Pozitivním hodnocením štandopéde do bažin rezignace…. věřili byste tomu??

Tento týden je týden důslednosti, či co???? :-)

V souvislosti s diskuzemi o důslednosti u mě na blogu i u Sedmi, mě zaujalo tohle čtyřminutové video:

Takže chválit, nebo nechválit? Případně jak?

Jak vést děti a žáky tak, aby se vyvíjeli? Aby je chyby a selhávání nedeprimovalo? Nedemotivovalo??

Chválit?? Nebo být upřímný?? A co to přesně znamená: být upřímný? Dát tu správnou zpětnou vazbu je neuvěřitelně složité….

Oni musí vědět, kde dělají chyby, ale zároveň to s nimi nesmí mrsknout přímo do bažin rezignace, nechuti na sobě pracovat atd. atd.

Spousta lidí si to tak nebere. Prostě to nějak ustojí. Použijí pevnou vůli. Použijí cokoliv, k čemu je třeba „dokopala“ složitá životní situace. Umí zvednout hlavu a bojovat, ať se jim daří nebo ne. Věří si. Zvládnou to. Dvakrát se zaplácají v té bažině, ale desetkrát se zvednou a jdou… a jdou…

Ale jsou lidé, kteří to neumí. Jejichž touha se do toho opřít výrazně upadá pokaždé, když narazí na to, že s tím nejde hnout. Že je toho až nad hlavu.

(Možná je možné rozdělit je na skupinu těch, kteří již dávno pochopili, že „bez práce nejsou koláče„, protože nikdy nebyli extra chytří a vše si „vydřeli„… a na skupinu těch, kterým neustále vykládali, jak jsou „úžasně chytří„?? Možná právě tady leží ten zakopaný pes životního úspěchu školních outsiderů a neúspěchu těch, kteří ve škole problémy neměli??)

Každý má navíc tu hranici „až nad hlavu“ jinde. Někdo zakolísá už na prvním stupínku… někdo má tu kapacitu větší.

Ale nakonec se mohou všichni ocitnout v té samé – z prominutím – „sračce„….

(Což mi připomíná, jak manžel nedávno popisoval, že ta jeho práce je fakt někdy na „hovno„… to když jim déšť vehnal starou kanalizaci do jejich stavby…)

A v tomto videu krásně popisují, co je zásadní: nehodnotit inteligenci (šikovnost atd. atd.), ale snahu („je vidět, že jsi na tom fakt makal„).

Protože ti, kteří toto ocenění pochopili tak, že „je oceňována moje chytrost, šikovnost atd.“, si příště tu laťku raději posunuli níž (vybrali si potom méně náročný test), zatímco ti, kteří pochopili, že „oceňují to, zda pracuji, nebo ne„, si troufli příště na náročnější test (92 % z nich, oproti ani ne 50% z té první skupiny!).

Jde o proces, ne o to, zda ti to teď jde dobře, nebo špatně! A to je důležité předávat!

A právě tímto drobným rozdílem v hodnocení jejich práce se toho dá dosáhnout… neuvěřitelné…

Když pak skupina, která byla oceňována za snahu, dostala test, který nemohla splnit, pracovala na něm déle a více si ho užívala, než skupina, která byla oceňována za svou inteligenci. Ti z něj byli frustrovaní a měli tendenci ho dříve vzdát…

A „nejlepší“ na celém výzkumu bylo, že když pak dali oběma skupinám stejně lehký test jako byl ten první, tak skupina, která byla oceňována za svou inteligenci, měla o 20 % horší výsledky než předtím, zatímco ta druhá skupina si vedla výrazně lépe. Jejich výsledky se zlepšily a to dokonce o 30 %.

Závěr si udělejte sami…

Zajímavé, že??

A teď otázka zní: jak tuhle teorii využijeme v praxi???

 

 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Motivace, Uncategorized se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Pozitivním hodnocením štandopéde do bažin rezignace…. věřili byste tomu??

  1. Aktuální téma pro mě a Juniora. Strkám hlavu do písku před sebemenší překážkou. On taky. Já bývala premiantka, co se až do VŠ nemusela učit.. On je bystrý, hodně vnímavý a citlivý, víc říct ještě neumím. Ale už teď tu hru poznal. Nejsou mu ani 4.

    • avespasseri napsal:

      Je to děsný, co?? Mě taky nikdy nenapadlo, jak moc zhoubný to je… a bylo… vypadalo to táááááák nenápadně. Naštěstí jsem ve škole (i v rodině) potkávala mix těch „ty jsi úžasná“ s těmi, kteří mi dávali najevo, že být chytrá nestačí… že je to spíš závazek pracovat víc…
      Vždycky jsem si těch lidí vážila mnohem víc než těch „úžasňáků“. O to víc dnes, kdy vidím, že se mám aspoň k čemu vracet.
      Ale je to určitě dobré uvědomění, protože já mám pak zjevně tendenci to zatahovat do vztahu ke svým žákům i ke své dceři… ta je taky nadmíru inteligentní atd. atd…. u většiny to nenarazí, naopak, radují se, že je konečně někdo „chválí“ a pracovat umí sami… ale najdou se lidé, kteří u mě pak narazí :-( A byla bych nerada, kdyby jednou narazila i dcera…

  2. jolana88 napsal:

    mám spousty otázek… můžu je napsat?

    • avespasseri napsal:

      Pište :-) Jsem zvědavá.

    • avespasseri napsal:

      Jo, aha, to jsou ty pod tím :-))))

      • jolana88 napsal:

        ne – tuty jsou mimo :)
        1) Vy snad takovou praxi neužíváte? (nemusíš být vítěz, ALE musíš se snažit)
        2) posledních pár let hned za nějakým „požadavkem“ slyším:“aby je NEfrustrovalo, NEdemotivovalo, NEdeprimovalo“? Strach, aby se jim NEublížilo předem? Proč? Proč neužíváte (nejen Vy) – zkusíme, uvidíme? Formulaci například -Jak to vymyslet ještě líp, aby je chyby a selhání posunovaly dál?

        • Sedmi napsal:

          To je teď pro mě taky aktuální, četla jsem zajímavou knihu od antropologa o tom, jak k dětem přistupují jiné kultury a je to mazec… Máme to primární nastavení dost nešťastné, pro děti i dospělé. Písnu víc k sobě, snad.

  3. Pingback: Rozhodně nehodlám nic zakřiknout, aneb rozkvetlý květen | Žít je umění

  4. Pingback: Jak čelit strachu, jak být opravdu svobodná a jak opravdu milovat? | Žít je umění

  5. Pingback: Důležité okamžiky roku 2015 (1. část) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s