Někdy to prostě není lehké, aneb jak čelit těžkostem…

pearlAle asi před rokem mi bylo řečeno, proč bych to vlastně chtěla mít lehké… proč by to klidně nemohlo být i těžké????

Zajímavý postoj.

Však to, co pro mě je třeba lehké, je pro druhého velmi těžké.

Vůbec to nechápe. A ačkoliv nemám problém vysvětlit, tady to najednou nefunguje. Poklesává pod tím. Nebaví ho to. Nemůže se odhodlat k tomu se tím vůbec zabývat…

A proto nevidí pokrok.

Jenže když se člověk čelem nepostaví k tomu, co mu nejde, co je těžké a co ho nebaví, ani žádný pokrok vidět nemůže…

Kolik dětí by nejradši praštilo nějakým tím hudebním nástrojem, nebo domácími úkoly nebo školou jako takovou, protože je to těžké, nejde jim to a tak je to nebaví??? A kolikrát já jsem měla minulý rok pocit, že to či ono nezvládám, že k tomu nemám tu správnou motivaci a o to víc jsem pod tím poklesávala???

A zapomínají na poučku, kterou jsem si já vyslechla min. týden: „Nelituj se a makej!“ Bez práce prostě nejsou koláče a dům se za pár hodin nevybuduje (kór když je třeba nejdřív překopat základy a vysvětlit proč tuhle cihlu ne a tamtu ano).

V pondělí mi přišlo, jak neuvěřitelné (až děsivé) je vnímat, že jste pro někoho dokonalým zrcadlem jeho vlastního přístupu… a že i on je pro Vás dokonalým zrcadlem toho Vašeho.

A kam to může vést.

A jak není dobré, kam to vede, ale ač je to těžké, některými cestami nešlo asi neprojít…

Jedině snad pokud by byl člověk dokonalý…

A kdo je???

Minimálně je to ale motivace k tomu „nelitovat, nestěžovat si a makat„. Kvůli všem těm zrcadlům. Kvůli té neúprosnosti některých pravidel.

Přijímat pomoc, když se nabízí.

Protože je velmi vzácná…. jako ta perla, po které člověk někdy touží, ale i kdyby se stokrát potopil, nenalezne ji… a zůstává na vše sám…

I to je pomoc, ale trochu jiný level…

A hlavně neutíkat před tím. Neschovávat se za nic – ani za smutek, ani za hněv, ani za přemýšlení, ale ani za práci…

Protože ono se to jednoho dne dostane na povrch… a buď to jen tak zabublá (jak obvykle u mě), nebo to pořádně vybuchne…

Je to jak s těmi jizvami

No, někdy to není lehké…

To, co rozhoduje, je to, jak moc něco opravdu chceme. A rozhodnutí jako takové. To, zda jsme ochotní nakonec vždycky vstát, sebrat se a začít na sobě pracovat, i když to někdy zatraceně bolí. I když bychom si nejradši jen tak hráli. I když je to někdy otrava. Ale jak můžeme utéct před zrcadly, které nám ukazují, že to či ono neumíme?? Radí nám, že to či ono bychom měli nastudovat. Trénovat. Cvičit. Že tou a tou cestou bychom měli jít.

Jak říkává můj učitel: já můžu udělat jen to, že Vám ukážu cestu. Jít po ní musíte Vy sami.

A já dodávám – jednou týdně to fakt nestačí. On by asi dodal – chce to každou vteřinu Tvého času :-)) Drsoň.

