Jsem matka. Jsem i učitelka. Učím děti, učím dospělé, mladé dospělé, středněvěké dospělé i postarší dospělé. Na věku mi nezáleží. A jsem i člověk jako každý jiný.
Mám jasnou představu o tom, kam chci svou dceru nebo své žáky dovést.
Mám jasnou představu o tom, co je k tomu, aby se tam dostali potřeba.
Ostatně i kdybych neměla, existují pro rodiče různé tabulky, co by dítě kdy MĚLO umět. Čím starší, tím víc se toho po něm chce.
Učitelé zas mají krásné tematické plány.
Všechno je to pěkně nalajnované, takové pěkné mapky: běž tam, chovej se tak, tohle bys MĚL, tohle bys NEMĚL (a nedej Bože, abys to dělal – Sodoma, Gomora) a tohle MUSÍŠ. Protože to každý přece musí! A nejlépe hned! Když řeknu!
Ono se to zdá v pozici rodiče i učitele tak logické…. však jinak, kdo ví, kdo zajistí, že vše bude tak, jak má?? Kdo nám dá tu jistotu? Vždyť přece to, co není podle našeho „mustru“ se řítí do neštěstí… nemůžu přece čekat s rukama založenýma v klíně!! Musím něco udělat!
Ale mám to štěstí, že jsem i v pozici žáka.
A řeknu Vám, kdykoliv zapomenu, že ten můj učitel to nemá nalajnované a nechce po mě vlastně nic a vůbec ne už teď hned, a když proto začnu vnímat své lekce očima toho dítěte, toho běžného žáka, trpím jako zvíře. Mám pocit, že sázím chybu za chybou. Mám pocit, že jsem k ničemu. Mám pocit, že nejlepší by bylo zdrhnout a nechat všeho být. Nebo mám chuť se bouřit.
Řeknu Vám, není nad trpělivost.
Trpělivost nad zlato.
Trpělivost se může zdát být liknavostí. Jako by pouze pod neustálým tlakem a neustálou kritikou a posunováním, popostrkováním k těm světlým zítřkům a ideálním stavům se dalo něco změnit.
Možná. Behavioristi určitě vymysleli x různých způsobů, jak dopostrkat druhého člověka, ať chce nebo nechce, tam, kde ho chceme mít… protože TAK je to přece SPRÁVNÉ!
Ale řeknu Vám – vnímat najednou ten volný prostor, který máte k tomu, abyste dělali přesně to, co v hloubi duše chcete a potřebujete… vnímat tu důvěru ve Vás (a důvěra rodí důvěru)… tu nebetyčnou trpělivost… to je balzám na duši. Která se najednou přestává bát a může rozkvétat a růst, zavonět a možná jednou i dát nějaké ty plody…
Jsem moc šťastná, že tuhle zkušenost mám. A jsem za ni velmi vděčná. A jen doufám, že jako matka i jako učitelka předávám alespoň částečku z toho, co se mi dostává… protože je to podle mé zkušenosti ten nejvzácnější a nejzázračnější lék. A funguje tak neuvěřitelně rychle. S čím se člověk sám roky moří, se postupně proměňuje. Někdy je to krásné, někdy je to jak na tobogánu. Ale i tam lidi chodí dobrovolně, ne? I když se jim z toho motá hlava…
I on totiž dokáže být hořký. I on dokáže zabolet, když se dotkne otevřených ran. Ale na pozadí trpělivosti a důvěry se ta hořká pilulka polyká mnohem ochotněji. A možná i proto, že se jí nikdo nebrání, je tak účinná…
Žít je umění 
jsem asi natvrdlá … takže rodič má vědět o trpělivosti? z druhé strany – klidně se můžu trpělivě dívat, jak si robátko namele pusu .. a tím je, de facto, vedu tam, kam má dojít :DD
Jasně, přirozené důsledky :-))
Nemyslím tím nic víc než to, co píšu :-) Praktická aplikace je na rodiči a dítěti. Ale rozhodně bych se přimlouvala za víc trpělivosti, protože trpělivost je blahodárná :-) Vzpomínám třeba (a podobné story jsem poslední dobou slyšela i od jiných), jak jsem se snažila dceru naučit to či ono (protože v tom věku se to jako „má“). Řešila jsem to, rozčilovala jsem se kvůli tomu. Když jsem to vzdala, došla si k tomu vlastním tempem. Spousta toho našeho úsilí se mi zdá asi tak praštěná jako učit dítě chodit, strkat je do chodítek, vodit je za ručičku, pořád je postrkovat, ať už tedy chodí (tedy pokud je to dítě s běžnou schopností se chodit samo naučit).
Myslíš jako montessori přístup?
