Já nevím…

classroom… možná je to jen můj úhel pohledu.

… možná je opravdu potřeba děti vychovávat k tvrdým loktům (jak jsem kdesi četla), protože kdo je dnes nemá, tak skončí jako lúzr.

… možná je opravdu v dětech potřeba povzbudit ten pocit jedinečnosti. Ten pocit, že „já jsem ten nejlepší„. „Já můžu mít všechno, co chci.“

Však to zní krásně, ne??

Jenže co pak, když to „já jsem ten nejlepší“ se zvrhne v ono „ti druzí jsou děsní„??

A pak se hravé učení najednou zvrhne do dohadování, kdo je lepší a kdo je horší a kdo je „magor„.

Když ono „já můžu mít všechno, co chci“ se zvrhne buď v „dej mi to a to teď hned, bez ohledu na druhé“ nebo v „to mám já a ty na to nemáš nárok„. Nebo v oboje??

Nebo ještě v něco třetího – v ono „stačí si říct a ono se mi to snese bez přičinění do klína„.

A posléze v ono „když mi to nejde hned, tak toho radši nechám, protože já jsem přece ten nejlepší… a co kdyby to třeba nebyla pravda??? A někdo si toho všiml??“.

Já nevím… někdy jen smutně hledím, když vidím, kam se některé děti řítí a nemají kapacitu pobrat nic z toho, co jim kdo dospělý může říkat…

Někdy mě to zlobí.

Hlavně když pak vidím u dospělých, jak strašně moc potřebují umět pracovat. Krůček po krůčku se učit to, co jim nejde. Neutíkat od toho. Neutíkat před tím.

Protože jsou věci, před kterými neutečeme a pak je to všechno ještě horší…

A kdy jindy se to naučit než jako děti??

A taky když vidím, jak propastný rozdíl je mezi skupinou začátečníků, kteří s nadšením spolupracují jak se mnou, tak mezi sebou. Jak si pomáhají. A podporují se. A mezi skupinou pokročilejších, kteří jeden druhého podrážejí, vůči všemu se staví do opozice, všechno chtějí jen sami podle sebe a nejsou ochotní se nechat s důvěrou vést.

Jak snadno najednou ti začátečníci téměř dohnali ty pokročilejší.

Kde ti již mohli být???

A přece mám dojem, že tahle pokora, to vědomí, že úspěch není zadarmo,  že druhé je třeba respektovat, se dnes vůbec nenosí.

A přece se odmítám tohoto svého ideálu vzdát…

Tak nevím… nedělám chybu???

Nejsem prostě jen ta naivka, která nepochopila, že dnes už prostě děti spolu nebudou normálně komunikovat (mají přece sms, FB, ale hlavně a především ty své milášky tablety) a že ani na té VŠ se nebudou snažit něco naučit… protože proč by se přece namáhali…

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Já nevím…

  1. jolana88 napsal:

    Nedávno jsme se bavily o tom, jak rodiče přistupují k dětem z té (pro mě divné stránky) aby si „neublížily, nedeprimovaly, nesklouzly…“. Kde tedy, myslíte, se mají děcka naučit, že úspěch není zadarmo? Že každý má svého mistra, když jim není dopřána možnost konfrontace se sebou samými i s konkurencí?

    • avespasseri napsal:

      Právě na tuhle debatu jsem myslela, když jsem ten článek psala :-) Ten problém je mnohostranný. Tenhle přehnaně ochranitelský přístup. Ale stejně tak ten přístup silně akcentující úspěch a výkon. Tam, kde to už naráží na hranice těch dětí, se velmi rychle učí hledat tu snazší cestu (radši nebudu dělat nic, abych neselhal). Takže ono „aby se nedeprimovaly“ je velmi důležité… ale ze všeho nejdůležitější je podle mého názoru najít tu správnou hranici. Teď mě napadá, že jsem kdesi kdysi četla (a přijde mi to logické), že se mají nastavovat laťky, které jsou mírně nad hranicí schopností. Nízká laťka neučí pracovat. Příliš vysoká laťka odrazuje.
      Souvisí to ale podle mě i s oním respektem… opět oboustranným… já respektuji schopnosti a potřeby svého dítěte, ale zároveň vyžaduju, aby respektovalo ono ty mé… nebo ty svých spolužáků a učitelů. Nic není zadarmo a člověk není na světě sám… konfrontace je nevyhnutelná. Nelze dítěti tvrdit, že vše bude podle něj. Ale taky je třeba ho naučit, jak prosadit to své. Ale kdykoliv dojde na střet protikladů, většinou se to zvrhne buď na tu stranu, nebo na tu druhou. Sladit to není vůbec žádná hračka…

      • jolana88 napsal:

        „aby se NE…“ je jistě důležité, ale – podle mého – za XXlet, co mám s dětmi něco společného – není dobře, když tohle nastaví rodiče jako prioritu ( prý! v zájmu dětí), což posledních xlet dělají. Vysoká laťka se dá snižovat, ale skákat výš nenaučíte, a zrovna to jim pak v dospělosti chybí. (vidno a prokazatelné i u běžných „dospělých“ )

  2. Pingback: Tak jsem to zas nevyřešila… | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s