Tak co, osle? (Buridanův :-)) Hneš se???

„Plesající medvěd“ na Štrbskmé plese, photo credit: Doko.

Tak co Vy tento týden? Nechali jste se inspirovat a zamysleli jste se aspoň letmo nad tím, co je tím Vaším největším motorem? Největší hodnotou? Největší potřebou? Nebo jste si dokonce udělali i nějaký ten test? V předchozích dvou článcích jsem psala o tom, CO chci a trochu jsem se „testla„.

A co mi z toho všeho vylezlo???

1. Velmi zajímavé je vracet se zpět do dětství. Pamatujete se na článek Na blogu by měla být fotka? Místo fotky je tam má podobizna coby malého předškolního děvčátka z dovolené v Rumunsku. Kdykoliv se na ten obrázek neznámého rumunského malíře zadívám, mám sama k sobě, k těm mým dávným snům a přáním, mnohem blíž. A věřte mi, někdy je dobré nezapomínat na to, s čím jste na JAKOUKOLI cestu vstupovali. Hlavně když se šlape zrovna ztěžka… nebo se bojíte, že se bude šlapat ztěžka. Mé hodnoty se proměňovaly, ale základ zůstával plus mínus stejný: svoboda, vnitřní harmonie, vzrušující život, moudrost
2. Co se testů týká – z oné Devítky je pro mě prý nejdůležitější týmová práce (???), smysl a autonomie. Holt to není poprvé, co se mi někde objevují protiklady :-) Řekla bych, že v tom týmu jde hlavně o to, aby to v něm klapalo… a aby umožňoval právě tu autonomii.
3. Z toho sáhodlouhého testu potřeb se vyklubalo toto: intuice a reflexe(podrobněji potřeba poznat sám sebe), potřeba mírného přístupu k lidem (respekt k jejich názorům, mírumilovně, naslouchat lidem) a otevřenost k novému (potřeba změn, poznávání cizích krajů a kultur skrze cestování, odpor k stereotypu). Z dalších kategorií se přes 80 % dostala invidualistická potřeba svobody, konzervativní potřeba jistoty (jinak konzervatismus u mě skóroval velmi málo) a intelektuální potřeba učit se, učit se, učit se… :-)
4. A z onoho cvičení na různých otázkách se vyklubala potřeba respektu (tj. být milý, přátelský, chápající), vztahů, které více pečují a chrání než obviňují. A dále potřeba žít život plný radosti, legrace, úsměvů a lásky. A poznávat pořád něco nového. Žít svobodně (tj. osvobozena od strachu a touhy), neboli v pocitu důvěry, bezpečí, vycházejícím z vnitřního klidu.

A z toho všeho mi vychází pár základních ponaučení:

• Pokud chci NĚKAM zamířit, musí to být v první řadě SRANDA! Musím v tom najít něco zábavného (proto tak často uvažuju o tom, jak to udělat, aby mé hodiny děti bavily??)! Musí v tom být RADOST! S úsměvem jde přece všechno líp, ne??
• Musí mi to dávat příležitost objevovat něco NOVÉHO! O sobě. O druhých. O světě.
• Trocha VZRŮŠA taky nikdy neuškodí.
• Ale navzdory vzrůšu v tom musím nalézat VNITŘNÍ KLID (i kdyby čerti na trakaři…)
• A taky pevnou půdu pod nohama (tj. JISTOTU)
• A musím to chtít já sama (svoboda a AUTONOMIE)… a pokud to nechceš, hledej, najdeš, šmudlo…
• Ale zároveň to musí RESPEKTOVAT druhé. Protože svoboda je, a to je pravda pravdoucí, skutečná jen když je oboustranná. A udělejte si to, lidi, jak chcete :-)

Ale rozhodně… rozhodně od sebe nemůžu očekávat nějakou vytrvalost čistě podloženou pevnou vůlí či čím… tak nefunguju a již jako dítě jsem tak nefungovala. Je dobré si to uvědomit a neztrácet tím čas. Hodnoty a potřeby člověka jsou jednou jasně dané, někdo vdolky… no, znáte to… jak už jsem kdesi kdysi psala: nejde o to jakou hodnotu máme prioritní, jde o to, jak tu hodnotu naplníme…

Když jsem do všech svých motivací zabředla hlouběji, vzpomněla jsem si na rozhovor, který jsem vedla předtím, než jsem tak trochu nedobrovolně na tuhle cestu loni vstupovala. Ale nebylo jiné cesty. Vzpomněla jsem si na všechno to zoufalství těch měsíců předtím, na to poznání, že stojím už velmi dlouho na místě a nedokážu se pohnout. Proč? Protože se mě zmocňoval velký strach. A protože jsem se nedokázala mnoha věcí vzdát. A jak známo, aby mohlo přijít něco nového, musíme se občas pár starých nepotřebných (ne-li škodlivých) vzdát.

A tak přesně to, co se pak mělo odehrávat, jsem už předem mohla odhadnout! Bylo to přesně to, po čem jsem v hloubi duše toužila (ale Egu se to nelíbilo!). Bylo to přesně to, co jsem chtěla.

A tak proč se tomu bránit, když to sama chci?? Když to může být sakra vzrušující, ale zároveň už dnes vím, jak si udržet pevnou půdu pod nohama a vnitřní klid (když na to přijde). Když je to úžasná objevná hra, kdy se Vám svět tajemně proměňuje před očima a zrcadlí se. Když to člověku může přinášet radost (nemluvě o lidech kolem). A když i v utrpení dokážete najít Boží dotyk a sílu neutíkat před ničím, co bolí?

*************************************************************************************

Tímto článkem končí 13. týden Absurdistánu, tentokrát věnovaný – jak ostatně napovídá název toho úvodního článku, A próóč??? – motivaci. Myslím, že tentokrát jsem vzala to téma hodně od podlahy… tak snad to k něčemu bude :-))) Zatím se ohledně motivace cítím rozhodně lépe než min. týden :-)