Ptám se teď sama sebe, jak moc člověk může tomu druhému pomoci. Co ještě může udělat, když odpovědi z druhé strany přicházejí jen: nemám čas. Celé to od začátku do konce bylo nakonec hlavně o motivaci, o jejím hledání… a nenalezení :-( I když, kdo ví? Když já sama měla problém s motivací, uměl mi můj učitel pomoci. Ale ta aktivita vycházela ze mě:

  • To já jsem mu říkala, co mám dojem, že by mi mohlo pomoci.
  • To já jsem „otravovala„, dokud mě nevyslechl.
  • Žádala jsem o to, co jsem potřebovala… abych mohla „makat„. Protože jinak jsem se jen utápěla v té lítosti a pocitech „nejde to„.
  • A hlavně celý svět – zrcadlo – se spikl, abych ten čas měla a měla ho dost a dost. TAK MOC jsem to chtěla. Navzdory všemu.

Ale nestačilo jen hledat. Hledala jsem předtím dlouhé roky.

Dělala jsem to, co mi řekl.

Protože jsem chtěla. Protože někde uvnitř mě byl důvod to všechno dělat. Důvod silnější než jakýkoliv vnější impulz, který někdy neměl tu sílu překonat všechen ten odpor a vzdor. Proti tomu všemu, do čeho jsem byla proti vlastní vůli hozená. Jak udělat nějaký pokrok bez tohoto vnitřního důvodu? A kdo ho má nalézt?

Tím důvodem bylo absolutní zoufalství. Vědomí, že jsem zkusila to i ono a nic nefungovalo. Že nejsem schopná se posunout dál. V tom okamžiku jsem našla někoho, kdo mi pomohl tím, že při mě stál a radil mi.

Moc jsem chtěla získat to, co mi mohl nabídnout a co mě mohl naučit… a věděla jsem, že bez práce to nepůjde…  a makala jsem (hodně, a přece vlastně málo)… a to to bylo každý den… někdy to bolelo… někdy jsem ten čas hledala velmi těžko… ale nikdy bych si netroufla neudělat to, co mi radí… ne protože by mi za to utrhl hlavu. Neutrhl. Je mu úplně jedno, co sama se sebou udělám. A i když jsem mu někdy vyčítavě psala, že jsem mu ukradená, není to tak…

Je to můj život. Nemá za něj zodpovědnost. Ta zodpovědnost leží na mě.

Všechno jsem to dělala hlavně proto, že jsem tuhle zkoušku chtěla moc složit…

Proto, že věnoval spoustu času mým mailům, mým strastem. Naslouchal mi. Nesoudil mě. Neříkal „to musíš„, „to nesmíš,“ jinak s Tebou nechci mít nic společného. Nezatratil mě, i když to se mnou asi někdy nebylo jednoduché. Bral mě se všemi okolnostmi, se kterými jsem se musela potýkat. Přišlo mi to tak úžasné, pomohlo mi to natolik, že jsem byla ochotná nabídnout tu mailovou pomocnou ruku, které se mi dostalo, dál, i když to nikdy nedělám…

Ale to je ten vliv lidí, kteří pomáhají, místo aby jen kritizovali… :-)

Ale kdo ví, potkala jsem lidi, kteří mají dojem, že bez kritiky, bez „tepání“ to nejde. Možná mají pravdu. Možná někteří lidé potřebují právě to a ne to, co já…

Být svobodná. Jít tam, kam chci jít já a jak chci jít já. S radostí. Dobrovolně. A to vyžaduje ještě ten poslední krok, který člověk musí udělat, pokud nechce mít pořád pocit, že je něco „moc těžké“ – rozhodnout se, CO vlastně chci.

Protože jednat pod tlakem zoufalství je jedna věc. To je velmi silná motivace.

Jedinou nevýhodou je, že je to pořád prostě náročné a otrava a že člověk by toho někdy nejradši nechal a šel někam za lepší zábavou…

Ale jednat z lásky k tomu, co dělám, a radosti, to je sakra jiná…

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Motivace se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

22 reakcí na Někdy to prostě není lehké, aneb jak čelit těžkostem…

  1. Sedmi napsal:

    rozdil mezi vnitrni motivaci a vnejsi je propastny… :P

  2. jolana88 napsal:

    Víte – mám „problém“ (njn, já vím :DD) už s tím prvním .. PROČ bych to lehké mít neměla? Protože ostatní „to“ mají těžké? ALE to NENÍ můj problém .. :) jejich život, jejich odpovědnost .. od malých po seniory .

