(photo credit: Kazadams)
Máme jich na těle i na duši spoustu.
Bylo nám ublíženo. Nebo jsme se neúmyslně řízli do prstu. Jsou lidé, kteří se ze zoufalství pořezají i úmyslně. A jsou lidé, kteří nám jizvy působí i proto, aby nám pomohli. Třeba když Vám zubař vytrhne zub, nebo chirurg odstraní slepé střevo. Nebo i dobrý přítel, když Vám řekne pravdu, kterou jste nechtěli slyšet. A ta někdy bolí.
V pátek jsem byla u fyzioterapeutky s blokádou SI skloubení a bolestí achilovky.
A skončily jsme u jizvy po slepáku…
Nikdy mě nenapadlo, že ta operace mi TAK změnila život. A že téměř po 40 letech se k ní budu muset vrátit. (Jo, to bylo v dobách mé docházky do MŠ…).
Pokud máte nějaké jizvy, které jsou na dotek citlivé… nebo naopak naprosto necitlivé… nenechávejte to jen tak.
Jaký pohled na to má čínská medicína, najdete tady. Celý dlouhý článek o druhu jizev a o tom, jaký vliv mohou mít na organismus. A co s tím.
Má fyzioterapeutka se ale meridiány a energií nezabývá. Zabývá se prostě svaly, klouby, šlachami atd. A poradila mi totéž – masírovat, masírovat, masírovat. Uvolnit. Protahovat a posílit svaly v okolí. Umožnit pánvi, aby se konečně postavila tak, jak má… Aby už neměla tendenci se blokovat. A od té blokády pak působit bolest achilovky (před lety mě ze stejného důvodu bolel celý kotník, tenkrát odblokovávala má matka – rehabilitační sestra). A také napětí v oblasti solaru a lopatek. A to běžně nevnímám, že by mě záda bolela… jen když se opravdu při cvičení čchi-kungu uvolním a vnímám signály svého těla. Nebo při masáži.
Všechno je propojené se vším.
Jedna taková stará jizva….
Masírovat ji je pro mě velmi nepříjemné…
Stejně jako zabývat se mnoha jinými hluboko uleženými jizvami z dětství a dospívání…
Vzbuzuje to velmi nepříjemné pocity.
Ale bylo mi řečeno, že se nemám litovat, ale makat.
No, tak makám…
Protože v sobotu jsem nastupovala u jednoho nejmenovaného obchodního domu do tramvaje spolu se spoustou důchodců. A nebyl to hezký pohled. Spousta berlí. Spousta pokroucených těl. V době, kdy už je téměř pozdě s tím, co jim život za ta léta na bedra a ramena naložil, něco dělat. A to nechci vědět, kolik léků na vysoký krevní tlak a jiné choroby berou….
Žít je umění 
Hm…tak slepak taky nemám. Ale jizvu, tu vnější teda, překrývá jizva po císaři… A o té teda vůbec nevím, že tam je. Ještě kouknu na odkaz
Zajímavé. Já mám slepák výš než císař :-) Jizva po císaři mi, pravda, nevadí nijak. Ani jedna není extra vidět, ale ta po slepáku byla odjakživa citlivá na dotyk. Možná se v dětství zanedbalo to masírování, zatímco po císaři jsem patlala sádlo poctivě… Ví Bůh…
tak tady si dovolím s Vámi nesouhlasit. Otevírání „starých“ jizev – fyzických nebo psychických – bez pomoci, a to odborné – si koleduje o průšvih.
To je pravda, s tím se musí velmi opatrně. Slyšela jsem různé story o tom, jak občas „terapeuti“ rozhýbali něco, co by bývalo raději mělo zůstat pod pokličkou. Jak jsem kdesi psala (říkala??), ego nás někdy chrání velmi dobře. Ty obranné mechanismy nemáme jen tak pro srandu koček… některá traumata mohou být příliš hluboká…
Ale jak naznačuje Lianna, potlačovat by se také neměla… otázka zní, jak poznat, že si to člověk může dovolit, něco takového otevřít… a někdy se to otevře samo…
Je rozdíl, když to člověk potlačuje a přehlíží, a když otevírá uzdravené místo. Z potlačování symptomů se většinou nezrodilo nic dobrého.
co si člověk myslí, že je uzavřeno – a co skutečně JE uzavřeno – mohou být (99% jsou) různé věci.
Držím palce, ať se vše dá do pořádku. Máš pravdu – vše souvisí se vším. Já nemám ráda hrabat se v minulosti, užírat se tím, co by bylo kdyby… buď jsem se poučila a změnila to, nebo jsem se nepoučila a jsem zase tam, kde jsem byla předtím, a pak bych si tedy neměla stěžovat, ale začít s tím něco dělat, když se mi to nelíbí.
Fyzicky ale musím říct, že cvičení s poslední trenérkou mi dalo hodně. Blokády zad, SI a bolest kolen už nemám. Prostě ne. Ale vím, že bych měla cvičit víc, každý den, pravidelně a ne dvakrát týdně, aby to bylo ještě lepší :-)
Díky. No, to je právě ono. Zjišťuju to i teď jako učitelka… a tak celkově… myslet si, že budu něco dělat jednou týdně a někam se posunu, je velký omyl. To je spíš taková udržovačka. Jakákoliv masáž, která pomůže, je za pár dní vlastně k ničemu, když se člověk sám o sebe nestará – po té fyzické i psychické stránce, protože vše souvisí se vším. Stejně i jakékoliv odblokování. Ono se to blokne zas. A já stále doufám, že mě to k nějakému opravdu pravidelnému cvičení na protažení a posílení přivede… tak je to mé velké přání :-)))
Pingback: Někdy to prostě není lehké, aneb jak čelit těžkostem… | Žít je umění
Pingback: Rozhodně nehodlám nic zakřiknout, aneb rozkvetlý květen | Žít je umění
Pingback: O jaký porod stojíte, za tím si stůjte! | Žít je umění
Pingback: Důležité okamžiky roku 2015 (1. část) | Žít je umění