to je velmi náročné přikázání, protože ani sami sebe pořádně nemilujeme).

A nejhorší na tom je, když náboženské přesvědčení uzavře mysl člověka před čímkoliv jiným.

Když s ním prostě není řeč, protože cokoliv mu řeknete, tak to hluboce otřásá jeho bytostí, jeho jistotami, jeho nejdůležitějšími hodnotami. Však se podívejte na to, co se děje ve světě. Jedna skupina se staví agresivně do opozice jen co se objevíte na dosah, protože jste pro něj jak ten satan – ztělesnění všeho špatného, kterému je nejlepší se vyhnout – dialog vysloveně odmítá. O nějakém míru nemůže být řeč, protože v duši těch lidí zuří válka… proti všemu a proti všem, kteří vidí svět jinak. A šance na vzájemné pochopení, na poznání, že domnělý satan není vůbec satanem, ale že satan – ten, kdo působí bolest – je někde úplně jinde (Amerika může být rozbuška, ale ta jiskra, ta je odjinud…)… taková šance není veskrze žádná. A to je tragédie. Náboženská nesnášenlivost. Také Vám z toho naskakuje husí kůže? Když vidíte, jak je zjevně všude kolem nás a to ani nemusíme žít v Sýrii a Iráku???

A nejde jen o náboženství. Jde o to, jak moc jsme my sami pohlcení v našich hlavách… v našich představách o tom, co je správné a co není, o tom, jací jsou druzí lidé, co by měli dělat a co by neměli dělat. A jak často reagujeme právě na tu naši představu a ne na toho skutečného člověka. Jak často bojujeme se stíny. S odlesky na zrcadle.

A přestože jsem vždycky říkala, že v každém náboženství se dá najít něco pozitivního… pravda je, že v tom reálném životě mi přijde, že by bylo mnohem lepší, kdyby světu nevládlo ani křesťanství, ani islám, ale kdyby si víc lidí vzalo k srdci ten pohanský buddhismus s jeho důrazem na vlastní přemýšlení, vlastní zkušenost. S hlubokým morálním apelem, ale bez odsuzování. Proč se skrze buddhismus nenaučit lásce k sobě samým… a soucitu (lásce) k druhým právě na tomto základě? Buddhismus nabízí spoustu praxí, které v nás tu víru a lásku, i pokud ji zrovna necítíme, dokáže probudit. Není nutné hned zachmuřeně zvedat prst: ha, hřích!

I když kdo ví, zda když něco vezmou do rukou lidé, nedokáží i z toho udělat něco špatného. Ostatně, slyšeli jste o tom mnichovi, který zavraždil srílanského prezidenta???

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Buddhismus, nebo křesťanství?? Aneb zrcadlo umí být prevít – 2. část

  1. jolana88 napsal:

    a zase s tím mám problém :))) Dokáži bez problémů a ostychu vyjmenovat a pojmenovat špatné vlastnosti moje, dětí, tatina i přátel. Přesto je mám, svým způsobem, ráda. Sebe taky. Ovšem smutek a soucit v mém vnímání světa chybí. Budhista ze mě, ale určitě, nebude. Ani nemíním nastavovat druhou tvář. Takže – spíše Talmud :)

    • avespasseri napsal:

      No jo no, co už s Váma??? :-)))) Talmud je taky fajn :-) Pamatuju si, jak se mi líbilo to x různých požehnání, které by denně měli vyjádřit – za jídlo a tak :-) Však se říká, že vděčnost za drobnosti je cesta ke štěstí :-) Nedávno jsem si na lektorském semináři vzpomněla na diskuzi o micvot – židovských přikázáních – zda je vykonávat bez přesvědčení, nebo s přesvědčením (či jak to přesně bylo). Otázku mi zodpověděla paní lektorka – participací k motivaci :-))) Ona myšlenka, když studenta zaktivizujete, „přimějete ho pohnout prdelí“ a jít udělat nějakou aktivitu… může se stát, že právě to ho nakonec přivede k té vnitřní motivaci :-))))

      Však já taky dokázala vyjmenovat své špatné vlastnosti i těch druhých a mít je ráda. Až jednou se stalo něco, kdy jsem pochopila, JAK špatné to je, JAK špatné to mají i všichni ostatní… a od té doby mám fakt velký problém někoho soudit. A to jsem ho měla i předtím :-)) Smutek není ten základní pocit, ten v tom dobrém případě naskočí místo vzteku a podobných neg. emocí… čím dál častěji. Zato soucítění, to tam je…

      • jolana88 napsal:

        „Kdo jsem já?“ ve významu „abych soudil“ – měli, myslím, už Římani. A jistě někdo před nimi :)) Na Talmudu i Toře je mi sympatické, že nestraší (žádné nebe-peklo), nenařizují – doporučují, dávají návod. Jak se s tím člověk porovná, je v celku jeho problém. Ale snažit se musí každý. S těmi špatnými vlastnostmi – myslím, že je lepší je znát a vědět o nich, a přesto člověka mít rád, než zavírat oči, nalhávat sobě nebo druhým. Buď je zkousnu anebo „půjdu dál“ … Možná právě proto necítím tolik „soucit“ o němž stále píšete. Když se někomu podá ruka – a on sám nic – nač ztrácet čas?

        • avespasseri napsal:

          Kdepak… soucit, o kterém píšu, není o tom, podat někomu ruku a on nic. Buď se jí chytne a chytne se… nebo nemáš šanci se udržet. Ale to v mém úhlu pohledu neznamená, že ho za to odsoudím – v tom je to soucítění. Vnímáte, že jste na jedné lodi… že stejný problém jako on mám i já, jen se mi třeba líp daří se s ním porovnat.

  2. Pingback: Buddhismus, nebo křesťanství??? Aneb zrcadlo umí být prevít. | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s