    • avespasseri napsal:

      Tam nejde o srovnávání s druhými :-) Ani o to, že by to člověk nemohl mít lehké :-) Naopak, lehké to mít bude, když se nebude bránit tomu mít to těžké :-)) Dává to smysl??? :-))))))))))))
      Myslím, že spousta lidí (včetně mě tedy :-)) má takovou tu tendenci vyhýbat se tomu, co se mu nelíbí a co mu přijde náročné, nejde to hned podle něj… ono je to asi přirozené, ne?? Mám tuším pocit, že to je základní psychologická poučka :-)

      • jolana88 napsal:

        :DDD realita podobná, akorát zvuková frekvence se liší .. nevím, jakými cestami se psychologie ubírá – jsme divný rod? nejsme. Vysvětlení je jednoduché – a nebude se Vám moc líbit :)) výchova – tvrdá, odmala poznání, že život není fér a nic není zadarmo. A když „dorosteme“ – důsledně předáváme dětem.

        • avespasseri napsal:

          Někdy ani výchova nepomůže… neměla jsem problém, že bych jako malá od rodičů dostávala něco zadarmo. Problém spíš byl, že pro mě to tak nějak všechno bylo zadarmo. Škola. Úspěchy ve sportu atd. atd. Nebylo to pro mě těžké. Průměrné nároky veškerého okolí velmi málokdy dosahovaly mých hranic. Nemusela jsem se učit… a když, tak mě to bavilo :-))) Rodiče vlastně neměli šanci moc něco důsledně vyžadovat… já si to tak nějak dělala sama i bez nich :-)) Takže já jim vlastně fakt nemůžu zazlívat tu svobodu, kterou jsem od nich dostala… možná snad tak v tom uklízení :-) Těžko říct, co by to se mnou udělalo, taková výchova. Buď bych se přizpůsobila (jak děckám ve škole), nebo bych vzdorovala rovnou. A těžko říct, jak bych na to v dospělosti reagovala… přizpůsobení mi způsobilo slušné trauma… :-)

          • jolana88 napsal:

            „volnost“ v uklízení? Neznám. Průměrné nároky? Neznám. – taky vidíte rozdíl? :) Víte, myslím, že není umění něco vynucovat – umění je k tomu dítě přivést. Nenásilně, opakováním, důsledností …

            • avespasseri napsal:

              Málokdo přišel na to, že po mě může chtít víc než to průměrné :-)) Většinou byli všichni nadšení, jak krásně „funguju“ na to, co si představují, že bych měla dělat :-)) Volnost v uklízení, pravda, to se u nás znalo velmi :)))
              Jo… přivést… kdyby se jim to podařilo… snad se to i dá (já se to u té své snažím… naučit ji, že to není tak úplně blbý si uklízet, ale nevím, nevím, dost důsledná nejsem :-)), ale kdyby jsou chyby… učím se to sama :-)) Někdy stačí vidět ten byt té Izraelky s kalhotkami pověšenými na klice od koupelny… kam si pozvala návštěvu. Dost mě to poučilo :_))))

              • jolana88 napsal:

                bohužel, netuším o jaký byt jde. Tedy – o jednom bych věděla (i o třech) – ale ty jsou zaručeně v Česku. Jinak – víte, ono je to těžké. Mít kolem sebe lidi, co umí víc (nejen hlavou, rukama) člověka prostě žene. Odmala. Umí to být frustrující. Silně. (zase – co člověka nezabije, to ho posílí). Máme to obráceně, co pamatuju a pamatovala bába … Pořekadlo „dítě vydrží 3x víc než si myslí samo, 5x víc než myslí trenér a 7x víc než myslí rodiče“ zřejmě vymyslel někdo z mých předků :DD Laťka nahozena vysoko, hoodně vysoko. Snížena pouze při prokázaném zhroucení :) kecám – do úplného zhroucení to nikdy nedošlo. Prostě se dospělí shodli, že tudy teda fakt ne .. a dítko se pošoupne jiným směrem (není na jedno – bude na jiné). V tomhle třeba obdivuji tatina. Sdílet domácnost s Logikem a mnou není procházka růžovým sadem. Fakt ne. Přesto ještě dejchá :))

