Co je vůbec skutečné???

Jak velká pidikapka vody jsme na vodní planetě uprostřed oceánu hvězd???
/Image converted using ifftoany/

Tenhle týden jsem měla v pondělí silný dojem, že nejsem vůbec důležitá, nemám nárok nic chtít a jestli kvůli tomu trpím, tak proč by to někoho mělo zajímat??

Pak jsem si uvědomila, že je to jen iluze. To se to uvědomuje, když člověk už v pondělí ví, že se celý týden bude s iluzemi střetávat… viz projekt Absurdistán pro tento týden (17. Bubliny a přízraky):-) Byl to takový pěkný přízračík….

A bublina??

I ta se nafoukla. Chci! Potřebuju! Nejlíp teď hned!

Umíte si asi představit, jak se člověk cítí, když tak děsně moc chce a potřebuje… a ono nic??? Představu, že je nedůležitý, už zavrhl. A co tedy s tím?? To se mám jako smířit s tím, že budu chtít a potřebovat… a že ono třeba nic???

Asi jsem fakt útlocitná. Původně byl článek o útlocitnosti sice článek o hádkách (nebo upřímnosti??), ale asi by se to dalo rozvinout i do větší šíře… a když já chci a chci a chci, aby bylo po mém, a uhádám si to na celém světě :-))

Někdo už je životem tak ošlehaný, že se mu trocha těch drsných slov v divokých hádkách už nezarývá bolestně do srdce. Šlehne třeba zpátky. Nebo uteče, jak ten pán, do kterého se včera večer na nástupišti pustila slovně dvojice asi opilých lidí…

Někdo tak dlouho utíkal, že když pak najednou musí zůstat stát a vnímat to všechno, tak zjišťuje, jak strašně moc něco takového ve skutečnosti bolí.

A o to víc bolí, když zjistí, že vůbec nic z toho, co chce a potřebuje, nemusí být vůbec nikdy naplněno. Je to téměř na sebevraždu. K čemu takový život?? A ty jediné únikové tendence – např. únik jako takový – si před nedávnem v jednom článku (5 věcí, které rozhodně nedělat!) sám zakázal :-)

Ale není i ta představa, že něco potřebujeme iluzorní?

Stejně jako představa, že jsme nedůležití? Mezi těmi všemi ostatními lidmi a povinnostmi? Pro život jako takový, ve kterém jsme jen ta drobná tečka ve vesmíru??

Že je potřeba se pořád o něco prát??

Co když už dávno máme naprosto vše, co si pomateně myslíme, že potřebujeme???

Jen to sami sobě dát??

A jde to vůbec, když máme dojem, že to nemáme… a hledáme to někde venku??

Třeba pozornost, lásku, podporu, pochopení, přijetí??

A přece jsem kdysi četla, že to vnější v nás jen „probouzí“ to, co v  nás je. Že bychom se nerozesmáli, kdybychom vtip nedokázali vnímat… a že stejně tak dokážeme vtip i sami stvořit… a rozesmát jím někoho dalšího…

Miluju, když rozesmávám lidi.

Ale nějak velmi málo rozesmávám sama sebe…

A jak jste na tom Vy? Kolik smíchu je ve Vašem životě? Co Vás nejvíc pobaví? Čím Vy nejradši bavíte ostatní? Co je to, co si myslíte, že nejvíc potřebujete? A máte dojem, že se Vám toho dostává? A jak se cítíte, když to nemáte? A napadlo Vás někdy, že je třeba ta Vaše potřeba jen iluzorní??? Na jaké přízraky jste si tento týden posvítili a jaké bubliny jste praskli????

Dost otázek najednou, co??? :)

***************************************************************************************

Toto je článek shrnující týden projektu Absurdistán, který byl tentokrát věnován iluzím. Jaké téma bude dál? Můžete si sami vybrat to své zde. Já se budu ještě příští týden věnovat jednomu ze „žlutých“ témat země…