Ti nevím. Nejsem si jistá, zda Montessori přístup jde až takhle daleko. Nevím, zda vůbec nějaký přístup tak daleko může jít. Ale bylo by to hezké, ne?? :-))
tak tohle jsem nikdy nepochopila – PROČ maminy řeší, kdy „začne chodit, mluvit“… chodítka (nesmysl, děs) … Když jsem někde řekla, že dítko umí chodit, ale neumí sedět, koukali na mne divně. Dnes to schválí každý doktor. Když elektromyši lezli vzad (rychleji než mnozí dospělí myslí) – moje okolí bylo na nervy … Když tatin viděl, co s Logikem „provádím“ – sliboval, že se mnou dosmrtěsmrťoucí nepromluví (btw.-nedodržel to :) ) ….
Dneska už jsou chodítka snad pasé. Doufám. Min. v Čechách. Já to docela chápu… prvomatky jsou už z těhotenství možná tak vyblblé ze všech těch prohlídek, kdy se hlídá každý mm na ultrazvuku, aby náhodou dítě nebylo postižené, že mají dojem, že tabulky zajistí, že dítě se bude rozvíjet tak, jak má… a nedej Bože, aby si usmyslelo, že chodit si začne mnohem později…
Když není dítě průměr… co s ním???
Dítě není veličina, ale originál. Rodič, který se s tím nepopasuje, si dítě nezaslouží. Já ani prvomatky nechápu. Nehledě k tomu, že zblblé nejsou jen ony. Protože kdyby se míň spoléhaly/i na intuici než tabulky a co je psáno, nebylo to od věci. Ovšem to by museli/y začít používat mozek.
:-) K použití intuice je třeba mozek??? :-)))
Ale chápu, co chcete říct :-)))
:) píšu jak HotentTot :DD Díky. Ale na druhou stranu – podle mě ano – k využití potenciálu intuice je třeba zapojit mozek. Totiž abychom si „vymetli“ tabulky, rady a uvědomili, že fungovat lze i jinak než „obecně“ …
Já to tak chápala :-))) Mně paradoxy problém nedělají :-))))
To by bylo :-)
:-)
Jooo to „musí“ mě samotnou vždycky štvalo a já sama občas Eliho nutím a zpětně si to uvědovím a štve mě to taky…
Snažím se být teď víc v klidu ale občas to dá pěknou práci.
Sami jsme pod tlakem – to musíš, ono musíš a nejlépe teď hned. Přenášíme to všude kolem… není vůbec jednoduché se od toho odpoutat. Pamatuju si, že mi to moje „musíš“ vůči té mé dceři přišlo někdy naprosto normální… jak jinak?? A teprve z odstupem času jsem si uvědomila, že jsem se v té které situaci chovala jak šílenec :-))) Být v klidu je někdy fuška, jo, jo .-))))
Legrace je, že ženská má mateřství vrozené. Ale dnes jsme dospěli tak daleko, že se ženská ptá CHLAPŮ, jak má vychovávat dítě a kdy má umět to či ono:-). Nevím, jestli je to víc k smíchu, nebo spíš k pláči.
To jsem někde zaslechla… také mi to přišlo docela absurdní, jak se ženy ptají mužů, co s dítětem. Jsem ráda, že dnes je běžnější, že u porodů je spíš asistentka a dula než doktor. Ale na druhou stranu je od mužů hezké, že se nám snaží pomoct :-)))
zažila jsem sestry i asistentky, které empatií doktorovi nesahali ani po kotníky. Jak píšu dole – „vrozené“ to v podstatě mají oba – každý na jiném principu. Radikálnější rozhodnutí, paradoxně, dělají ženy – muži je nezvládají.
Je pravda, že generalizovat by se nemělo. Také znám muže, kteří jsou velmi citliví a empatičtí. Ale myslím, že jich zas tolik nebude?? S těmi radikálními rozhodnutími, to je zajímavé. A co všichni ti manažeři?? Nedělají radikální rozhodnutí?? nebo právě proto nakonec psychicky kolabují??
všimla jste si někdy, kolik žen raději zvolí gynekologa než gynekoložku? V těchto věcech jsou muži skutečně ( i geneticky) více in. Ženy jsou tvrdší a ostřejší i jako manažerky, ale není jich tolik vidět, proto „zkreslené“ obecné povědomí. A ano – muži z té zátěže (jelikož stres zvládají hůře) častěji kolabují. /ne nadarmo rčení „žena vydrží víc než člověk“/. Zajímavost – např. jako brokeři – končí do 35 let – pak už tak výkonní v rizikových operacích nejsou (život jim udělí jiné priority, takže rozhodování je pomalejší..)
Zajímavé. Takže stereotypy. I já mám gynekologa muže :-) Kdesi jsem četla, že u žen gynekoložek může kolikrát působit podprahově jistá ženská rivalita :-)
teda – že se míchám – ale s tím „vrozené“ – nevím, nevím. Ve finále jsou ženy daleko „drsnější“ než muži – od přírody.