                • avespasseri napsal:

                  To je právě ono… jako malou mě hnala má starší sestra… pak mě dlouho nehnalo vůbec nic, naopak, jsem měla pocit, že musím být horší, abych nevyčnívala… na vejšce to bylo lepší, tak jsem aspoň mohla být tak nějak normálka… ale až dodnes jsem necítila ten silný tlak té vyšší laťky, kdy člověk někdy ani nechápe, co se po něm vlastně chce… a má co dělat, aby ji přeskočil…
                  Dodnes lituju, jak už jsem několikrát říkala, že na škole byl jen jeden člověk, který si usmyslel, že mám na víc než na průměr (vlastně nadprůměr)… chtěl překonat moje vlastní hranice… ne hranice jedničkářů… a za to jsem ho zbožňovala :-)) Už tenkrát :-))) On mě důslednosti učil, už na základce, možná i díky němu jsem nebyla ten premiant, který základkou prošel levou zadní a na nároky střední a VŠ neměl tu levou zadní, protože se neuměl učit. Asi mě to naučil. Jen to po mě dosud nikdo nechtěl :-)

                • jolana88 napsal:

                  :) něco z historie – děda si chodil do školy stěžovat, moje matka si chodila stěžovat, já si chodila stěžovat .. jak to, že dávají dobré známky, když Nic neumí? :))) Jak psala blogerína o rodičovských schůzkách – dostala jsem záchvat smíchu. Schůzky v podání mé matky na ZŠ – „nic neumí, tak ji nechvalte, musí přidat!“, SŠ – tam jsme chodily spolu, matka razila heslo:“je to její život. Chcete ji vyhodit? (chtěli :DD) – Udělejte to!“ A bylo po ftákách :)

                • avespasseri napsal:

                  Taky mám tendenci říkat „je to tvůj život“ :-) Ale možná pak právě proto na tu důslednost rezignuju… a když není na druhé straně, kde pak je??? :-) Učím přirozenými důsledky, ale ono je to někdy asi prostě moc tvrdé….

                • jolana88 napsal:

                  spíš vidím, že „přirozené důsledky“ jsou měkkota. Matka mi jednoduše oznámila, že do školy nemusím – ovšem půjdu „zařezávat“, domů odvedu polovinu výplaty a, samozřejmě, dokud s ní budu bydlet, budu dodržovat Její pravidla. Důsledně. Já jsem svého nejst. syna nechala „vyhodit“ ze školy – na dva měsíce. Ze stejného důvodu. Za stejných podmínek. Když mu z „výplaty“ (a to jsem byla hodná, pomohla jsem mu ji sehnat!) zbylo na 3dcl džusu – došlo mu to.

                • avespasseri napsal:

                  No a není tohle přirozený důsledek? Když nechceš do školy, nechoď, ale pak holt se jde do práce a to s sebou nese povinnost podílet se na chodu domácnosti….

                • jolana88 napsal:

                  Omlouvám se, odseklo se. Nikde nevidím, že by se někdo naučil dostát svým povinnostem „přirozenými důsledky“. Neuklidíš – nebudeš mít uklizeno – kolika dětem to vadí? Nedojíš – budeš mít hlad – kolik dětí ví, že stejně najíst dostanou (ty řeči kolem přežijí) atd. atd. Takže s nimi dospělí trestají sami sebe.

