Ta naše hlava. Někdy si dělá, co chce. Pořád si něco vymýšlí… a když někdy ty naše výmysly vypustíme z hlavy (obvykle přes pusu) ven….
Berete si při mluvení spíš servítky (kdyby Vám třeba něco odpadávalo od pusy a mohlo by to něco zasvinit? :-)), nebo to chrlíte na „první dobrou„??? Upřímně? Hlavně upřímně?? :-)
Každý člověk asi bere tu vhodnou úroveň upřímnosti jinak, stejně jako Angličan nebo Japonec by pár věcí neřekl úplně otevřeně…
A přece si dovoluji tvrdit, že svému dítěti můžu říct různými způsoby, že se mi nelíbí… že… třeba… nechce chodit večer včas do postele a pak ráno zas nechce vstávat… klasika.
Jen si tu situaci představte… co byste řekli?
(Absolventi kurzu Respektovat a být respektován, případně čtenáři stejnojmenné knihy, si najdou ty správné větičky :-)))
Všechno bude nejspíš PRAVDA, že? Ale která větička zapříčiní spíš to, že se s Vámi to dítě přestane radši vůbec bavit? (počká si do puberty a výš a pak Vám to osladí… a Vy se pak budete děsně divit, co že z nich vyrostlo?? Nevděčníci jedni.). Která dítěti řekne, že už toho máte plné zuby, ale že to s Vámi třeba ještě vydrží? A že Vy to chcete vydržet s ním, ačkoliv TO UŽ SE FAKT NEDÁ!
Tvrdíte, že ho přece nebudete šetřit, zloducha jednoho? Že ať si zvyká, že mu ostatní taky nebudou mazat med kolem pusy? Že vše je přece pravda pravdoucí a že jestli se mu ta Vaše upřímnost nezamlouvá, tak že to je přece JEHO PROBLÉM?
No a vidíte. Pak se Vám sejde ve třídě skupinka dětí… a Vy už FAKT nechcete zas další hodinu vysvětlovat, že hádat se, vyčítat něco někomu, urážet někoho atd. atd. se FAKT nedělá! A tak jen napíšete na tabuli: HÁDÁNÍ a za každé „A Ty jsi… „, „A ona mi…“, „A on mi…“ atd. atd. píšete čárky. Velmi rychle pochopí, že DNES se hádání opravdu netoleruje. Bez proslovů.
A pak jsem si vzpomněla, že v jakémsi návodu na meditaci se říká, že když přijde myšlenka, má si meditující prostě říct MYŠLENÍ a opět se soustředit na dech. Nebo prostě na ten objekt meditace, se kterým pracoval :-)
Což mě pobavilo.
No jo. Nejdřív si uvědomit, co dělám. (Naštval mě a hodlám se přece bránit!) A pak to utnout v zárodku. Dřív než se z jedné myšlenky vyrojí celý roj….
A z jedné urážky překřikování jeden přes druhého…
Funguje to u myšlenek, u meditace i hádek… však je jedno, jestli je to „vnitřní myšlenka“, nebo „vnější myšlenka“….
Někdy je mi smutno z toho, že už některé malé děti mají někdy pocit, že TOHLE je normální. Když si představím, že bych měla přijít domů a pustit se do UPŘÍMNÉHO shazování svého muže a své dcery – ono by se určitě něco našlo, ačkoliv u mého muže jen velmi těžko… ale znáte to… když si budu všímat negativ, vyrojí se jich na mě určitě kupa :-) Už jen proto, že je budu, stejně jako ty myšlenky a hádky, „přihnojovat“. (Aha, nebo že bych je prostě jen „nechtěla vidět“ a „představovala si, jak je vše plné klidu a míru?“ Teda až já jednou prohlédnu… to toho svého muže pěkně proženu, jupí!! :-)))))
Hmmm… taková domácnost by se mi pramálo líbila… a to musím říct, že otevřeně řešíme to, co se jednomu nebo druhému nebo té třetí nelíbí.
