Miluju dny, kdy Vám na poště pošťačka řekne, že Vám málem zlomila ruku.
To je tak, když jednáte příliš spontánně… a strkáte ruku tam, kde je to nebezpečné… bez rozmyslu… protože to přece musíte udělat teď hned (přidat k balíku do otočné „přebíračky“ ještě dodejku stejně jako ten druhý zákazník…).
Miluju, když u obvoďačky zas čekám zbytečných x minut jen proto, protože řeší něco, co by nemusela řešit, kdyby se mě zeptala. Ovšem první čekačka stála opravdu za to (asi 45 min), protože kdybych se já sama s nimi do řeči nedala, asi bych tam stála ještě teď :-) Jo, to byl ten den, jak manžel říkal, že to je tak na 15 minut debaty s doktorkou…
A možná by mě tam dnes vůbec nemusely vidět a stornovat jednu neschopenku, kdyby byly tu první předtím vůbec nevystavily…
To je tak, když chybí komunikace. Mezi obvodním lékařem a nemocnicí. A mezi obvodním lékařem a pacientem (případně jeho zástupcem).
Ovšem když komunikace je a hodně otevřená, ale příliš spontánní, tak to taky není žádná sláva :-)
Tak nevím, kde dělají soudruzi stále chybu…
Žít je umění 
a) „nešikovný maso musí pryč“ – znáte? :))) b) … kdyby se mě zeptala… Ona by jistě řekla:“ Kdyby mi to byla řekla!“
a) neznám :-)
b) to je mi jasné :-))))))