                • avespasseri napsal:

                  No jo, ono asi záleží na tom, jaké ty přirozené důsledky vyvodíme… ono je to původně asi myšleno na to naučit děti zodpovědnosti. Přirozeným důsledkem toho, že neuklidí nepořádek, nemusí být myšleno to, že bude žít v nepořádku (mě to tedy fakt nevadilo :-)). Ale to, co já pak provozuju – a to důsledně – své dceři – neuklízej, ale pak prostě uklidíš všechno pěkně naráz a až já řeknu. Místo abys uklízela postupně, když ty chceš. A to už jí dost vadí. I když to stále ještě nepochopila :-) Ale u nás se stále, plus mínus, uklízí na bodíky. Je to aspoň dobrovolné a bez rozčilování :-) Ale jak třeba dnes zjišťuju, tak návyk si ještě nevytvořila :))))

                • jolana88 napsal:

                  já to nějak nechápu. Opravdu. Přirozený důsledek, podle mě – příklad – je neuklidíš, budeš mít binec. Ne – uklidíš až Ti řeknu. nebo Nedáváš věci do prádla – nebudu Ti prát, budeš chodit ve špinavém. Prostě opravdu do důsledku. Takhle mi to přijde „na půl cesty“. PS: nejen podílet se na chodu domácnosti, ale nadále dodržovat „cizí“ pravidla. Žádné vycházky „kdy chci“, domácí povinnosti atd. Místo volnosti „si vydělávám, tak co“ (což už jsem taky viděla). Takže jste vlastně stále „dítě“, jen Vás oberou o zábavu a přidají povinnosti.

                • avespasseri napsal:

                  Zajímavá diskuze… promyslím a vrátím se k tomu :-) První, co mě napadlo, je, že já vlastně ani jako dítě nemusela dodržovat „cizí“ pravidla… já je buď velmi záhy přijala za vlastní (protože oni mi nemuseli říkat dělej to, či ono, uč se atd…. tedy kromě toho uklízení, to prostě jde mimo mě), nebo vůči mě žádné neuplatňovali. Takže mně je ono „jste stále dítě, ale oberou vás o zábavu a přidají povinnosti“ moc nechápu :-))) V takovém prostředí jsem jako dítě nežila :-)

                • avespasseri napsal:

                  Já se naučila přirozený důsledek chápat jinak – v kontextu pravidel dané domácnosti. Možná se to odvíjí od toho příkladu, který jsem tenkrát na RaR kurzu slyšela – holčička rozlila pití. Přirozený důsledek by byl – zůstane rozlito. Budem se v tom brodit, klouzat atd. Ale ono jde o to, že přirozený důsledek vlastních chyb je napravit je… nečekat, že to za nás udělá někdo jiný… nemyslet si, že ne chyby nemáme právo, že za chyby budeme trestáni. Rozliješ? Ok, ukliď. Neuklízíš průběžně až do stádia, že se tam nedá chodit? Sorry, nebudu ti dávat to privilegium uklízet si podle sebe, kdy ty sám chceš (tento den), uklidíš teď hned. Přirozeným důsledkem je i to, že vidí, kam to vede, když se průběžně nepracuje… je toho pak moc, je to otrava atd. atd. Říkám ti to stokrát a ty nic? Je to tvá volba. Nemůžu to dělat za tebe. Nebudu za tebou pořád chodit a opakovat to. Ale poznáš, že před tím neutečeš a že to bude ještě nepříjemnější… Tohle je podle mě přirozený důsledek.

              • jolana88 napsal:

                PS: „cizí“ pravidla – když je Vám 15-17, a víte Fšechno (protože děti v tomhle věku fšechno ví) – a máte jasnou představu, jak Vy budete dělat kde-co jinak, samozřejmě lépe – až jednou budete mít svou domácnost … takhle jsem to myslela

  3. Pingback: Jak moc jste na sebe hodní?? | Žít je umění

  4. Pingback: Pozitivním hodnocením štandopéde do bažin rezignace…. věřili byste tomu?? | Žít je umění

  5. Pingback: Poslušnost a zrcadla | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s