Ano, je to o respektu. Je to o tom, mluvit s druhým upřímně, ale ne povýšeně a urážlivě. Je to přesně jak v tom mém včerejším článku (Že vždycky je dobré zdrhat!), který v mé hlavě začal tak nevinně – příběhem o vztahu podstaty člověka a vykuleného zraněného Ega – a na obrazovce pak skončil příběhem o zneužívajícím vztahu plném urážek (jsi děsný/á, co vlastně chceš?, a zranil/a jsem Tvé city? Tak ať, si to zasloužíš… za to jak jsi děsný/á, ne???)
Že je hezké se pak usmiřovat?
Že Vám to přijde Ok, takhle mluvit s druhými lidmi… třeba i s tím Vaším nejbližším, kterého milujete?
Ok.
Možná jsem prostě moc útlocitná :-)))))
Ale já takhle s nikým mluvit neumím… asi mě to doma špatně naučili :-))
Co myslíte? Měli mě doma naučit se trochu líp hádat a hned každého ztrhat kritikou a odsoudit, abych v tom drsném životě uspěla?? :-) Že bych šla tu jejich výchovu reklamovat? :-)
Žít je umění 
Nevím, asi to chce najít rovnováhu… Hledám… Učili mě se hádat, umím to až moc dobře..
Možná je hádat a hádat? :-) Naučit se prosadit svou, přesvědčit? Hádání u mě symbolizuje spíš takové to obviňování a urážení, zastrašování, vypočítávání hory prohřešků, předpovídání hory prohřešků, neschopnost vidět něco pozitivního. Šokovala mě třeba první reakce skupinky dětí na obrázek ve smyslu, děsný, i malý dítě by to umělo líp, fuj atd. atd. Takže taky shazování. Cokoliv, co nevede k řešení problému, ale negativně to hodnotí druhého člověka… ten koloběh „ty jsi děsný“, „ty ještě horší“, „ty jsi udělal to“, „ne, já ne, to ty“… atd. atd. Mí rodiče se nehádali (minimálně ne přede mnou), já se do krve hádala se sestrou, o to víc jsem asi na takový přístup háklivá, protože vím, jak moc to ubližuje… a k ničemu to nevede…
Aha…no každý to asi vnímá po svém… Já jsem v tomhle klasická váha, hrozně ráda argumentuju a klidně přejdu na druhou stranu jen pro tu zábavu :-)
Argumentace, Ok. Já taky ráda argumentuju :-)ˇProtože nemám problém vnímat věci z x stran (s tím mým křížem), s gustem taky argumentuju tu jedním směrem, tu druhým :-) Takže neznalci by si mohli myslet, že měním kabáty :-))))) Ale to není „hádka“, to je prostě jen diskuze :-)))) A je diskuze korektní a nekorektní… škoda, že si nepamatuju všechna ta pravidla správné argumentace, učili nás to na doktorandském semináři :-) Možná jednou vyštrachám a sepíšu na blog. Jediné, co si pamatuju, je nepřípustná argumentace ad hominem, tj. místo o problému o tom, že nositel daného názoru je nespolehlivý vůl :-))))
Jo, to se snažím držet :-)
A to je podle mě asi zásadní. Ostatně to jsem si odnesla jak z RaR, ale i z „ezoteriky“ – zabývat se ne minulostí (už zas??), ne budoucností (co z Tebe vyroste? uklouzneš a spadneš), ale přítomností :-) A nesoudit. Člověka už vůbec ne. To jsem si vydestilovala, a proto se mi to líbí. Každý si už může najít vlastní cestu, jak to prakticky naplnit, aby tento přístup i v těch slovech byl. Je zbytečné roubovat slova, kde není ten přístup. Ale musím říct, že spoustu těch „větiček“ mi v určitých situacích pomáhá. Každý si z toho může vybrat, co mu sedí, a co ne… není třeba nic brát dogmaticky, ale ani to soudit a odmítat :-)))
PS: argumentace ad hominem může být i platná, tudíž povolená :DD
Ve smyslu, že je to fakt vůl?? :-))))
