- (photo credit: Gaspritz)
Od nikoho nic nečekám!
Jak Vám tahle větička zní?
Zní rezignovaně? Zklamaně?
Nebo realisticky? Otevřeně? S ochotou nechat světu a lidem kolem Vás naprostou svobodu?
Ať už to znamená cokoliv?
Ať už se Vám to líbí, nebo nelíbí?
O to ostatně jde, ne? O ten dualismus líbí/nelíbí. Chci/nechci.
Kdysi jsem si kromě: „Od nikoho nic nečekám“ řekla také „A nikdo mi není nic dlužen„. S tímto úhlem pohledu (jo, úhel pohledu!) se na všechno dívá úplně jinak, co??
Celý tento týden se nesl v duchu toho, jak úžasné je neočekávat. Nehrát si v hlavě s různými lákavými, nebo katastrofickými scénáři.
Jak úžasný klid to přináší.
Jak úžasná překvapení to přináší.
Nepsala jsem kolem Vánoc něco o tom, jak ten pravý dar přichází nečekaně a dobrovolně?
A tak bych čekala, že i celý týden skončí ve sférách blaženosti neočekávání. O to víc, že jsem se v pátek rozhodla, že právě tahle sféra je pro mě ta ze všech nejlepší.
Jakou jinou bych si měla přát?
Když vím, že mám absolutní svobodu se v ní pohybovat, kdykoliv chci??
A přece jsou chvíle, kdy se člověk očekávání zbavuje velmi těžce. Protože ani nechce.
Ale je dobré vědět, že prostě jen někdy nechce…
A pak se mu holt zjeví do příštího týdne to poslední téma dřeva – téma trpělivosti.
Protože kdy jindy člověk musí být trpělivý, než když na něco čeká??
Zdá se, že sféra neočekávatelného nemá nic společného se sférou trpělivosti… ale to předbíhám. To všechno přijde až další týden….
A co Vám přinesl tento týden? A máte radši překvápka, nebo Vás cokoliv nečekaného děsí??? No, jsou lidé různí :-)
************************************************************************************
Toto je závěrečný článek týdne projektu Absurdistán, který jsem věnovala tématu očekávání. Úvodní článek najdete zde.
Žít je umění 
Nic neočekávat je spíš osvobozující, než rezignované. Člověk do někoho druhého nikdy vidět nemůže, ale je pravda, že vytvářet si v hlavě katastrofické scénáře je jaksi lidská přirozenost …
Paradoxní. Zrovna mám dojem, že někdy je lepší si vytvořit v hlavě katastrofický scénář, když člověk do druhého nevidí… pak se aspoň nechová jak sobec, který si myslí, že druzí kolem něj musí neustále skákat… nemusí, někdy třeba prostě nemůžou…
:DDD koukám – ještě chvilku (tak dva – dvacet let) a na tu Nej pomocnou ruku (na konci vlastního ramene) dojde :))))
Já doufám :-))) Ale zatím, upřímně řečeno, jsem ráda, že se nemusím spoléhat jen na sebe… že těch pomocných rukou je kolem mě spousta :-))) Jen předpokládám, že jednou jim to budu vracet :-)))
Poslední dobou se snažím přijímat příchozí události bez očekávání. S tím, že jak to dopadne, tak to má být. A snažím se s tím vyrovnat.
To není lehké. Ale když ono to stejně jinak nejde :-)))) Když už to jednou dopadne, tak už s tím člověk moc neudělá…
Pingback: Jak čelit strachu, jak být opravdu svobodná a jak opravdu milovat? | Žít je umění