Když mi v pátek na zubařském křesle dávaly (zubařka se sestřičkou) cosi do pusy, aby se zubařka lépe dostala k předním zubům, a já se u toho pochichtávala (protože sestřička prohlásila: „Nebojte, sluší Vám to„), dodala ještě: „Vy asi musíte být žena do nepohody.“
To my si tak v ordinaci povídáme… chodívám tam s dcerou, která je taky zbožňuje, a chodívám tam celkem často. Chudinka zubařka se občas podívá na rentgen a pak smutně na mě a prohodí: „Ten zub bude muset ven„. Stává se jim to taky docela často :-) No, doufám, že ty hnusné čínské odvary něco s tím věčným skrytým zánětem udělají, protože stomatologie (a to se mi v ordinaci už vystřídalo pár zubařů) si zjevně neví rady…
Že bych byla žena do nepohody, to si tak úplně nemyslím. To že jsem tolerantní jak blázen a nad spoustou věcí, kvůli kterým by se jiné páry už dávno pustily do divoké hádky, jen mávnu s úsměvem rukou, to asi není úplně ono „do nepohody“.
Zato můj muž je zcela jistě muž do nepohody. Tramp jako vyšitý. Když prší, prostě na sebe hodí pončo a štráduje si dál. Na spaní v dešti si udělá přístřešek. A když je zima (vlastně zima… co to je??… vždyť on spí i na sněhu…), tak je prostě zima. Dnes ho nerozhodí už ani dav lidí v supermarketu…
Na Velikonoce nám naplánoval super výlet za našimi známými na „lesní chaloupku“ podél Bílého potoka. 13 brodů. Naštěstí většina byla překonatelná po nějaké té kládě. A občas tam bylo přitlučené i nějaké to „zábradlíčko“ z další klády.
Můj nejoblíbenější brod byl asi tento:
Pokud nevidíte na druhé straně cestu, pak nemáte problém se zrakem. Žádná cesta tam není. Když už se Vám podaří překonat tu dvojkládu, aniž byste ztratili rovnováhu (nejlepší je najít si nějaký pořádný klacek do ruky) a to i s osmiletým dítětem, které vedete za ruku, musíte se vyškrábat kus nahoru na ten kopec, dát si pozor na skálu a kameny a pak zas opatrně sejít o kus dál dolů.
A tam si pak dát oběd.
Manželův speciální MacŘízek, jak ho nazval – krůtí řízek, který večer smažil, vložený do kaiserky. S okurkou, salátem. K tomu hřejivý čaj z termosky, nebo hřejivá káva z ohýnku. Že se tedy dočkám uprostřed divočiny (tamtudy fakt takhle na jaře moc lidí nechodí) takového gurmánského počinu, jsem tedy netušila…
Když jsme překonali „drtivou porážku“ (přes cestu byla popadaná spousta vzrostlých smrků) a po 16 km konečně dorazili k večeru do cíle, loučila se s námi obloha tímto výjevem:
A pak jsem už jen lehla do tepla a bylo mi dobře.
Počasí nám celý den přálo, bylo celkem teplo a slunce svítilo. Podobně i druhý den, když jsme vyrazili na cestu k nejbližší (asi 5km) zastávce autobusu.
Celkově velmi povedený výlet završený pojídáním zbytku velikonočního mazance na zastávce a večerním barvením velikonočních vajec.
A jak jste strávili velikonoční svátky Vy?
Žít je umění 
Pohoda, ale také adrenalin…
Ja trochu závidím… Pomáhala jsem mame s nákupem v ikea a dneska jsem musela byt v práci… Jojo,není nad to byt manager… :)
Jó… znám z doslechu. A pravda taky je, že spousta manažerů nakonec končí v „spárech“ Orla :-) Znám jednoho, který začal cvičit v okamžiku, kdy mu hrozila antidepresiva. Sport je holt nejlepší antidepresivum :-)))
Období, kdy jsem makala tak, ze jsem se z toho složila, to uz mam taky za sebou… Před par lety… Od ty doby dávám bacha :)
Dokud to člověk nezažije na vlastní kůži, tak si asi myslí, že JEMU se to stát nemůže, co?? Zrovna včera přesvědčoval kdosi v tramvaji kohosi po telefonu, že se má opravdu na všechno vyprdnout a odležet si tu nemoc v posteli….
Taky pidizávist. My se rodinně rozdělili, chlapi jeli do Orlických hor s bandou kamarádů, my s Tončí doma s antibiotiky, tvorbou vajíček, úklidem z nudy, s prší, pexesem, pohádkami a tak.
Dík za pozitivní článek, moc hezké.
Díky :-) Doufám, že těch pozitivních článků se tu bude objevovat víc a víc :-)))
Ani my nemáme každé velikonoce tak krásné :-)) Holt se to tak někdy sejde :-)
Pingback: Velikonoční přípravy, aneb co to vlastně ty Velikonoce jsou??? | Žít je umění