:DD dobré – a v podstatě pravdivé – pokud je obecně známo, že X JE v podstatě vůl. Taky v případě, že je zaujatý, lhář (prokazatelný), nekompetentní … není v argumentu logická chyba a je přípustný. V případě „káže vodu, pije víno“ (např. odborář s Breitlingama na ruce :DD) je dokonce jeden z nejúčinnějších …
my se nějak rozcházíme v pojmech „respekt“ a „úcta“ :DD Ale – víte – klidně i postupem z RaR dokážu kohokoliv přivést k šílenství (nejen já, synek to má, například, vrozené :DD, tatin se mnohé přiučil), takže o tom to není. Je to, jak píše Sedmi – o rovnováze. Jednám s nimi na rovinu, kdykoli, protože život fakt není fér a musejí se naučit přijmout, že ani oni nejsou dokonalí. (nebojte, vrací mi to). Ostatní – nemám problém vytyčit hranice. Naučeno věkem. Pokud někdo přehání, dokážu, a to s úsměvem, „bodnout“. PS: to je o druhé straně RaR=pasivní manipulaci :)
Poslední dobou jsem zažila hodně na rovinu řečených vět, které žahly hodně hluboko a hodně bolestivě. Ale nikdy to nebylo bez respektu… nebo bez úcty? (já ani nevím :-)) ke mně. Neměla jsem potřebu se bránit, ani se uzavřít do sebe. Ani jsem neseznala, že nemá smysl s tím člověkem bavit, protože mě vlastně nesnáší :-) Hovořit „na rovinu“ je velmi ostrá zbraň a musí se to velmi dobře umět, aby to nezaselo rozpor, ale to semínko nějakého poznání a případné změny :-)) Je to hodně o slovech… ale ještě víc je to o přístupu, který je za těmi slovy cítit. Jsem poslední, která by trvala na slovíčkách „prosím“ a „děkuji“, ale vždycky budu trvat na tom, aby člověk věci přijímal (nebo o ně žádal) s vědomím, že to není samozřejmost, a dokázal to dát nějak najevo. Odkaz na RaR byl spíš fór (vím kolika lidem ta slovíčka nelezou přes pusu :-)), ale jak říkám, podle mě to není o těch slovech, ale o přístupu….
Že druzí k nim takhle v rukavičkách přistupovat nebudou, to je jasné. Ale čím dál víc mám dojem, že už v dětství by si z domu měli odnést poznání, že ten hádavý, urážející, přehlížející přístup, nerespektující hodnotu druhého člověka, ale spíš se povyšující (já vím všechno nejlíp), není normální… a že ho nemusí tolerovat ani snášet. A najít si takového partnera, který je respektovat bude. A ukáží zas svým dětem, že je to i tak možné. Jo, taky na tu svoji zvednu hlas a mám vůbec kolikrát „blbý“ připomínky… ale snažím se (a nevzpomínám si, že by se mi extra nedařilo), abych nikdy nepronesla přes pusu ani přes srdce takové to „seš blbá či co?“
a to já zase na „prosím“ a „děkuji“ trvám. Klidně si o ně i řeknu. Poněvadž, jak říkáte, něco dostat nebo žádat není samozřejmost. Odkazem na RaR jsem chtěla upozornit, že právě ono povyšování se a „ukazování“ – může být zahaleno do pěkného obleku – a přesto ublíží. Daleko víc než dejme tomu chvilková „itálie“. Na druhou stranu – rozlišuji mezi soukromím, pracovním a obecním. Jelikož když mám v práci někomu něco vysvětlit, udělám to tak, jak je třeba – a bez mazání medu. Viděla jsem, prakticky, co takový „lidský“ (podle mého přelidštěný) přístup dokáže.
Myslím, že nádherná ukázka toho, o čem mluvíte je tady: https://www.youtube.com/watch?v=qMHqxkRYt64 :-))) Ta je tak děsně úlisná :-))))
:) celá já, když mě někdo fakt vytočí :DDD
Ajajaj :-))))))
Pingback: Co je vůbec skutečné??? | Žít je umění